OD XXX K BOŽENĚ

Je zajímavé, nebo možná zas tolik ne, ale už jsem to nakousl, že žádné naše auto nemělo jméno, jak to tak bývá zvykem (ovšem toho neznámého člověka, který nám ho nedávno nevybíravě odřel a posléze ujel, jsme pojmenovali hned několikrát a poměrně kreativně).

Jasně, až na Fávo. Ale je Fávo vůbec jméno? Je v autovém kalendáři? Navíc Fávo bylo spíš životní styl než auto.

Zato třeba chleby, které rád relaxačně peču a pak intervalově užírám, protože nikomu jinému zas tak nechutnají, mají jméno všechny.

Podivnou tradici založila moje žena někdy během pandemie. Má to poměrně prostá pravidla: po upečení zjistíme v kalendáři, kdo zrovna slaví, a uctíme dotyčného či dotyčnou tím, že oním jménem nazveme šišku ze dvou druhů mouky, vody, soli a kmínu.

Veronika.

Naposledy se tedy velmi povedená, křupavá a chutná Šumava jmenovala Veronika (podobně jako bývalá kolegyně, podle které se jmenuje naše žluté křeslo, ale to trochu odbočuji a o tom zas jindy). Ještě upřesním, že sice máme duální kalendář s kočičkami, který kromě lidských uvádí i rádoby kočičí jména, ale chleby nesou jen ta lidská. Ostatně i kočkám (a křeslům) dáváme lidská jména, ale to už odbočuju až příliš.

Otýlie.

Má to i druhou stranu mince, v tomto případě kůrky (haha): pokud se chleba nevydaří, tedy zpravidla tvarem připomíná v lepším případě lázeňskou oplatku (Otýlie) nebo nějakou hostii (Ingrid), v horším kravinec tvrdý jako beton (Čestmír a Milena I., přitom Milena II. se povedla), anebo je krásný, ale přesolený jako Hynek (doteď nechápu, jak se to stalo), dá se to vždy svést na nevhodné jméno.

Následující pasáž už tedy opravdu není zajímavá, ale pro kontext je důležitá: peču pořád více méně tentýž primitivní recept, který mě naučil pan Cuketka. Je to Šumava pro blbce bez robota; jediné, co od pekaře-amatéra vyžaduje, je starat se o kvásek.

Radovan I., Radovan II.

Ten je vlastně takovým hipsterským tamagoči, velmi snadno hyne, když na něj člověk zapomene. To třeba zjistíte, že vám v lednici zezelenal. Tam už je na připojení k plicnímu ventilátoru pozdě.

Milena I., Milena II.

Proč peču? Protože mám rád chleba a jsem zároveň vybíravý a líný chodit jej lovit někam dál, než jsou okolní prodejny zdecimované Penamem a obří továrnou na univerzální mražené pečivo někde na Kladensku. A líbí se mi, když to v bytě voní tak, jako když jsem v dětství čekal na autobus na konečné na starém sídlišti v Radotíně a na zastávku vedl jakýsi průduch z blízké pekárny. Kolem Penamu jsem jel párkrát na kole – nevoní.

Bohdana I., Bohdana II.

Nový impuls tomu navíc dala má žena (nejspíš ke své nelibosti, protože po mně zůstává v kuchyni fakt nastláno). Loni na podzim mě poslala na úplně skvělý kurz pečení chleba do opravdického mlýna v Chotči.

XXX.

Tehdy jsem si z tříhodinové nalejvárny s podobnými pošuky na silničním kole odvezl obrovský bochník pojmenovaný XXX. Netypické a zcela nesystematické pojmenování odráží to, že šlo o experimentální chleba a že jsme si při společném pečení měli bochníky na cedulku podepsat, abychom si je poznali, a mě nic lepšího nenapadlo. Kromě chleba, který byl vážně výborný, jsem proti větru dovezl také celou řadu nápadů. Bylo by jich ještě víc, ale zapomněl jsem si tam poznámky.

Kravinec Čestmír.

Spousta těch věcí je až trapných: vysvětlili mi třeba, že žitná mouka lepí (aha, takže vysypávat jí ošatku nebyl zřejmě dobrý nápad). Od té doby rovněž dávám do trouby plecháček se žirafou (namalovanou) s vodou (skutečnou). Kvásek už taky jako předtím nežije a neumírá v lednici (paní mlynářka si ostentativně ťukala na čelo, až jí na něm zůstaly bílé moučné tečky), nýbrž na lince a dostává papání jednou denně. A vybodl jsem se na římský hrnec a peču vše na plechu.

Silvestr.

Celkově si domýšlivě troufám tvrdit, že tam určitý progres je, když si člověk odmyslí Hynky a Ingridy. Byť by se na foodstylingu, jak na to teď zpětně koukám, ještě dalo zapracovat. 

Heda spí, Maruška paří a já bych vám o tom ještě pověděl víc, ale musím se rozloučit, nebo se mi připálí Božena.

text a fotky Řízek

SLUNCE

Heda je naše Slunce, protože kolem ní všechno rotuje, zejména pak my. Občas i ona sama, když vsedě legračně napodobuje zmatené otáčení robotického vysavače.

A když pak nastane zatmění, je to velmi divné.

Minulý týden začala moje žena zběsile pátrat po nějakém pěkném penzionu nebo hotýlku, který by nás na víkend hostil. Pojedeme třeba pendolinem do Ostravy. Anebo do Českého ráje, bez pendolina. Hlavně ne nikam na hory do zimy, proboha. Ovšemže nebudeme nic vařit ani vyvařovat lahvičky na mlíčko, vlastně nebudeme ani nic dělat, jen odpočívat, povídat si a s postupem času se čím dál tím víc těšit na mimino, které bude vlastně poprvé na tak dlouhou dobu hlídat babička. Ale ne nijak křečovitě, prostě jen tak mile se těšit.

Mimochodem, koukal jsem jen přes rameno, ale fascinovalo mě, kolik takových vlídných penzionů je a kolik z nich v neuvěřitelných dírách, kde široko daleko nic není, se neváhá velkohubě pojmenovat třeba "resort". Ale to není důležité.

Protože jsme samozřejmě nakonec nejeli nikam. Odevzdali jsme sice mimino babičce a dědovi, ale jen na jednu noc. A radši jsme zůstali v Praze. Co kdyby se něco stalo.

Pochopitelně se nestalo vůbec nic, jen jsme babičce během odpoledne a večera třikrát volali, jestli se něco nestalo. A pak zas hned ráno. Na oběd jsme zašli do filipínské restaurace (ze setrvačnosti s dětským koutkem) a pozorovali jsme Hedina vrstevníka, jak do něj jeho rodiče se střídavými úspěchy dostávají potravu (dojemné). Kolik je mu? O měsíc víc? O dva? Už umí chodit? Umí roztomile napodobovat koníčka a rybu? Co asi dělá Heda? Poslala babička nějakou fotku? 

Pak jsme šli do sauny a přes panoramatické sklo jsme sledovali, jak na protějším břehu Vltavy motoráček zdolává kopec na Žvahov a přemýšleli jsme o tom, jak ji někdy vezmeme na výlet právě takovým motoráčkem a budeme jí to všechno vysvětlovat a ukazovat přes řeku na místo, kde jsme onehdy byli v sauně.

Potom jsme zašli do kina a film byl zrovna o takovém motoráčku a přenesl nás do tmy; šli jsme ještě na přiměřeně romantickou večeři a přemýšleli jsme o tom, jestli už Heda spí a jestli vypila všechno mlíčko.

Pak jsme šli spát a nechali vypnutou chůvičku. A celou dobou se nám hrozně stýskalo.

Naštěstí je naše hedocentrická soustava zase kompletní.

text a foto Řízek

S PRSTEM A BEZ NÁBOJE

Jaká je pravděpodobnost, že si na stejném turnaji po dvou letech podruhé zlomím prst? Přemýšlel jsem o tom ve chvíli, když se ze stříbrného passatu, na který jsem čekal a nesměle mával na parkovišti K+R na Kačerově, vyhrnuly dvě úplně cizí ženy. K mému překvapení vůz odjel dál beze mě. 

Ale dopadlo to celé dvojnásobně dobře: v dalším stříbrném passatu, interně přezdívaném Mašinka Tomáš, už seděli novináři z Deníku N v přestrojení za fotbalisty. A ten prst, který už bude navěky křivý, tentokrát zůstal aspoň celistvý.

Zbytek je už vlastně méně důležitý: v Berouně se hrál šestnáctý ročník futsalového turnaje novinářů. Loni jsem chyběl a aniž by moje účast něco změnila, byl to podle všech indicií průšvih – vejtahové z Primy třeba v samooslavném textu neváhali používat obraty typu "beznadějně poslední Deník N". Dali jsme, stejně jako předloni, kdy mě vlastní hráč zmrzačil, jedinou branku a ani jednou nevyhráli. 

Takže i letos jsme tam dorazili opět v pozici těch, od nichž se vůbec nic nečeká, snad jen že zaplatí tisíc korun za startovné a ukážou na mobilu, že jsou očkovaní. Tentokrát nás bylo komfortních devět, z čehož třeba dva tři měli s fotbalem vážnější vztah než my ostatní. A někteří z nich si navíc ještě veřejně masírovali bolavá třísla.

Samozřejmě to nestačilo: sotva jsem si po hrozně dlouhé době navlékl rukavice a den staré sálovky zakoupené za nekřesťanských 550 korun v Decathlonu, vletělo na nás Aktuálně a naše taktika "dáme ty horší dozadu a ti lepší budou dávat góly" se ukázala jako nefunkční. Ve druhé minutě jsme byli už za stavu 0:1 svědky velmi srandovního obranného zákroku našeho Michala a v prázdné hale, protože komentátor zrovna mlčel, bylo krásně slyšet plesknutí ruky o míč a naopak. Penaltu jsem chytil naposledy asi před deseti lety a série pokračuje; zápas skončil 1:3 a my měli čtvrthodinu na to se sebou něco udělat. 

Do zápasu s Novou jsme nastoupili se zásadně reformovanou taktikou "ti dobří budou bránit a ti ostatní budou dál od naší branky". A ono to docela fungovalo. Tomáš, předtím řidič stříbrného passatu a jinak i hráč třetí hanspaulky, pak okopáván prošel středem hřiště a vstřelil první vítěznou branku od založení Deníku N. Na oslavy nebyl čas, protože jsme se ještě museli probránit do konce.

Teď jsme měli pauzu delší, skoro dvouhodinovou. Dost času tedy bylo nejen na automasáž třísel, ale i na postupovou matematiku. Zase nám nepomohlo Aktuálně, které remízový zápas s Lidovkami ztratilo v úplném závěru divným gólem přes celé hřiště. Tím nám bývalí kolegové z Karlína určili, že proti stejnému soupeři nutně musíme vyhrát, jinak jedeme domů (dobře, ještě oběd a pivko). 

Vynikající komentátor, protože nás má zafixované jako lemply, prohlásil, že náš zápas o bytí a nebytí "nebude mít žádný náboj", což se nás dotklo. Na druhou stranu, ten náboj trval jen asi polovinu utkání, kdy jsme drželi aspoň remízu. Pak se Lidovky ujaly vedení a záhy poté se to celé rozpadlo. Začalo to silně připomínat úvod našeho vystoupení na turnaji, akorát místo chaosu a bizarní penalty jsem tentokrát já místo na některého z našich útočných es hloupě rozehrál na tísněného Vaška, což mi hned po zápase naštvaný automasér vytkl, a bylo to beznadějných 0:2. A tečku obstaraly ještě jesle v poslední sekundě utkání, kdy už mí kolegové na druhé straně hřiště patrně přemýšleli, jaké že to mají číslo skříňky a ve které kapse mají poukázku na oběd v restauraci, protože já jsem o tom rozhodně už přemýšlel.

Prý nakonec vyhrály Novinky a považují to skromně za Nagano, my jsme každopádně nebyli poslední. Skončili jsme totiž zhruba šestí, na roveň s chvástaly z Primy disponujícími opravdickým Šebrlem.

V berounském pivovaru mi omylem přinesli malé cyklopivo a ve vlaku, který mě vezl domů, jsem nejspíš nechal kamarádovu půjčenou pletenou čepici (promiň). Celkově mi to přijde jako přijatelný výsledek, zanechali jsme určitě pozitivní dojem. A teď si ještě počkáme na výsledky PCR testů.

text Řízek, foto Chance press cup