BÍLÁ ZA BÍLOU

Konec jedné éry, začátek další
text a fotky Řízek

Hrozně rád řídím malá bílá auta. Rád s nimi vozím Marušku, přátele, kamarády a kocoura do dáli i z hospody za rohem. A hrozně těžce se s bílými auty loučím, když je měním za další podobné. 

Felda byla kulturistka v upatlaném kabátu vyžilé líné knihovnice; její silný motor, sympaticky nepoddajný posilovač řízení, pár dalších tajných vychytávek a vymlácené tlumiče dělaly i z rutinní služební cesty do Kosoře něco mezi Dakarem a Monte Carlem. Jenže jedenáct let je mezi auty pomalu důchod a udržovat věkovitou krásku ve formě si žádalo nečekaně vysoká vydání.

Znáte Václava? Toho experta z primáckého Autosalonu, který dokonce svého času přerušil školu, aby mohl naplno pracovat jako pomocná síla v pneuservisu? Tak s ním jsme jednou jeli na lov aut na Moravu. Feldě se tam nechtělo, veděla, že tohle už je zlé a že jí do hustě popsaného techničáku jejího života brzo přibude další krotitel. Vzpomínky zůstanou a ještě jednou díky.

Cestou nám jednou varovně chcípla uprostřed ničeho, pak se odborník oddal spánku unavených expertů a moravské lány obalené neprostupnou mlhou proklimbal.

Moravský opel jsem si po nabušené feldě prostě nemohl koupit, byl velkej, pomalej, nemotornej a červenej a uvnitř vypadal jako holobyt po exekuci. Expert rovněž nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak usnul. Jeli jsme dál.

Další lány, mlha, tiráky, pošmourno, gumová bageta a pančovaný benzín na pumpě uprostřed ničeho. "Hej, chalani, máme akci. Argentinské víno, hej jen za pětadvacet, hoši, no nekupte to." Nekoupili jsme to.

Krasavici jsem si vyhlédl na internetu, dva kovozemědělci provozovali v jedné vsi se zámkem a zdvořilými liškami něco mezi skládkou a autobazarem.

Tříválcový turbomotor šlapal jako hodinky na palubní desce traktoru, vše bylo až podezřele krásné. "Chalani, že jste to vy, tak jen pro vás a jenom dneska akce. Za takovou cenu, no nekupte to." Nekoupili jsme to, tutově to byla čórka s přetočeným tachometrem, navíc ten chlap byl imbecil. Ke všemu jsme měli asi padesát korun.

Pole, krávy, mrholení, dálnice. Konečně civilizace, expert se budí a loučí se, jsme doma. Volám Mírovi, že nechci další bazary, nechci další Moravu. Tentýž večer přijíždí naše princezna - malá, bílá, útulná a usměvavá a (promiň, kulturistko!) tak mladá. Žena se zamilovala na první pohled, nemohli jsme jinak než ji koupit.

A tak vítej u nás, malé bílé auto.

TŘI KOCOUROVY ROKY

O zvířátkovitém zvířátku
text a fotky Řízek 

Nejlepším přítelem člověka je - samozřejmě kromě Venála - bezesporu kocour Pepan. Jestliže mě paměť neklame, zvířeti by měly zanedlouho být tři roky. K tomuto pravděpodobnému jubileu přináším pár poznatků chovatele kočkovitých šelem, které by rozhodně neměl minout ten, kdo si třeba v budoucnu chce pořídit líného černého sedmikilového kocoura nebo něco podobného. Je to vlastně takový jeho medailon.

O přátelství 
Jak to tak bývá, náš vztah se s časem proměnil a pravděpodobně i trochu utahal. Přiznávám, v seznamu jeho nejlepších kamarádů jsem klesl až na druhou příčku na pozici krmiče. Máme teď trochu vztahovou krizi, kocour totiž teď zcela ostentativně upřednostňuje ženu. Navíc i žena čím dál otevřeněji upřednosňuje jeho.

"Mám k němu lepší vztah, než jsem mívala. Nicméně myslím, že celkově je náplň toho článku debilní," podotkla napůl diplomaticky Maruška. Kocour dříve spával na mé polovině postele rozložený na mých nohou, později se přesunul do středu, a nyní již chrní natažený vedle Marušky. A přízeň jí otevřeně projevuje i jinak. I ona jemu. Říká mu Mušátko a dává mu pusinky. Jsou to přelétavá zvířata.

O dietě
Josef je bohužel kastrovaný, což se na jeho fyziognomii podepsalo značně. Kromě toho, že je opravdu velký, je i opravdu mohutný. Na něj si žádná dieta nevyzraje. Když takovému tvorovi snížíte denní příděl na zanedbatelných pár desítek gramů drahého hubnoucího krmiva, zvíře se vám vysměje, protože svůj už tak jen symbolický pohyb omezí na polovinu, zbytek dne prospí a kyne klidně dál. Radím tedy rezignovat na hubnutí a za ušetřený peníz zajít s přítelkyní na několik dobrých večeří.

O hygieně
Josef je naštěstí kastrovaný, takže už nesmrdí. Jen po bytě trousí charakteristické chlupy v nezaměnitelné barvě. Nejlepší věc je takové to gelové stelivo, protože opravdu nepáchne. Respektive pokud páchnout začne, Pepan jako náročný uživatel okamžitě naznačí, že je čas na výměnu.

Ovšem i tak se nevyvaruje občasných hravých úletů, kdy označkuje nejoblíbenější Maruščinu kabelku nebo moje boty na bowling. Asi je to pomsta, ale vyznejte se v jeho omezených verbálních výrazech i gestikulaci.

O radosti
Když jsme ještě bydleli v Žabce, Pepanovou hlavní zábavou bylo lovení much. U Marušky, pravda, mouchy moc nejsou. Ale z okna je vidět na střechu a do parku, z lovce se tak stal pozorovatel. Sleduje ptáky a táhlými hrdelními tóny a důrazným boucháním ocasem do parapetu komentuje jejich přítomnost či prudké pohyby.

Jinak má rád rámusící míčky, chlupaté napodobeniny myšek a jakékoli šňůrky. Geniální Ježíšek mu přinesl věc, která snoubí všechny tři věci v jeden úžasný amalgám - myškošňůrkomíček (na snímku). Jenže jak je Pepan těžký a přelétavý, vydrží si hrát vždy jen chvilku. Pak jde spát.

Pepa je prostě bezva.

PROČ?

Sparta proti Moskvě, my proti zimě
text a mobilní foto Řízek

Na fotbal chodíme zadarmo. Obecně vzato, věci zadarmo jsou mnohem lepší než věci za peníze. Ostatně jsou zápasy, v nichž by si za své výkony hráči ani procenta z našich vstupenek nezasloužili; a leckdy jsou zajímavější samotné zápasy o lístky zadarmo.

Proto jsem se cítil jako olympijský vítěz, když jsem třímal v ruce tři volňáskové lupeny na podzimní tečku Evropské ligy Sparta - CSKA, které jsem po půlhodinovém pátrání ulovil v spletitém labyrintu chodeb sídla firmy, kde nyní pracuji. Taková věc se ve smečce velice cení.

(Nevyčíslitelnou hodnotu vítězství nikterak nesnižovali ani spratkové, kteří před stadionem na Letné pár minut po začátku zoufale dealovali stejné lístky za padesát či sto korun.)

Na fotbal zadarmo se obvykle chodí s Kajetánem a Václavem. To má ovšem své nevýhody, například tu, že druhý jmenovaný během hrací doby zřídkakdy mlčí. A hlavně z nějakých důvodů pokaždé familierně komolí jména veškerých hráčů, jako by s nimi hrával odjakživa fotbálek někde na plácku. Jako by si letití kamarádi navzájem přidělili přezdívky. Vašku, já budu Špíňák a ty třeba Kadlečák, abysme se nepletli, když seš taky Vašek, víš co.

- Luki, ten Kweukáč, toho je taky kus, ty stehna a tak, skoro jako Wilfríďák. Ten je taky jako ze Slonoviny? Nebo vodkud von jako je, co?
- Kweuke? Nevim.
- No a co říkáš na toho Blážu, že dneska jako nechytá? Nevíš, jestli třeba není ňákej jakoby zraněnej?
- Nevim.

Dementní fanoušci házeli koule na rozhodčího. Je to stejně prima, jak tenhle sport spojuje úplné primitivy s námi, neskutečně chytrými. Před námi seděl gestapák s kloboukem, Kajetán mlčel a semtam se usmál, kapitánskou pásku místo vykartovaného Řepáka natáhl Brabčák. Byla hrozná zima, ale bylo to zadarmo.

Uprostřed slov dali Rusové gól, pak Bony dal dva, ale oba z offsidu. Zato Kadlečák do poločasu opravdovsky vyrovnal a my jsme spokojeně mohli složit deku a vyrazit do fronty na čaj a na klobásu.

Intelektuálové s barevnými šálami z kotle se tam bavili o tom, kdo komu uzeninu vylepší vlastnoruční pikantní
bílou majonézou. Byla to prostě prča.

Po přestávce přišla ještě hroznější zima. Jako v Rusku, chtělo by se říct. Tomu se asi podřídil i ruský hlasatel, když střídajícího Leónarda Kweukáče překřtil na Leonida.

Václav dál mlel, šla nám pára od úst a někde uprostřed slov Sparta tlačila. Byť vlastně o nic nešlo, karty byly rozdané, postup jistý, tyčka!

- Ty vole, tyčka! Kuckáč! Nebo to byl Vackoun, co, Luki, co?
- Kweuke.
- No jo, Kweukáč je fakt dobrej, že jo. A ty stehna!
- Jo.

A bylo. A bylo to zadarmo.