OSTUDA V NEPŘÍMÉM PŘENOSU

Po posvícení
text a foto: Řízek

18:55 Vítám vás u prvního bowlingového offline přenosu na světě. Jsme ve Štěrboholích, právě jsem dálkou zamknul auto, které vesele zablikalo. Za pět minut začneme. Jedná se o amatérský turnaj dvojic, kterého se účastní místní společenská smetánka a my. Prostě něco jako mistrovství světa.
18:56 Zajímavý moment: Vlastova taška, kterou jsem mu coby slouha odnesl z auta, je těžká jak prase.
18:57 Vlasta dopíjí kávičku.
18:58 Jdeme na to, začíná náš boj o co nejlepší umístění ve čtvrtfinále, a tím o co nejsnazšího soupeře. Vybrali jsme si dráhu číslo jedna.
18:59 Začínáme koulet na dráze číslo dvě. Jednička je jen pro smetánku.
19:00 Tak ne, je rozbitá.
19:01 Základní sestava: V hnědém tričku Řízek, v ušmudlaných hadrech Vlastík.
19:10 Dohráli jsme první rundu. Já mám 175, Vlasta 149. To celkem jde.
19:11 Začínáme rundu druhou.
19:12 Zajímavý moment: Vlasta poslal prvním hodem svou výstřední kouli rovnou do žlábku. Blbě se tomu směje.
19:13 Zajímavý moment: I druhý kolegův hod končí v kanále. Reakce zakladatele týmu je totožná. Po prvním framu má na kontě pěkných 0 bodů.
19:30 Druhá hra moc jásotu nevyvolala. Já mám 150, Vlastík nahrál zajímavých 98.
19:31 Přemýšlím, že bych do výsledkové listiny před spoluhráčovo „skóre“ připsal nějakou číslici, aby to vypadalo líp.
19:32 Jsem Mirek Dušín, ponechávám nás ostudě.
19:40 Poslední kvalifikační hra je proměnlivá. Střídáme striky se splity a nadávky s vítěznými gesty.
19:43 Zajímavý moment: Hodil jsem šestku, ale počítač nám fandí, takže mi napsal desítku. Tentokrát jsem byl Štětináč a tvářil jsem se, že to byl pěknej strajk.
19:44-47 Zajímavý moment: Vlasta hodil tři úplně stejné splity (parohy, kozy) za sebou. Uznale tleskám.
19:50 Máme to za sebou. Poslední runda nám moc nepomohla, a tak končíme se slaboučkými 877 body. Třeba nás někdo podleze.
20:20 Objednal jsem si pikantní topinku a hrozně pálí.
20:40 Nejzajímavější moment: Našli jsme Ji DNES, či jak se tam příloha skloňuje. Je tam rozhovor s Jágrovou podavačkou puků (jestli se tak u hokejistů říká nabíječce) a několikastránkový (!) návod, jak uspořádat dámskou párty. Je to k nevíře, ale prý jsou k tomu potřeba nějaké ženy a pití. To by mě nenapadlo.
20:55 Začíná náš boj o finále. Nikdo nás nepodlezl, a tak nás čeká těžký a nevyzpytatelný soupeř – manželé Nouzovi. Pořád to hrozně pálí.
21:07 Po polovině první hry ztrácíme asi tak šedesát bodů – soupeřům ty kuželky padají pomalu ještě před tím, než vůbec hodí, my jsme naopak asi myšlenkami jinde. Já asi u topinky, Vlasta zřejmě u nějaké roštěnky. Možná u paní Nouzové.
21:21 Průšvih, prohráli jsme asi o sto bodů. Domluvili jsme se ale na nouzovém plánu: já v odvetě zahraju 250 jako už nulakrát a Vlasta mě podpoří 220.
21:22 Střídání: Místo modré koule beru růžovou a nestydím se za to.
21:35 V polovině odvety to mám rozjeté tak na 220. Soupeři možná trochu znervózněli, ale bohužel i Vlastík. Lehce jsme ukrojili z děsivé ztráty. Opět platí, že naštvanej a neesemeskující hraju nejlépe.
21:50 Je konec, pateticky by řekl komentátor. Nestačilo by mi možná ani 300, takže mi výsledných 189 nemusí tolik vadit. Finále dnes bude bez nás a my naopak bez něj.
22:02 Platím nějak hrozně moc peněz, odvážíme si předposlední místo a v autě začala svítit oranžová nenažraná kontrolka. Offline přenos raději končí.
18:55 -22:02 Není každý den posvícení... a tak. Děkujeme za pozornost.

ŽABKA POD "VODOU"

Houseflooding party
text: Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro: Řízek

Naše zeměkoule není nafukovací, i když to asi ještě nikdo neprověřil. Každým dnem zasypáváme někde nějaký ten koutek svým bordýlkem: igelitkami, konzervami, papírky od bonbónů, a někteří nerozvážní i zbytky jídla. Zvlášť po oslavách, ale to sem teď netahejme. A tak se jednou určitě stane, že se budeme topit v odpadu.

Dům, v němž bydlím, se v něm topil už včera. Něco totiž ucpalo trubku, proto nastala celkem absurdní situace. Kalná voda vytékala z mého sprchového koutu, místo aby se do něj nořila, nebo aspoň zůstávala skryta. To bylo zajímavé; jenže nezůstalo jen u toho, ty věci chtěly z vaničky ven a tekly dále, po modrých dlaždičkách, přes falešné parkety až dolů, zřejmě k sousedům.

V seznamu znečišťovatelů, který pro můj byt zpracovává Greenpeace, kocour na chvíli klesl až na druhé místo. A neztratil smysl pro černý humor – uprostřed té spoušti způsobně vytvořil hromádku přímo do svého záchodu, který z povodně čněl takovým noemovským způsobem. Na něm se plavil hrdinný kocour.

Přijel instalatér s dlouhým elektrickým pérem, které se vnořilo někam do hlubin. Než jsem si došel vybrat peníze do bankomatu, byl hotov; v příštím životě chci být instalatérem. Kašlu vám na společenskou prestiž a takové blbosti – kdo z vás kdy vydělal 1 650 korun za deset minut práce?

Klepání na dveře. Ahoj Jirko, to jsem nevěděl, že bydlíš pode mnou. Jo, ten mokrej strop, ten ti nezávidím. Jak se jinak máš? Následoval zvláštní telefonát s paní domácí, neshodli jsme se vlastně vůbec na ničem. Já to platit nebudu, nebudu, nebudu – notovali jsme si jednohlasně, když jsme se zrovna nesnažili tomu druhému více méně skrytě podstrčit nějaké ty invektivy. Hanebné tvrzení, že sousední byty nejsou trubkami propojené, jsem vyvrátil pomocí plánku, který se naší redakci exkluzivně podařilo získat (víme první).

Jak tato causa dopadne, ale nevím. Je vytřeno a vše nechtěné již odtéká tam, kam má. Záchod a přilehlé okolí teď získaly auru nedotknutelnosti, bojím se tam vůbec přiblížit, raději ho zdravím a oslovuji zdrobnělinami, aby se zase neurazil. Závidím všem těm, kdo mají suché záchody. A taky instalatérům. A trochu i majitelům bytů.

NA SIBIŘI

Úvod do sněhodrakování
text: Řízek a foto: Dita

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.