ZÁPISKY Z VELKÉHO MĚSTA

Pojďme zbourat londýnské stereotypy! řeklo si město a po zbytek výletu na nás vybalilo třicetistupňová vedra. Potily se hlavy turistů na parnících na Temži, jakož i rozpustile nebojácné veverky a randící páry holubů v parcích.

Egyptská kočka mau.

Sobotu jsme zahájili v tamním národním muzeu. Společně s Hankou a Václavem jsme prošli expozici, která by se klidně mohla jmenovat Velká koloniální krádež. Mezi přivezenými kusy chrámů, pilíři s hieroglyfy a mumiemi byl nicméně příjemný chládek.

Žádné velké nadšení, taková trochu suchařina s několika přeslavnými exponáty. Nejvíc se mi líbily balzamované kočky a pak zelené kroužky (asi) z nefritu, o kterých nikdo - ani muzejníci - neví, k čemu sloužily. Ale my jo. Václav a Hanka pak šli svou cestou dál neznámo kam, my jsme vyrazili do Greenwiche.

Prdele, které si fotí poledník.

Překvapilo mě, jak je observatoř malinká a jak moc je to do kopce. A rozběsnila mě nejabsurdnější fronta celé výpravy, a to "queue" na nultý poledník. Lidé ze všech koutů světa v tom strašlivém vedru trpělivě vyčkávali na to, až se budou moci vyfotit u hnusného obelisku na rozhraní polokoulí. Zvrhlé.

Observatoř byla naopak perfektní, výstava o sextantech a teleskopech zábavná a hravá. Ve srovnání s ostatními londýnskými atrakcemi i v podstatě za hubičku.

Nedělní program? Převážně Tower. Překvapeně jsem přijal nabídku slečny pokladní, abych se díky svým berlím stal namísto studenta nemohoucím a Maruška mou pečovatelkou. Za ušetřený nemalý peníz jsme posléze ochutnali tu pravou britskou gastronomii - tradiční fish and chips. Rafinovaná kombinace smažené tresky, nevymačkatelného citrónu, humpoláckých hranolek a směsí horčice, majolky a kečupu byla prostě delikátní.

Beefeater, který vlastnoručně hlídal Hesse.

Komplexem Toweru nás (a pár dalších) provedl opravdický beefeater, anebo nějaký zkrachovalý herec - nicméně byl velmi přesvědčivý. Vyprávěl historky o lásce, hrdinství, krvi, mučení a Rudolfu Hessovi, a tak celkem snadno strhl dav posluchačů. Byť, přísně vzato, kromě celé řady hrubých věží a parkoviště zaměstnanců toho moc k vidění nebylo.

Třpytivé kamínky a veteránův koncert

Mrkli jsme i na korunovační klenoty a na další serepetičky, bez kterých se pořádné veličenstvo neobejde. Ty byly pravé a zářivé. Zbytek komplexu byl už slabší. Například mučírnu uváděly hyperkorektní pseudohumanistické kecy o tom, že se vlastně v Anglii téměř vůbec nemučilo.

Hanička a Václav.

V části věnované zvířatům, která tamní králové dostali darem, se dal poskládat vlastní živočišný druh. Vytvořil jsem bojového krokobraza, zatímco Vašek se mi pak pochlubil, že bez potíží poskládal tygra a že to nebylo vůbec těžký. Myslím, že to nepochopil a že je dobře, že dostal ten kurz angličtiny.

Večer jsme se sešli pod stromy v Hyde parku. Místo Takáče a Kvapilové dorazila Hanka s Václavem a pochoutkami z mekáče a mexickým pivem. Přispěli jsme kalifornským vínem, a humorným pádem na trávník ve vzájemném klinči, zatímco za rohem rockoval šestašedesátiletý otec osmi dětí Rod Stewart.

U telefonu Winston.

Přišlo na něj prý 45 tisíc lidí a v Evening Standardu (jediné noviny, kterým teď věřím) mu dali jen průměrné tři hvězdičky z pěti. Přesto si cestou z koncertu celý narvaný vagón podzemky sborově zpíval Ná ná na ná ná, nananananananá, nananananananá. Byl jsem namáčknutý s hlavou a berlemi ve dveřích, bylo děsné vedro a bylo to super, i potom.

Jedeme domů! Sháníme narychlo pohledy a pospáváme ve stínu v parcích. Do parlamentu ani do opatství nejdeme, nestíháme ani Sherlockův byt. Zato se mrkneme do válečného vládního krytu a Churchillova muzea, kde ze sebe tentokrát záměrně udělám raněného mrzáka s pečovatelkou, libry docházejí.

Veverka z Rychlé roty.

Proč je u všech vlaků nápis zrušeno, když je potřebujeme k cestě na letiště? Protože mají nějaké potíže se semafory nebo zabezpečením. České dráhy v Británii! Když už konečně chvíli jedeme, panťák se plouží mezi poli a loukami a desítky králíků na nás zvědavě koukají. Jinak stojíme a čas hrozně rychle utíká.

Luki v Hyde parku.

Přijedeme ale tak akorát, abychom se zařadili do předposlední fronty - na poslední místo. Na palubě hrajeme lodě, duel končí popletenou remízou a přistáním. Přetáčíme hodinky a v půl druhé nás 510ka vyplivne v polospánku doma.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek

FRONTA NA LONDÝN

Čekání ve frontě na odbavení, čekání na opožděné letadlo, na kontrolu pasů na letišti, ve frontě na jízdenky, ve frontě na cokoli a na vše. Existují tu nepochybně i fronty na fronty. A všude spousta autorit. Ale můj první londýnský den téměř nepropršel, na Britské ostrovy mě pustili a v čínském bufetu jsem byl úplně jako doma.

Tady bydlí královna.

Ale popořadě. Autobus do Londýna vyjíždí v 4:21 ze Zelené lišky. Zíváme. Je to číslo 510, na Ruzyň jede přes Strahov, Větrník, Liboc a další bizarní místa. A jeho cesta trvá dokonce déle, než nás posléze růžové letadlo ponese přes mraky a moře – ovšem je tam trošku fintička s posunutým časem, víme?

Ruzyně v pět ráno spí, z první fronty mě vytahává nagelovaný debíleček, asi mi chce pomoct, když mám ty berle. „Co to máte za občanku? Vždyť ji máte celou zohýbanou a slepovanou izolepou. To teda nepůjde, s tím vás nikam nepustíme,“ pronese autorita a začne se telefonem radit s ještě o kousek vyšší autoritou. Studený pot. „Tak my jsme to jako neviděli, schválně, co vám na to řeknou v Anglii,“ pronesl šéf nakonec. A pustil nás do další čekárny.

Letadlo se z „provozních důvodů“ zpozdilo. Co si pod tím představit? Pilot se včera hrozně vožral a musí se rychle zacvičit nový – „vtipkuji“ s olepenými doklady v kapse. „Jeden z členů posádky se nedostavil, museli jsme sehnat náhradu,“ mlží kapitán i letušky o 45 minut později, když už se opravdu asi poletí. Takže jsem možná měl pravdu.

Amorek.

Let je fajn, nový pilot je asi talentovaný, jen je málo místa na nohy i na berle. V půl deváté, vlastně už osmé přistáváme v Lutonu a zařazujeme se do další fronty na důkladnou pasovou kontrolu. Had lidí se vine obrovskou halou, všude samí pašeráci kokainu a obchodníci s bílým masem, je potřeba to prosít, jen do nich. Po čtvrt hodině si mě z davu vytahává autorita. Takže už to prasklo, ten iniciativní blbec telefonoval přes moře, že je moje občanka bezprecedentní hadr.

Studený pot, koktání. Ale ne, to mi jen paní celnice chce pomoct, když mám ty berle. Pouští nás před všechny potenciální kokainisty i ostatní zdravé lidi, kteří si tu ještě tak hodinku postojí. Ind za přepážkou jen mrkne na občanku a s tváří mistra světa v pokeru nebo v kuličkách mě pustí do Anglie. Venku kupodivu svítí slunce.

Bufetová čtvť.

Další fronta na lístky na vlak. Jedeme příměstskou soupravou na West Hampstead, odtamtud nadzemkou do Stratfordu, kde někde máme bydlet (to už s místní tramvajenkou). Měli jsme tím ušetřit, ale vypekli nás, stálo to stejně hodně jako jakýkoli jiný spoj z letiště v polích do Londýna. Na předměstí samé titěrné cihlové domky pro panenky s přístavky pro ještě menší panenky. Vypadá to tu jak z učebnice angličtiny.

Všichni se o nás hrozně hezky starají, hlavně nahrané ženské hlasy z reproduktorů. „Pasažéři se zavazadly nechť použijí výtahu! Pozor na mezeru mezi nástupištěm a vlakem! Kdykoli uvidíte něco podezřelého, neprodleně to nahlaste autoritám!“ opakují do zblbnutí. Prostě jsme v bezpečí. Všichni pořád telefonují, hlavně ve vlacích.

SK Okříšky vs. FC Londýn.

Bydlíme v pěkném, čistém pokoji v hotýlku pod obrovským javorem, o funkci paní domácí se dělí dva Indové. Po poledním klidu vyrážíme do města. Autobusem a asi třemi linkami metra přijedeme někam k Buckinghamskému paláci, společně s červenými fotbalisty SK Huhtamaki Okříšky, mezi které jsme se omylem přimotali. Maruška pěšky, já houpavě pokračujeme kolem Downing Street na Trafalgar Square. Před bydlištěm Camerona policajti pacifikují davy, protože má zrovna někdo přijet. Zrovna se mění stráže. „Vole, přecedo, stoupni si k nim, když seš taky červenej, já si vás vyfotím,“ huláká hvězda okresního přeboru v teplákovce. Je mi trochu stydno, ale taky trochu jako doma.

Kolem lvů a admirála Nelsona přes rozestavěné Leicester Square dojdeme k Piccadilly Cirkus, kde jsou živé sochy a neživá socha Amorka. Pokračujeme do čínské čtvrti, kde zapadneme do bufetu a ochutnáváme laskominy, které do českých čínských bufetů ještě nestihly dorazit. A za počínajícího deště obracíme k domovu a jdeme brzo spát, zítra nás čeká Venál a muzea. Na to oboje je potřeba být čerstvý.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek

SEDM STATEČNÝCH NESESTOUPÍ

Oblíbená Mikulovka na Opatově měla po půl roce rozseknout, do jaké fotbalové ligy nás napříště nalosují. Když prohrajeme, asi určitě sestoupíme. Když vyhrajeme, máme klid a můžeme v posledním kole prohrát třeba 0:29. Málokdy byly karty rozdány tak přehledně! Hop, nebo trop.

Šlo o hodně, asi i proto nás přišlo na rozhodující duel dost málo. Zranil se nám stoper Pecen, omluvil se i kapitán, tak si pomyslnou pásku po čase musel vzít Péťa. Stejně jako když jsme tehdy vykopali postup, se hrálo od 20.45, takže úplně jako Liga mistrů.

Já jsem jel tentokrát sockou, která mě vyplivla mezi paneláky. "Hele, kde je to hřiště?" tázal jsem se zoufale telefonicky Vlasty, který mě poslal "ke dvěma panelákům, na kterých jsou antény." Na Jižňáku. Díky moc. Takže nebýt intuice (a navigace v telefonu), asi bychom byli i bez brankáře.

Bylo nás tedy jen sedm, ale přišel Jirka. Tentokrát ho zjevně bavilo hrát a běhat. I díky němu jsme pančovanou Borussii od úvodního hvizdu začali přehrávat. Hned po pár minutách po rychlé akci založené někde na naší polovině dostal Péťa od Jirky přihrávku snad s věnováním, hrozně se soustředil, aby to z metru neumístil vedle, a poslal nás trochu dál od hnusné osmé ligy.

Těžko tomu uvěřit, ale do poločasu se nic zásadního nestalo. Na obou stranách bylo pár šancí, my jsme častěji stříleli, ale neodpustili jsme si pár chybiček. Až na začátku druhého poločasu si Jirka vzal míč a dostal se až k brankáři, toho překonal střelou k tyči. 2:0 pro Forejt.

Ne, že by Borussie byla o tolik horší. Měla jednoho výborného hráče, tak jako my, a pokoušela se přebít naprostou nefotbalovost těch ostatních bojovností a usilovnou snahou. Přesně tak jako my. Ale příležitostí měla přeci jen méně. Ovšem Borussie nakonec opravdu snížila, k velké radosti jejích rowdies. A docela nás potom začali mlít a bylo to drámo.

Pak však přišel hvězdný okamžik Péti. Ač intenzivně okopáván, vyvezl z okupovaného území balón na půlku, načež vytvořil překrásný dlouhý křižný pas na Jirku. Ten zamířil přesně a zajistil nám i na příští sezónu téměř profesionální licenci pro prestižní sedmou ligu.

text a mobilní fotka Řízek