OPERACE OLOVO

Vždyť tady máme to olovo! vzpomněl jsem si krátce před silvestrovskou půlnocí. Těžké kovové hvězdičky, které žárem zjihnou jako taveňák, jsme umístili na speciální naběračku, tu napíchli na pohrabáč a celé to strčili do kamen. Má se to dělat o Vánocích, ale na Silvestra to taky jde, jak jsme zjistili. Po vychrstnutí do lavoru nám hmota se zasyčením trojrozměrně vymodelovala naši budoucnost. A je nač se těšit.

Hlavně opatrně

Před Vánocemi redakce ve zvýšené míře zaplňují úplatky, jimž se kulantně říká vánoční dárky. Letos se dostalo i na mě: nejmenovaná nadnárodní auditorská společnost patřící do takzvané Velké čtyřky mi zaslala něco, co vypadalo jako luxusní, nadnárodní láhev. Ve skutečnosti se v krabičce skrývala sada pro lití olova.

Nabízí se paralela s Obecnou školou, kdy se chlapec těšil na vzduchovku, a on v tvarově podobné krabici byl jen stojánek na noty. Takže jsem byl trochu zklamán. Na druhou stranu jsem cítil, že tenhle "stojánek" má potenciál. Rozhodně to může být zpestření silvestrovského večírku na venkově.

Teď zpětně to na mě působí jako DNA,
nebo horní díl plavek.

Průvodcem lití olova jsem jmenoval sám sebe. Tím, že s rozžhaveným a patrně jedovatým kovem na velmi nestabilní konstrukci manipuloval ten nejméně šikovný, nebyla nouze o veselé momenty. Budoucnost řady z nás tak skončila neslavně: rozlitá na žhavém dřevu v kamnech chatky v Městečku na Benešovsku.

Věštili jsme docela dlouho. Málem jsme kvůli tomu nestihli příchod nového roku s epickým ohňostrojovým soubojem mezi Poříčím nad Sázavou, Čerčany a dalšími obcemi. Snad nejlépe dopadl Luboš, přezdívaný Malíř mandarinky. Olověný duch nadnárodních auditorů mu totiž v tomto roce přinese dívku hrající lakros, navíc prý s nohama daleko od sebe, jak poznamenal znalecky Kajetán. Je fakt, že je to trochu vágní, ale potěší to.

Pepan se lití nezúčastnil.

Já jsem do nezůstal zas tak pozadu. Naházel jsem na naběračku hvězdiček hned několik, abych to pojistil. A šup s tím do umyvadla! Ale to vypadá jako... No vážně to tak vypadá! "Je to vagina," potvrdil moudrý tchán, který se v chatce nachomýtl.

I vy si užijte podobně hezký rok.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

BUNKR

V Oseku (tom u Hořovic, ne u Rokycan, jak to pokaždé pletu) je velká sláva. Pestrobarevní závodníci po nekompromisně dlouhé a rovné místní Vinohradské třídě (ona se určitě jmenuje Pražská nebo tak nějak) dobíhají poslední desítky metrů tradičního Běhu partyzánskou stezkou a i těm, kterým bedna utekla o slušnou řádku minut, se tady usilovně fandí. Zrovna tady mě loni elegantně předběhl Pražský Milan a připravil mě o jedno místo ve výsledkové listině, ale především o náladu. Už vidím modrý transparent s tím sladce divným slovem - C Í L. Osečtí řvou, jako by se tady odehrávalo nějaké drama. Co když mě zase nějaký Milan předbíhá? dumám, jak se dá dumat s tepem u dvoustovky a takovou tou nechutnou přimrzlou slinou na obličeji, kterou znají především diváci světového poháru běžkařů. Pokud jste to nikdy nezažili, tak vězte, že míra diskomfortu je opravdu maximální. Ohlédnu se - a skutečně! Metr dva za mnou se něco šedivého pohybuje, bohužel výrazně svižněji než já.

Předloni jsme v Oseku byli poprvé a tak trochu nás nalákal ten komančský název závodu. Ostatně oficiálně desetikilometrová, v realitě poněkud kratší (ale necháme si to pro sebe) trasa údajně vede kolem opravdického partyzánského bunkru, který jsem ještě nikdy nezahlédl, ale prý tam někde je. Poprvé jsme zde závodili s exkolegou Adamem a Vaškem (trať zmrzlá a suchá), loni Adam zůstal a Vaška vystřídal tamten Milan a jeho kamarád superatlet Míra (trať prudce větrná a blátivě čvachtavá). Letos jsem Milanovi zařídil práci v Polsku, aby mě zase neztrapnil, Adam zůstal v pražské práci a Vašek v novém bytě, takže premiéru zažil druhý, Radotínský Milan.

A pochvaloval si to. Závod je totiž takový vlídný. Jeho centrum je v sále hospody, která funguje jako šatna. Pokud si spletete vchod, jste ve Ztraceném Zahulenově u štamgastů. Druhý vchod vede do Ambiciózního Elasťákova. Dostanete účastnický diplom, který moje manželka pravděpodobně nazítří vyhodí do koše, a slovenskou tatranku. Jen ta látková startovní čísla! "Pane, máte to vzadu překroucené!" oslovuje mě někdejší kamarádka z oddílu. Snad že v běžeckém mundúru vypadám hrozivě, preventivně mi vyká. Dostávám číslo 191, což nevím, kam v Praze jede. Milanova 192 aspoň jezdívala z Budějovické na Filmové ateliéry.

Na návsi stojí prastarý zelený mikrobus s amplionem, který dosahuje k cíli, ovšem nikoli ke startu, takže paní musí křičet. Oranžové značky na stromech. Fáborky. Dobrovolní hasiči, včelaři a chovatelé králíků na křižovatkách. Zkrátka, zabloudit by tentokrát bylo obzvlášť trapné.

Startovní výstřel. Opakuju tradiční mantru, že poběžíme jako tým, nikdy to nebylo vtipné, tím méně dnes. Tentokrát se ale na hlavní silnici vynoří Milan vedle mě a ve shodném tempu kolem 4:20 na kilometr bok po boku urážíme první čtvrtinu závodu vedoucí po silnici k lesu. Občas to na namrzlém asfaltu uklouzne, ale jak říká i oblíbená pravoslavná hokejová ikona, led je pro všechny stejnej.

V lese zbylo po oblevě překvapivě dost sněhu. Dlouhý krpál k údajnému bunkru je tak naplněn taktizováním: je rychlejší hluboký sníh, nebo led v traktorových kolejích? Za panem 158kou (pomáhá mi a chrání mě) utíkám Milanovi i dalším několika lidem, než mi pán uteče a zůstanu v lese sám mezi fáborky a oranžovými šipkami. Lesem se běží pěkně, sněhu je jen vrstvička a kilometrovníky ubíhají strašně rychle, protože osecký zkrácený kilometr v seznamu jednotek SI dosud chybí.

Vracíme se na asfaltku a na mě už dost vysoké čtyřminutové tempo ještě zvyšuji v cílové rovince, přece mě nepředběhne ta šedivá skvrna. Nepředběhla! Za cílem zjistím, že to Milan nebyl. Jen nějaká paní. Takže jsem se štval úplně zbytečně.

A ten bunkr tam fakt není.

Nebo...? Možná ho ti partyzáni prostě jen dobře schovali!

text a foto Řízek

PF 2016

Vymýšlení novoročenky u nás doma není jen tak. Každý člen domácnosti je totiž tak nesmírně kreativní a překypuje nápady, že jen jejich sepsání a utřídění zabere několik dní toho nového roku. A je to čím dál horší. Může se tedy stát, že příští novoročenka bude třeba velikonočně stylizovaná.

Abych to nezamluvil, kolektiv Řízkových stránek přeje všem návštěvníkům a i dalším lidem klidný rok bez zákeřných křížovek s pofidérními tajenkami. Taky spoustu dobré hudby. (A pak by nás zajímalo, jestli někdo nepostrádáte porcelánového slona).

Hezkou dva-šestnáctku přejí Maruška, Řízek a Pepan