MANKY BYZNYS

Stalo se to, čeho jsem se pokaždé děsil v cíli maratonu. Že mě ten najatý spíkr s mikrofonem - ještě udýchaného a s mozkem zatemněným endorfiny - odchytí a bude se mnou chtít rozebírat moje dojmy ze závodu. Je to pokaždé jako vyhýbat se revizorovi, musíte předstírat suverenitu a klid, že vy zrovna se nemusíte ničeho bát, ale nesmíte to přehnat, pak to většinou vyjde. A pak jednou ne.

Dostihl mě nečekaně ve dvě hodiny ráno v Českém ráji, když jsem se lehce za polovinou Těžké pohody, čtyřiadvacetihodinového závodu na horských kolech, ve zpoceném dresu třásl zimou a zahříval se v bufetu talířem krupicové kaše. Zírám na vytrčený mikrofon a nevím, co mám říkat. Třeba netuším, jak mám být nenuceně vtipný. Blekotám, že už to začíná být trochu dlouhé, jezdit pořád dokola třináctikilometrový okruh kolem Trosek, a můj hlas zní ztichlým kempem cize a skřehotavě.

Jako ty žáby u rybníka. Když jsem k němu zkraje noci sjížděl temným lesem, bál jsem se nejdřív, že poblíž startuje helikoptéra (to by bylo velmi špatné znamení), pak mě napadlo, že je to burácení nadšeného publika, jež v transu skanduje název našeho týmu: "Fá-vo-trans! Fá-vo-trans!". Jenže pak jsem zjistil, že to byla jen hlasitá demonstrace tisíců žab za klidnou noc, nerušenou cyklisty s čelovkami, anebo tam prostě obojživelníci hlasitě kopulovali, či se teprve seznamovali - fakt nejsem zoolog -, ale bylo to úchvatné, jako jakýsi chorál.

Možná taky extrémní fyzická zátěž ve spolupráci s akutním nedostatkem spánku způsobuje šálení smyslů anebo halucinogenní stavy. Zářící řepka na polích jako by smrděla ještě intenzivněji než jindy, zvlášť když se o ni opřelo slunce. Na jednom místě tratě se zase projíždělo takovým skalním tunelem a v těchto místech jsem nejdřív zaslechl, pak teprve zahlédl obrovský balon, pár metrů nade mnou. Žhavil hořáky tak, že skoro zapaloval koruny stromů, a ti lidé na mě mávali, jak tlačím kolo do kopce, a smáli se mi, protože je nic netížilo, ba přesně naopak. Pak jsem spatřil obrovského dravce, zajíce a asi lišku, bohužel nikoli naráz (jak by tohle dopadlo?). A pak na silnici na poslední chvíli motorku, ale ta byla dobrá, vyhnula se. Vůbec nevím, co z toho všechno byla pravda.

To všechno jsem do toho mikrofonu mohl říct, ale vlastně jsem nic neřekl. "Takže ty si tady pochutnáváš na kaši a tvůj parťák někde bojuje na trati, co?" konverzoval moderátor. Obvyklá strategie při štafetovém závodu v čemkoli je totiž pochopitelně taková, že zatímco jeden krouží po okruhu, druhý z páru sice odpočívá, ale zároveň na něj netrpělivě čeká, aby pak na sebe jen vyštěkli "Jaksetijelo-zasranýkořenybolíměprdeljinakdobrýdávejbacha-takčauzatim" a vystřídali se.

Jenže my s Frantou jsme už po několika hodinách seznali, že bude lepší přežít a dojet, než bojovat o vavříny, v tomto případě ztělesněné zajímavými trofejemi ze špalků a dalších artefaktů. Naše předávky byly o dost rozvláčnější. "Kolega je teď tady vedle mě, máme taktickou poradu a jíme krupicovou kaši," slyšel jsem svoje skřehotání z repráků a moderátor, kdyby nebyl trochu nakalený, by se nad tím asi pozastavil, jelikož tím přece ztrácíme cenné vteřinky, minuty a v konečném součtu asi i hodiny. Takhle chvilku váhal, načež se slovy: "Hele, podívejte se, oni tam asi někoho pitvají" odešel k mnohem zajímavějším zdravotníkům, kteří se hřáli u ohýnku. Tím interview skončilo.

Franta vyrazil objíždět Trosky a já do sebe naházel výbornou stydnoucí krupičku, potom ještě kus vysočiny a eidamu, chleba s marmeládou, nožičku párku s kremžskou hořčicí, energetickou tyčinku a banán a příjemně polosytý se odebral k našemu týmovému karavanu, tedy legendární modré dodávce s lůžkovou úpravou.

Z našich dvou modrých aut jsme si udělali jakousi vozovou hradbu před světem. Můj technicky zdatnější kolega dokonce sehnal kempovou židličku a stolek a především takový ten stojan, na který si profíci anebo mechanici profíků za rám nebo sedlovku pověsí kolo a začnou na něm něco kutit. Vzpomněl jsem si, že mám lehkou osmičku na zadním kole. Na pátý pokus jsem do stojanu přidělal své kolo RB, našel centrovací klíč, který vypadá jak snubní prsten pro nějakého valibuka, a opatrně začal jeho prostřednictvím otáčet náhodně vybraným drátem. Pak jsem si uvědomil, že jsem už o pár hodin dříve zkoušel podobně ladit tlak v přední vidlici, načež jsem celý jeden okruh objel omylem prakticky na prázdné, což bylo utrpení. "Na co si to hraju!?" pomyslel jsem si, kolo jsem sundal a šel radši zkusit aspoň na chvíli spát.

Zdálo se mi o lidech v elasťácích, bidonech plných svítivých nápojů s magickými ionty a tabulkách se šipkou a telefonními čísly záchranářů, kam se dá volat, když člověk z kola spadne nebo je mu jinak nejhůř. Pokud má člověk telefon. Pokud ho má kam dát, k čemuž musí mít dres s kapsami anebo batoh. Vzbudil jsem se hrůzou, protože mám dres bez kapes. Ono je to vlastně spíš tričko, zato však žluté, jako nosí vedoucí jezdci anebo řepka. A zrovna jsem za modrými záclonkami uviděl přijíždějícího Frantu a šel jsem znovu do kola.

V noci to utíká nejrychleji, žáby fandí z plných plic a ty mladší z nich i žaber a co chvíli růžky mojí čelovky značky Lucifer osvítí očka neznámého tvora v pangejtu anebo koncové světlo soupeře drápajícího se ke skalnímu tunelu. Zdravím je všechny a jsou kamarádští. I kluk na černém erbéčku, který je démon, a proto to celé vyhraje, poněvadž sám ujede naprosto stejně jako já s Frantou dohromady - 331 kilometrů. Zdvořile se ptá, jestli může jet chvilku se mnou. Velkodušně souhlasím. S jinými nadáváme přes den na horko a v noci třeba na kopce. Vždycky se těším, až někoho potkám. Panuje tam atmosféra jak z foglarovek, ale bez toho trochu teplého podtextu.

Moje noční mise a směna končí pár minut před šestou, když už nad Troskami svítalo. Vzbudil jsem Frantu, postěžoval si na bolavý zadek, spočítali jsme zbývající hodiny a řekli jsme si, že se o to naše čtvrté místo ve skromně obsazené kategorii ještě sami se sebou porveme.

Na tomhle místě má být takové to "Bylo to super, tak příští rok zase." Místo toho a místo pointy mám hodnotnější vtip o Rumcajsovi, jak ho vyprávěl moderátor, když se zbavil mě i přeludů o pitvajících záchranářích. "Hele, Rumcajsi, tobě nevadí, že ti Manka v Řáholci zahýbá s jiným? - Proč, to je Manky byznys."

text Řízek, foto nějaký cyklista a Ř.