- Dost, ale jsou hnusný.
- To nevadí, udělám ti buřtguláš, jo? Pusu a hlavně si nic neudělej.
Jedu do Davle závodit v běhu do kopce. Na startu zaplatím dvacet korun do kasičky a zjistím, že jsem sice zeleně, ale málo oblečen, třesu se zimou. Navíc jsem nešikovný. Při aplikaci startovního čísla proto hrozí dokonce čtyřnásobné propíchnutí špendlíkem. Takový scénář by ze mě udělal neforemného zeleného motýla v čísi sbírce. Vlastně si hlavně nesmím nic udělat.
Když několik dětí sborově zavřeští "tři, dva, jedna, start", vybíháme od nádraží a podél řeky. Tohle ještě není kopec, ale zkouška odvahy - kdo si troufne napálit první rovinatý kilometr, i když ho pak čekají další těžkosti vyplývající především z faktu, že cíl leží zhruba 200 výškových metrů nad námi. Troufá si borec v černém a rázem odskakuje ostatním zbabělcům snad o sto metrů. Za ním už se formuje skupina asi deseti nebo patnácti pronásledovatelů, na jejímž chvostu se zuby nehty držím i já.
Když už rovinatá Tour konečně dospěje na úpatí povltavských Pyrenejí, peloton výrazně zpomalí. Jediný, kdo si sklon kopce odmítá připustit, jsem já. Nohy spolupracují, za pár okamžiků obíhám celou skupinu a najednou jsem v hrozně zvláštní a dosud nevyzkoušené situaci, kdy je přede mnou jen onen černý běžec. Dosud jsem byl v tomto neprávem přehlíženém seriálu nejlépe jedenáctý.
Nejdřív mi to přijde vlastně úsměvné, ale s přibývajícím časem a nastoupanými metry se vkrádá zneklidňující vidina nějakého medailového umístění (i když, za těch dvacet korun - jaké by to asi byly medaile? Z čokolády? Z kaštánků?). Zkrátka, nohy zatím fungují dobře, ale hlava mi přestává pomáhat, naopak mi to vůbec neusnadňuje.
Když nám manažeři v práci zkoušejí vnutit nadšení ze zavádění novinek, radí, abychom změnili "mindset" a abychom místo problémů hledali řešení. Přeloženo z korporátního jazyka, navrhují, abychom zahodili starý způsob uvažování a nastavili nový, lepší, konstruktivní a šťastnější.
Pokouším se tento přístup aplikovat na kamenité cestě uprostřed chatové osady, v nejprudším kopci, ale nevím, jestli jsem to vlastně správně pochopil. Místo abych se "postaru" strachoval o druhé místo, říkám si, že být třetí vlastně taky není špatné. A že když nedejbože skončím na nepopulárním čtvrtém, bramborovém místě, budu mít přece o to větší motivaci jim to příště vrátit. Alternativní řešení, se kterým si rovněž pohrávám, je svalit se na zem a začít křičet.
Dva mladíci, zelený a tyrkysový, se bohužel v nejhorším stoupání udrželi poblíž mě. Když se cesta narovnává, jeden z nich nasazuje k trháku. Třetí místo vlastně není tak špatné. Pár set metrů před cílem se ojediněle klesá, v mém podání pomalu a zadýchaně, a tak se kolem mě zlehka prožene i druhý výtečník. V posledních metrech závodu, který stylově končí na plácku u kontejnerů na běžecký odpad, je mi už zcela jasné, že příště budu mít opravdu pořádnou motivaci. Zelený a tyrkysový se radují. O černém ani nemluvě. Ten už dobrou půlminutu relaxuje v cíli.
Další brambory mě navíc čekají doma v guláši a opravdu jsou trochu hnusné. Snědli jsme je, ale příště zkusíme najít jiné řešení. Třeba koupit nové.
text Řízek, foto: Elena Truhlářová
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat