Zobrazují se příspěvky se štítkemprohlídka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemprohlídka. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 23. března 2020

DYCKY ÖRESUNDSKÝ MOST

Saga Norénová, policie Malmö. Kultovní hláška sexy policistky ze seriálu Most. Ne TOHO seriálu „Dycky Most“, ale dánsko-švédské kriminálky. Dlouholetí předplatitelé Řízkových stránek vědí, že autor a ta dáma, která s ním bydlí, si potrpí na dovolené po stopách oblíbených příběhů (srovnej Oslo 2016). A i tentokrát se vaše oblíbená dvojice vydala mapovat místa výše zmíněného snímku, a to opět směrem sever Evropy – do Kodaně.

Saga bydlí za rohem (a přes moře): ve švédském Malmö. Její moderní byt stojí pod věžovitým bytovým domem známého španělského architekta a parkuje před ním Porsche 911 S z roku 1977 v barvě Jägergrün, což je něco mezi hlenem a Kaplického chobotnicí. Svůj nevšední vůz Sága kdysi vyhrála: spolužák se s ní vsadil, že nedostuduje policejní akademii. Sága má totiž Aspergerův syndrom, nebo něco, co se mu velmi blíží. Pro práci policisty to má sice své výhody, ale plodí to i řadu nekomfortních situací. Člověk, který napsal Most, nejspíš vymyslel nejdřív Sagu, se všemi jejími nedokonalostmi. A byl to výborný nápad.

Za porsche se řadí rodinný velkoprostorový vůz. Vystupuje z něj Martin Rohde z kodaňské policie. Jde váhavým krokem, protože je tu prvně. Nenapravitelný sukničkář Martin jede navštívit svou novou kolegyni, s níž vyšetřuje zapeklitý případ, který započal nálezem rozpůlené ženy na hranicích mezi Švédskem a Dánskem. Martin zatím neví, že se v bytě nachází i jeho osmnáctiletý syn, ale lze předpokládat, že z toho nebude mít radost. Dojde ke dveřím a dlouhé vteřiny hledá správný zvonek. Na zdi ve skutečnosti žádný není, ale Martinův představitel hraje velice přesvědčivě.

Na tento a další podobné fígle námi oblíbeného seriálu nás upozorňuje asi padesátiletá švédská průvodkyně Eva, která nás ve svém autě vybaveném oldschoolovými obrazovkami, na kterých promítá pasáže ze seriálu, doveze i k dominantě, která spojuje Kodaň a Malmö – k Öresundskému mostu. Po tomto osmikilometrovém kolosu se za hodinu vydáváme zpátky vlakem do Kodaně, kde už nás čeká další sightseeing s prvky nordic noir, neboli severské detektivky.

Byt Sagy Norénové (ta škatule).
Což je žánr, který je čtenářům a divákům sympatický tím, že zobrazuje detektivy jako běžné lidi se svými problémy, třináctými komnatami a démony. Každý správný severský vyšetřovatel je psychicky labilní, protože ho v dětství zneužívali, je na drogách nebo aspoň chlastá. Seriály plynou, zatímco se hlavní hrdinové srdnatě perou sami se sebou, a když už to fakt jinak nejde, občas i něco vyřeší.

Tím si odbudeme turistické lákačky a snažíme se zapadnout mezi místní.

Mít či nemít kolo, to je to, oč v Dánsku všem běží. A tak si i my půjčujeme bicykl a společně s tisíci Dány brázdíme ploché město až k Andersenově víle. I tato socha stejně jako mnoho dalších světových „pamětihodností“ je zatížena něčím, čemu říkám efekt „push-up podprsenky“. Na všech fotkách vypadá krásně, ale když ji pak vidíte na vlastní oči, je to taková oprýskaná slečna, za kterou se rýsují komíny kodaňských továren vyfukující oblaka kouře.

Byli jsme i v botanické zahradě,
kde toho bylo hodně k vidění.
Vracíme se zpátky přes malebné zálivy s kotvícími plachetnicemi. Normální manželé by dost pravděpodobně na takových místech zastavili a rozplývali by se nad jedinečností takového okamžiku…Já se můžu dojímat leda sama, protože Luky chytil slinu a tempem závodu 1000 mil mi ujíždí někam do noci. Tak třeba jindy, říkám si, když šlápnu pořádně do pedálů, aby se mi můj muž příliš nevzdálil i fyzicky.

Kodaň je zábavná, je drahá, fouká tam, je mekkou cyklistů, místem, kde všichni mluví brilantně anglicky a kde si v restauraci dáte alkohol a pizzu s marinovaným květákem jen výjimečně, protože by vás to zruinovalo. A vůbec nevadí, že to tam ani v nejmenším nevypadá jako v seriálu Most.

text Maruška a Řízek, foto Ř. a paní Eva

pondělí 3. listopadu 2014

BENEŠOVIC VILA

Takoví experti jsou nejhorší. Průvodkyně už už chce vymrzlé výletníky vypustit do tepla jejich automobilů a místních hospod a jen ze sportu se zeptá, jestli nemá někdo nějaký dotaz. Proč si manželé Benešovi vybrali zrovna Sezimovo Ústí? vrtá mi hlavou už od začátku prohlídky jejich vily a tak se zeptám. Žena se propadá hanbou a hlavou se jí honí, že je její muž idiot, protože to paní průvodkyně říkala už na začátku, prý asi v druhé větě.

Můj problém je, že nezvládám vstřebávat víc věcí najednou. Když pozoruji a jsem ohromen, nevnímám, co se vypráví. Takže jsem informaci o tom, že starší bratr našeho druhého prezidenta měl nedaleko Sezimova Ústí nějaký mlýn či co, odfiltroval, zatímco jsem zkoumal Lužnici, vzrostlé stromy v obrovské zahradě a představoval si, jak na antuce opodál paní Hana pěkným čopem vyhání pana Edvarda z dvorce.

(Ještě horší to bylo tenhle víkend na zámku ve Žlebech, kde paní drmolila asi tom, kdo a kdy se kam přivdal a přiženil a co znamená který erb, zatímco se ze zámecké kuchyně linula neodolatelná vůně koláčů, které tam opravdu připravovali. To se fakt nedalo vnímat. Ale vzpomněl jsem si na ostudu z minulého týdne a radši jsem se na nic neptal.)

O Benešově vile se toho mezi plebsem moc neví. Vláda ji párkrát do roka pootevře zvědavé veřejnosti všanc, jindy ji má k dispozici premiér, který však dává přednost výstavám koček, takže tam moc nejezdí.

Za komančů tam schůzovali aparátčíci a prezident by možná řekl, že původní interiér vily zkurvili. Navezli tam židle jak z Pakulu a vybudovali tam takový nechutný betonový krb. A kdoví, co se tam všechno událo. Vilu ale před pár lety Úřad vlády zrekonstruoval a vrátil jí aspoň zčásti původní vzhled.

My jsme se k návštěvě sídla, které mělo manželům Benešovým připomínat slunnou Francii, odhodlali na sklonku října v neobvyklé kose. Třásli jsme se zimou. Sezimou. Ale i tak vám, až vláda tuhle tajemnou nemovitost zase otevře, návštěvu nelze než doporučit.

Uvidíte i Benešův památník, kde se zrovna organizátorka zájezdu seniorů pokoušela skloubit harmonogram prohlídek s kapacitou sociálního zařízení. Uvidíte Benešovo oblíbené křeslo i parapet, kde sedávala paní Hana. Funerální nadšenci mohou nahlédnout i do ložnice, kde Beneš v roce 1948 zemřel (na posteli ležela černá růže), a uvidí i jeho hrobku.

A pokud už opravdu žádný idiot nemá jakékoli dávno zodpovězené dotazy, můžete vyrazit k domovu.

text a fotky Řízek