SNÍH V ČERVENCI

 Po tříhodinovém výstupu s kilometrovým převýšením v červencovém vedru nemá člověk bůhvíjaké estetické nároky. Ale pomník dělníkům, kteří nepřežili stavbu megalomanského projektu soustavy přehrad nad rakouským Kaprunem, je jednoduše hnusný, takový betonový slepenec. Asi sto metrů vysoká hráz, ze které se pochmurně tyčí, rafinovaně ucpává údolí. Tající modrozelená voda z ledovců se hromadí a pomocí technických vynálezů, jako jsou trubky, tunely, turbíny a permoníci, se přesouvá do níže položených nádrží. Na samotném konci procesu je rozsvícená žárovka. Na samotném konci výstupu je pak točna autobusů, jimiž k přehradám ve výšce přes 2 000 metrů jezdí všichni ostatní. Taky jsme tam my, spálení a unavení.

Celá tahle soustava betonových monster uprostřed horských scenérií se pochopitelně začala rodit v době národního socialismu, pro mladší ročníky dodejme, že nechvalně proslulého. Podle německé Wikipedie náckové budování zastavili někdy ve 43. roce, protože pracovní síly podvyživených Židů byly prostě potřeba jinde. Stavba pokračovala až po válce s vydatnou pomocí Marshallova plánu a strýčka Sama. A jestli tomu správně rozumím, v roce 1955 se konečně roztočila hvězdná kola elektrárny.

Předpokládám, že tohle Marušku nezajímalo. Ale výlet vymyslela ona, k těm umělým jezerům jsme se chtěli podívat už docela dlouho. Zaparkovali jsme fabii v přízemí jedenáctipatrového parkoviště, odkud měla vycházet značená stezka. Dál se autem jet nesmí. Nebyli jsme sami, ale ti chytřejší a Češi parkovali až v horních patrech, aby nemuseli po schodech - vyráželo se totiž až ze střechy parkovacího domu. V kase pak zakoupili za dvacet eur zpáteční jízdenky do výletního autobusu. Tento naftový kamzík s nimi pak za pár minut vyskákal po klikaté asfaltce plné tunelů až nahoru na hráz.

My jsme se oproti tomu vydali po až nerakousky úzké pěšince strmě vzhůru. Turistů jsme, pravda, mnoho nepotkali. Asi tak tři, přičemž jeden z nich měl křovinořez, jímž vylepšoval cestu. Autobusové spojení bylo, zdá se, atraktivnější. Cesta je nicméně pěkná. Taková Posázavská stezka, jen bez Sázavy a chatiček a houkajících vlaků.

Cestou ke spodní nádrži, která je někde v 1 600 metrech, míjíme další technický unikát, anebo spíš úlet. Obří kolejovou lanovku, která překonává čtyřsetmetrový výškový rozdíl; když se jí zachce, přenese i autobus s lidmi. Jsou to v podstatě dvě kolejnice asi deset metrů od sebe, po kterých jezdí plošina. Naštěstí zařízení zrovna prochází rekonstrukcí, takže mě Maruška nemohla přemlouvat, ať tím jedeme.

U spodní hráze jsme byli asi za hodinu a půl, stezka pokračuje kolem nádrže a stoupá k horní nádrži. Místy překračujeme sníh, procházíme potoky, chvílemi se jde po skalách, občas je to docela náročné. Obvykle je kam spadnout. Jindy se zase musí po asfaltce a nemohu se zbavit dojmu, že autobusáci vůbec nepředpokládají, že by po cestě někdo mohl jít. Jezdí velmi zběsile.

Marušce se výstup líbí stále méně. Nepomáhají intenzivní alpské výhledy ani kytičková naučná stezka, jíž vylepšili poslední část stoupání k horní přehradě. Zpátky rozhodně jedeme autobusem jako normální lidi, zavelí.

Nakonec stačí, když místo lístku za stejnou cenu koupím červený šáteček na blonďatou hlavu, které se už zmocňují úpal s úžehem. Na lavičce s výhledem na horní jezero Mooserboden popijeme naši oblíbenou tamní limonádu Almdudler a sníme tousty. Procházku po hrázi nám strach z výšek nedovolí absolvovat.

Za další dvě pěší hodiny jsme zase dole u auta, o tisíc metrů níž. A jestli si myslíte, že Maruška pak byla naštvaná, tak máte pravdu. (Ale zaslechl jsem ji, jak to celé dobrodružství někomu nadšeně líčila do telefonu, takže se jí to možná aspoň trochu líbilo).

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

KILA NAVÍC

Pokud jste mimořádné vysílání na zpravodajské čtyřiadvacítce náhodou minuli, tak vězte, že náš věhlasný kocour Pepan nedávno oslavil páté narozeniny. A velkolepě: obdržel drahou hračku, kterou nepochopil, pak se sjel kozlíkem lékařským a nakonec se poblinkal z kočičí trávy, kterou dostal na lepší trávení. Samozřejmě se i hodně jedno a pilo. Slušnej mejdan, řeklo by se. Jenže s tím je teď utrum.

Náš kocour je totiž tlustý. Zjistí se to třeba tak, že si na vás v noci lehne a vy se nedokážete pohnout, natož nadechnout. Anebo když aportuje, vrací se místo sprintem jen kolébavým volným krokem, při němž mu trochu srandovně vlaje sádlo na bocích. A při tom funí jak přetopený motorák.

Ještě na jaře jsme se přitom společně s jeho osobním lékařem radovali, jak jdou deka dolů - navzdory mému občasnému, skoro sporadickému rozmazlování a naší vzájemné džentlmenské dohodě: když já sním k snídani dvě housky se šunkou a sýrem, bylo by nespravedlivé, abych si to nechal pro sebe, že jo...

Jenže teď se váha u veterináře prohnula a ukázala téměř sedm kilo, tedy víc než o kilogram silnější osobnost než při poslední prohlídce.

"Tohle jsem dostal k narozkám
a upřímně nevím, co je to za klauni."

Kdyby uměl mluvit, asi by argumentoval tím, že má těžké kosti nebo že to jsou všechno svaly. A kdyby měl mimické svaly, možná by se přesto tvářil trochu provinile. Takhle tam jen sádelnatě ležel a koukal po panu doktorovi, kterému Maruška říká sexáč. Patrně by pro něj měl úplně jiné pojmenování.

Pepan dostal nové dietní krmení a přísný zákaz jiných pamlsků. Vysvětlil si to po svém, šunku teď "nenápadně" krade přímo ze stolu, dohoda nedohoda. Opět se to dá těžko odhadovat, ale řekl bych, že je z diety naštvaný. A že už po dvou dnech by ji nejraději vyměnil za jinou hru.

Dostávám se k tomu, co z toho pro vás vyplývá. Pokud jste chovatel, nenechte to dojít tak daleko a raději se cpěte sami. To zvíře je totiž v podstatě hloupé a sežere vše, co mu dáte, Cajthamlovou nezná. Pokud jste Pepanovi příznivci, držte mu palce, ať se brzo dostane zase do formy. A pokud máte taky nadváhu, stavte se, těch hubnoucích granulí máme pytel.

text a fotky Řízek

STAŘÍ x MLADÍ

Hrálo se o plnou bednu šampaňského. Péťo, kdo to napsal? Ota Pavel? napůl jsem se ptal a napůl zkoušel češtináře. Ten jen něco nesrozumitelného zamumlal, protože se už plně soustředil na prestižní fotbalové utkání. Staří proti mladým. Zkušenosti proti touze. Zápas, na který se leckdo celý rok těší a jiní se mu ostentativně snaží vyhnout. Zápas, který staří vedoucí už asi dekádu nevyhráli.

Vešel jsem na táborové hřiště v Loučovicích, poklekl jsem k postranní čáře tvořené nataženým provázkem a krátce se pomodlil, jako pokaždé. "Schválně, co by na povrch řekl delegát UEFA," poznamenal Kubča pár chvil před výkopem. Pozoruhodné byly zejména zbytky ohniště a ohořelé klacky na pravém křídle či vysoká, nepoddajná tráva všude. Šlo nejen o šampus, ale i o kotníky. Na plochu, která byla i pro borce zvyklé na táborové poměry schůdná spíš jen v pohorkách, by profesionálové nejspíše poslali nagelované dubléry. 

Penalty jsme trénovali o pár dní dřív.

Ne tak my. Hrát se muselo. Otázka prestiže. Staříci však na poslední chvíli přišli o Marťase, jehož věk byl hraniční. Ukázalo se, že to byl zlomový moment - Marťas v pomyslném dresu mladých totiž sbíral veškeré míče ze vzduchu, a jelikož se po zemi hrát nedalo, nebo jsme spíš za celý zápas nepřišli, jak na to, moc jsme toho nepředvedli.

Zápasu přihlíželo několik divaček navlečených v kapucích a šátcích, jež je měly uchránit před hmyzem. Ten pak zcela nepokrytě útočil na statičtější hráče mého typu.

Na první brance se pak oba rivalské týmy podílely společnými silami. Střelu kohosi tečoval nešťastně k tyči Kajetán. Druhou už staří zvládli úplně sami: Jarda, jinak nejlepší hráč veteránů, poslechl mé volání a přihrál mi celkem prudkou "malou domů". Pak to nějak skočilo na hrbolu a bylo to 0:2, co na to říct? Hráli jsme strašně.

Až pár minut před koncem, kdy už se pod větrníky notně zešeřilo, se staří konečně trefili tam, kam měli. Kája klišovitě vykřesal naději, chvíli poté, co Milan na druhé straně neproměnil dvousetprocentní šanci sám před brankovou čárou. Jenže v závěrečném zoufalém náporu jsem jen napálil břevno (pro jízlivé čtenáře upřesňuji, že správné branky), a tak to dopadlo 2:1 pro juniory. 

Šampaňské, Dukla mezi mrakodrapy a koneckonců i Ota Pavel jsou pryč. Radují se mladí, jako pokaždé. Ale mnohem horší než to zklamání byla závěrečná společná koupel v ledové tůni. To totiž nebyla milá sportovní povídka, ale severský thriller z prostředí zimomřivých vyznavačů nudismu.

text Řízek, zápasová momentka vlček Adam, foto z tréninku s přípravkou Ř.