OD XXX K BOŽENĚ

Je zajímavé, nebo možná zas tolik ne, ale už jsem to nakousl, že žádné naše auto nemělo jméno, jak to tak bývá zvykem (ovšem toho neznámého člověka, který nám ho nedávno nevybíravě odřel a posléze ujel, jsme pojmenovali hned několikrát a poměrně kreativně).

Jasně, až na Fávo. Ale je Fávo vůbec jméno? Je v autovém kalendáři? Navíc Fávo bylo spíš životní styl než auto.

Zato třeba chleby, které rád relaxačně peču a pak intervalově užírám, protože nikomu jinému zas tak nechutnají, mají jméno všechny.

Podivnou tradici založila moje žena někdy během pandemie. Má to poměrně prostá pravidla: po upečení zjistíme v kalendáři, kdo zrovna slaví, a uctíme dotyčného či dotyčnou tím, že oním jménem nazveme šišku ze dvou druhů mouky, vody, soli a kmínu.

Veronika.

Naposledy se tedy velmi povedená, křupavá a chutná Šumava jmenovala Veronika (podobně jako bývalá kolegyně, podle které se jmenuje naše žluté křeslo, ale to trochu odbočuji a o tom zas jindy). Ještě upřesním, že sice máme duální kalendář s kočičkami, který kromě lidských uvádí i rádoby kočičí jména, ale chleby nesou jen ta lidská. Ostatně i kočkám (a křeslům) dáváme lidská jména, ale to už odbočuju až příliš.

Otýlie.

Má to i druhou stranu mince, v tomto případě kůrky (haha): pokud se chleba nevydaří, tedy zpravidla tvarem připomíná v lepším případě lázeňskou oplatku (Otýlie) nebo nějakou hostii (Ingrid), v horším kravinec tvrdý jako beton (Čestmír a Milena I., přitom Milena II. se povedla), anebo je krásný, ale přesolený jako Hynek (doteď nechápu, jak se to stalo), dá se to vždy svést na nevhodné jméno.

Následující pasáž už tedy opravdu není zajímavá, ale pro kontext je důležitá: peču pořád více méně tentýž primitivní recept, který mě naučil pan Cuketka. Je to Šumava pro blbce bez robota; jediné, co od pekaře-amatéra vyžaduje, je starat se o kvásek.

Radovan I., Radovan II.

Ten je vlastně takovým hipsterským tamagoči, velmi snadno hyne, když na něj člověk zapomene. To třeba zjistíte, že vám v lednici zezelenal. Tam už je na připojení k plicnímu ventilátoru pozdě.

Milena I., Milena II.

Proč peču? Protože mám rád chleba a jsem zároveň vybíravý a líný chodit jej lovit někam dál, než jsou okolní prodejny zdecimované Penamem a obří továrnou na univerzální mražené pečivo někde na Kladensku. A líbí se mi, když to v bytě voní tak, jako když jsem v dětství čekal na autobus na konečné na starém sídlišti v Radotíně a na zastávku vedl jakýsi průduch z blízké pekárny. Kolem Penamu jsem jel párkrát na kole – nevoní.

Bohdana I., Bohdana II.

Nový impuls tomu navíc dala má žena (nejspíš ke své nelibosti, protože po mně zůstává v kuchyni fakt nastláno). Loni na podzim mě poslala na úplně skvělý kurz pečení chleba do opravdického mlýna v Chotči.

XXX.

Tehdy jsem si z tříhodinové nalejvárny s podobnými pošuky na silničním kole odvezl obrovský bochník pojmenovaný XXX. Netypické a zcela nesystematické pojmenování odráží to, že šlo o experimentální chleba a že jsme si při společném pečení měli bochníky na cedulku podepsat, abychom si je poznali, a mě nic lepšího nenapadlo. Kromě chleba, který byl vážně výborný, jsem proti větru dovezl také celou řadu nápadů. Bylo by jich ještě víc, ale zapomněl jsem si tam poznámky.

Kravinec Čestmír.

Spousta těch věcí je až trapných: vysvětlili mi třeba, že žitná mouka lepí (aha, takže vysypávat jí ošatku nebyl zřejmě dobrý nápad). Od té doby rovněž dávám do trouby plecháček se žirafou (namalovanou) s vodou (skutečnou). Kvásek už taky jako předtím nežije a neumírá v lednici (paní mlynářka si ostentativně ťukala na čelo, až jí na něm zůstaly bílé moučné tečky), nýbrž na lince a dostává papání jednou denně. A vybodl jsem se na římský hrnec a peču vše na plechu.

Silvestr.

Celkově si domýšlivě troufám tvrdit, že tam určitý progres je, když si člověk odmyslí Hynky a Ingridy. Byť by se na foodstylingu, jak na to teď zpětně koukám, ještě dalo zapracovat. 

Heda spí, Maruška paří a já bych vám o tom ještě pověděl víc, ale musím se rozloučit, nebo se mi připálí Božena.

text a fotky Řízek