Pořídil jsem si cyklistický trenažér, další z věcí, kterým (a především jejich vlastníkům a provozovatelům) bych se ještě před pár lety usilovně smál (mobil, Facebook, dítě apod.), až bych se za rýsující se fotrovské bříško popadal.
Marně jsem se snažil rozmařilou investici v řádu nižších desítek tisíc aspoň sám před sebou (u ženy jsem to ani nezkoušel) ospravedlnit tím, že posledních pár měsíců kvůli jakémusi zánětu v patě nemohu moc běhat a deptá mě to (a třeba plavání mě strašně nebaví). A vyrazit na pár hodin (natož dní) někam do pustiny na horské kolo je, uznávám, přece jen trochu sobecké. Ty pustiny jsou ke všemu zpravidla trochu z ruky. Navíc mám doma přece staré silniční kolo, které jen bezduše visí na stěně, takže najde využití... Samozřejmě všichni víme, že šlo o bohapustou krizi středního věku u člověka, který na tu teslu nemá.
Taky jsem si říkal, že mít doma v pracovně funkční kolo v podstatě okamžitě připravené vyjet téměř kamkoli na světě čtyřicet centimetrů od kocourova hnízda a metr a půl od klavíru je nejenže cool, ale vlastně i velmi časově úsporné a pohotové. Ve tři čtvrtě na deset uspím Hedu a můžu si místo romantického filmu nebo sjíždění sociálních sítí třeba půlhodinku šlapat a něco si tím dokazovat i kompenzovat.
To jsem ale nevěděl, že na tohle zařízení nakonec budu muset čekat dlouhé týdny. Během prokrastinace jsem si totiž pustil jakési srovnávací video na YouTube, kde sympatický mladík testoval různé výrobky a ten, který jsem si s ohledem na finance původně vybral, při jízdě vydával zvuky asi jako tatramatka. Hned za zdí spí Heda: pokud bych ji ve tři čtvrtě na deset uspal a v deset probudil, trochu by to ztratilo kouzlo.
Původní objednávku, která na mě už opravdu čekala na prodejně, jsem trapně stornoval a připlatil si dalších dvanáct tisíc za stroj, který z onoho videa vyluzoval zvuky připomínající šepot květin (další tisícovku stál bonusový balíček čítající například značkový ručníček, to je pochopitelně potřeba). Trenažér byl "na skladě", ale jak už se mi to stalo kdysi s hodinkami téže značky, problém byl, že ten sklad byl někde na východě Polska, nevedly k němu žádné silnice a nikdo se do něj ještě nikdy nedovolal.
Po asi třech týdnech nepohybu jak mého, tak netrpělivě vyhlížené zásilky jsem se konečně dočkal a na parketách to rozbalil: před sebou na obrazovce (třeba) Alpy, na levoboku poklidně spící kocour a přes ulici okna opuštěné hospody. Šepot květin nenastal: nějaké decibely totiž přidalo moje vrzající tělo i kolo. V prodejně se mi pokoušeli ještě vnutit originální podložku, která vypadala jako karimatka, ale bylo na ní logo, takže stála osmnáct set. Prý kvůli potu. To jsem už odmítnout dokázal a na parkety umístil plastovou podložku z Ikea.
A ta je skutečně potřeba. Můj první a asi nejsilnější dojem z toho celého je zatím pot. V bytě máme celkem teplo a ani otevřené okno mě nějak nedovede ochladit a pod přístrojem na neoriginální podložce je pokaždé obří louže. Nejsem posilovnový typ, takže jsem nikdy nic podobného neviděl, protože na běžném kole se to jaksi uvolňuje průběžně a do ztracena.
Druhý dojem je, že se to v některých základních rysech podobá zážitku z kola. Stroj má jakési plastové ližiny, na kterých se umí velmi mírně pohybovat, takže člověk tak trošku klouže a pohupuje a vrtí se a nesedí na tom úplně přikovanej. Zároveň trasy, které jsem dosud projel, vypadají více či méně jako živé a to, že se najednou rovná cesta začne klikatit někam do sedla Tater, velmi rychle poznáte. Jsou tam i nějaké soutěživé a srovnávací prvky, to mě ale zas tolik nezajímá, protože moje motivace je aspoň nějak se hýbat. Plus ta krize.
Co mi chybí, jsou pauzy na kafíčko a na dortík a ochucený birell, které prostě doma nemají to kouzlo.
Co mi nechybí, jsou řidiči chovající se ke mně jako k tzv. cyklozmrdovi. Zatím mi všichni dávali přednost, nikdo na mě netroubil a ani mě nesprchovali vodou z ostřikovačů. Ale je možné, že je to třeba v prémiové verzi aplikace nebo v nějakém jiném zvýhodněném balíčku.
text a foto Řízek
