KOLEMDOKOLA

Je tomu už nějakej - konkrétně jeden - pátek, co jsem byl Řízkem požádán o sepsání tohoto článku o tamtom výletě. Tak tady je.

Je už jaro a tak by bylo nefér vůči našim bicyklům, aby jen netečně stály doma. Proto jsme minulou sobotu s klukama vyrazili na prímovej vejlet po brdských hřebenech. A udělali jsme dobře. Mimoto, že si například Řízek asi po kilometru jízdy nacvičil vyměňování duše (kterou jsem mu mimochodem koupil, takže by byl beze mě nahranej), jsme zažili i další dobrodružství. Ale hezky popořadě.

Výhled z Plešivce na bouřku

Oficiálně jsme vyráželi ze Všenor. Ti línější z nás se tam dopravili vlakem, ostřílenější borci šlapali už z Radotína či dokonce z Prahy! Naše cesta vedla spletitými cestičkami (ale hlavně strašným krpálem!) směrem na hřebeny poblíž Kytína, kde jsme se zastavili v sympatické trampské hospodě na povinnné dočerpání energie. 

Dále jsme pokračovali víceméně po hřebeni, ale neřeknu vám přesně kudy. Pro bližší info kontaktujte Řízka, který celou cestu zaznamenával svým mobilním kardiostimulátorem a na každé odbočce naši polohu kontroloval. Zdálo se mi, že to některým dokonce lezlo na nervy, ale třeba se mýlím…

Počasí bylo nádherné a pokud nám zrovna ve stoupáních nezlobily přehazovačky, tak cesta ubíhala docela svižně. Asi po padesáti kilometrech jsme se po náročné vrcholové prémii dostali až do „cíle“ naší trasy, na kopec Plešivec. Za odměnu jsme si vychutnali výhled na krásnou krajinu a bouřkové mraky, které se na nás nezadržitelně valily. 

První část výletu, jak jej zaznamenaly
senzory. Zbytek najdete zde

No co, přeci nebude celej den hezky. Bez zbytečného otálení jsme nasedli na kola  a začali ukusovat posledních dvacet kiláků na Karlštejn. Až na super sjezd z Plešivce vedla cesta bohužel po silnici.

V autě by to bylo asi o něčem jiném – pěkná silnice, vesničky, pohodička, ale naše bicykly měly na tento povrch mírně řečeno nevhodné obutí, takže to bylo takové závěrečné utrpení. Odměnou nám akorát byla sice levná a velká, ale hnusná točená zmrzka před sjezdem na vlak.

Výlet byl super, takže pojeď příště taky. Ještě bych měl napsat, kdo všechno s námi jel, takže: Petr, Milan, Milan, Řízek, Jirka a Ivoš.

text Petr, mobilní fotky Petr a Řízek, mapka endomondo.com

KAPITÁN SE OMLOUVÁ

Hráče nejnižší fotbalové hanspaulky obvykle trápí dvě klíčové otázky: jestli jich bude na zápas dost a zda letos postoupí o ligu výš. Po minulém duelu už je nad slunce jasnější, že my letos tu druhou otázku vůbec řešit nemusíme. Zůstaneme v osmé lize, protože hlouběji už spadnout nejde. Avšak může nás hřát u srdce, že s lídrem soutěže, týmem A.Č.A.B, jsme uhráli pěkný, byť nic neřešící výsledek 1:2.

Kromě těch dvou zásadních otázek bylo třeba rozhodnout, kdo nahradí časově zaneprázdněného kapitána v této prestižní a důležité funkci. Nakonec jsem byl určen já a řekl bych, že mi to šlo. Pásku jsem si navlékl sám a celkem bez potíží jsem se i podepsal do zápisu. Ohledně taktiky naštěstí nebylo potřeba nic řešit, systém byl vymyšlen, stejně ho nikdo nedodržoval, ale i tak jsme hráli až nad poměry dobře. A to jsem to s motivačním proslovem v pomyslné kabině zrovna nepřeháněl.

Jenže jsme opět celkem brzo dostali góla a přes slibné náznaky nás překvapivě velmi nestabilní obrana lídra skupiny nepustila k žádným nebezpečným střelám. Branku jsme zase netrefovali vůbec, což je letos už takový náš refrén a věrné diváky tahle naše herní varianta, která vlastně není k ničemu moc dobrá, nepřekvapí. 

Po poločase naše tempo mírně narostlo, jenže když už to začalo chvílemi vypadat na nápor, nezvládl jsem deset minut před koncem situaci po autovém vhazování, naivně jsem opustil bezpečí branky a inkasovali jsme podruhé. Kapitán se vám omlouvá.

Nějaký hloupý hráč do mě pak ještě zajel loktem (do mě, do kapitána!) a dostal žlutou kartu. Není se čemu divit, šlo o hodně, jako v osmé hanspaulce vždycky.

Naše největší šance přišly až v závěru, když už se na svůj zápas vedle hřiště připravoval i ten tlustší z dvojice moderátorů pořadu MenZONE, nebo někdo jemu hodně podobný. Jestli byl na hřišti tak trapný jako na obrazovce (já se na to opravdu nedívám!), jsem po zápase nezjistil. Uháněli jsme totiž s Matyášem pryč tak rychle, že jeho feldu zastavila sličná policajtka a nechala ho dýchnout. Přestože na hřišti kličkoval jak divý, ukázal dräger 0,00.

Nicméně když se vrátíme k zápasu, nejprve gólman soupeře ledabyle přihrál přímo Pájovi, který sám trefil tyčku. Pak jsme si soupeře parádně rozebrali, ale nic z toho. Nakonec přeci jen Pája snížil, jenže to bylo už těsně před koncem a A.Č.A.B. si výsledek v pohodě uhlídal.

V příštím kole nás konečně čeká ten tým, který měl po prvních dvou kolech pěkné skóre 0:35 a nyní má -6 bodů, a to je dokonce méně, než máme my. A to by v tom byl čert, abychom aspoň ten bodík nezískali!

text a mobilní fotky Řízek

NEVDĚČNÉ HOLANDSKO

Žírná krajina bez kousku stínu, na obzoru vinice, sady, bizarní repliky větrných mlýnů - a lidé, srandovně mluvící, ale pohostinní a vlídní. Přitom nad hlavou bloumá jen jeden směšný mráček, jako by si jen trapně ulevil tryskáč, a Praha a všední starosti jsou dál než 230 kilometrů daleko.

Tak takové by mohly být vzpomínky na naši voucherovou turistiku na Moravu, kam jsme se vypravili - s vydatnou pomocí Bobíka a jeho sestry (která ubytovací kupón dostala a nemohla jet, za což jí děkujeme).

Jenže jsme se vrátili celí bolaví a nemocní. Morava nás nás namísto vděku za návštěvu zneuctila a odkopla. Parádní prodloužený víkend končil nevolností a únavou z nevyspání.

Možná to byl úpal z toho, že se zbláznilo počasí, jež servírovalo na konci dubna třicítky, i já, když jsem nám naordinoval ukrutně náročný cyklovýlet přes vinice a žírné pláně. Anebo to způsobilo čerstvé nepasterované mléko z automatu, na které jako správní cajzli nejsme zvyklí. Já osobně podezřívám i univerzální hnědou omáčku z restaurace v Kyjově, ale důkazy, jako správný nactiutrhač, v ruce ani v rukávu nemám.

Tak jako tak, je nám už několikátý den zle.

Ale když nám ještě bylo dobře, přijeli jsme do onoho vzdáleného penzionu a zjistili, že tam mají sympaticky stejnou postel jako my, k večeři na výběr mezi smažákem a řízkem a že Bučovice jsou sice na hlavní silnici, ale jinak pěkné. Ubytování luxus, hogo fogo, přepych. V návštěvní knize se devítiletý chlapeček svěřuje, že se mu vůbec nechce domů do Varnsdorfu. Není se čemu divit, nemá to tu chybu. A hned naproti je pouť! A navíc nás na pokoji opravdu čeká láhev (velmi dobrého) vína - teplého, no a co, asi tomu tady tolik neholdují, že jo.

Hned jsme vyrazili do místních velehor domorodci nazývaných Ždánický les. Kromě toho, že bylo venku asi třicet a k tomu sedmdesátikilometrový vítr, bylo počasí na kola ideální. Nebylo divu, že jsme na úpatí osmitisícovky Slepice otočili řídítka a jeli raději zpět.

Našli jsme obchod pojmenovaný po blbé holce ze seriálu Teorie velkého třesku i opravdový automat na mléko, který jsem vždycky chtěl otestovat. Byl to pěkný večer. A to jsme nešli do sklípku, protože jak ví i náš kapitán, pro některé věci se tak daleko chodit nemusí.

Další den začal stejně, jenže tentokrát jsme už Slepici zdolali. Měla skutečně přes 400 metrů, takže kur jak kráva. Když jsme z toho nekonečného hvozdu dozajista plného tvorů vylezlých z Vlastíkovy fantastické knihovny, kteří pod napadaným listím šustili a prováděli ty své neplechy, konečně vyjeli ven, stromy dočista zmizely, objevilo se něco mezi Saharou a Holandskem a časem i Kyjov.

Je to město, kde nemají ani v jednom obchodu duši na horské kolo s galuskovými ventilky, a to si myslím, že Kyjov přesně vystihuje. V restauraci Gastronom objednáváme hody a platíme dvě kila, tedy Maruška platí. A to je taky všeříkající, doufám.

Jedeme konečně po těch proslulých vinařských stezkách. Družka se těší na rovinky, ale ony ty vinice jsou pokaždé svinsky v kopcích. Na plantážích a záhonech v nakažlivé radosti ze společného díla dře zemědělný lid a vypadá v pohodě, na rozdíl od nás.

Dojíždíme do Milotic, kde je pěkný zámek - a překrásný park. A v něm stín. Nechávám Marušku a vyrážím do Mutěnic. Zabloudím a minu nějaký památník moravské jednoty, vinice, traktory a fotbalové hřiště se spádem asi dvacet stupňů.

O kus dál vytrhali trať (ne viničnou) a zalili ji asfaltem, prohánějí se tam místo motoráků bruslařky v upnutých džínách. V tom vedru! Ani nemyslím na to, jak to pro ně muselo být tělesně nepříjemné. No dobře, kecám, myslím na to.

Maruška zatím rozkvetla pampeliškami. Věneček hází do kalné vody potůčku a vracíme se do Kyjova po asfaltu, který také býval železnicí Mutěnkou. A na nádraží akorát chytneme zpožděný vlak do Bučovic. Cítím, že budu mít úpal.

Pak přijde večeře a náhle to se mnou začalo být špatné, jako produkce jakýchsi komediantů, kteří na náměstí na kamionovém přívěsu místo hořící čarodejnice zpívali hitovky z pohádek. S Maruškou to začalo být špatné o půlden později. A tak víte už asi všechno.

text Řízek, mobilní fotky Maruška a Řízek