PŘÍBĚHY TĚCH DRUHÝCH

"Je to přezdívka vůdce Nočních vlků," říká Lukáš smrtelně vážně, když v električce motající se Vysokými Tatrami hrajeme legendární výletovou hru slovní fotbal verze pro pokročilé. Spočívá to v tom, že slova neříkáte, ale popíšete je a další hráč navazuje na nevyslovené slovo, a tak pořád dokola. Stejně jako mě šokovala Lukášova nápověda a jeho přesvědčení, že asi vím, jak se jmenuje jakýsi ruský motorkář (říká si Chirurg, pozn. red.), mně můj muž vyrazil dech i před měsícem, když pojal nápad, že nejlépe naše výročí oslavíme letem do Barcelony.

Každý, kdo mě zná, ví, že létání nesnáším. Lukyn je ale přesvědčen, že cvičení dělá mistra, a tak to zkouší. V únoru jsem se ještě překonala do Osla, teď už jsem Barcelonu sabotovala. Takže místo sangrie jsme popíjeli Tatranský čaj a kotníky nám neomývalo moře, ale místo toho bojovaly s vysokohorským terénem.

Pokud bychom vzali v potaz celkový strávený čas, nejvíc jsme se během našeho slovenského dobrodružství věnovali sezení ve vlaku. Na druhém místě skončil spánek a na třetím byly vysokohorské túry. Cesty ve vlaku jsme kromě slovního fotbalu trávili posloucháním cizích rozhovorů, což je záliba, kterou jsem měl v minulosti zakázanou, a o to víc si ji nyní užívám. Třeba mezi Starým Smokovcem a Tatranskou Lomnicí jsme si vyslechli tragický příběh o muži, který pochoval sedm příbuzných, a přesto jeho sousedé nemají o víkendech kde parkovat, protože jej zbylí příbuzní jezdí o to víc navštěvovat.

Když Lukyn konečně vyslechl příběhy rodáků z Popradu a dalších horských vísek, mohli jsme vyrazit na výlet. Ze Smokovce lanovkou na Hrebienok a pěkně po svých. Vodopády, kameny, lidi, kameny, spousta lidí s dětmi, kameny, obvyklá buzerace:  "Jdeme pomalu." Kameny, méně lidí, Skalnaté pleso. Hurá. Na Lomnický štít není vidět, je v mracích. Nicméně přesvědčuju Lukáše, ale spíš sama sebe, že kdyby svítilo slunce, určitě tam tou lanovkou vyjedeme. Všechno lepší než letadlo.

Místo barcelonského Gaudího obdivujeme Laca Kulangu. Tatranský Laco sice není věhlasný architekt, zato na svých bedrech vynosil minimálně tolik, co Gaudí postavil. Na chatrné konstrukci připomínající žebřík dokázal z údolí na hřeben vynést i přes dvě stě kilo plynových bomb, sudů se Šarišem i brynzových halušek. A když nenosil, plodil děti a zachraňoval chaty odsouzené k zániku. Laco je nejen Gaudí, ale i tatranský Chuck Norris.

Bylo nám ctí se s tímto skromným chlapíkem, který o sobě popsal několik informačních tabulí v jím zachráněné Skalnaté chatě, seznámit. A jeho příběh teď šířit dál, když tedy zrovna nebudeme poslouchat příběhy těch druhých.

text Maruška a Řízek, foto Ř.

FRANCESCO TOTTI

Byla to událost začínajícího podzimu, a to jak toho fotbalového, tak mého soukromého. Do města piva, mých studií a mistra české fotbalové ligy měl přijet AS Řím. A dovézt legendu italského fotbalu -Francesca Tottiho.

Bylo mi patnáct, a zatímco holky ze třídy ujížděly na klucích z boybandů a posílaly smsky do Esa, já sjížděla fotbalový zápasy Gambrinus ligy a sledovala Pavla Nedvěda. Těžko říct, co je horší – nicméně předplacený ProFotball a Hattrick pro mě byly Bible. Moje specialita byla především Serie A neboli italská liga. Nedvěd, Inzaghi a …Totti. To všechno byli moji bozi.

Těžko jsem tak mohla o 13 let později ignorovat, že jedna z ikony mého dospívání byla v Čechách. Jenže lístky na atraktivní duel nešlo sehnat ani přes kontroverzní podnikatele. Naštěstí zasáhlo duo Karel a Milan Prouzovi.

A tak jsme ve čtvrtek 15. září nasedli s Lukynem do modrého blesku a vydali se směr Beroun, kde na nás lístky čekaly. Po faux pas s tím, komu kdo co dává, vydala recepční Tipsportu lupeny na fotbal snů a do Štruncáků jsme dorazili za minutu výkop a běželi jsme rovnou…no rovnou do kotle. V ten se totiž změnil náš sektor poté, co se plzeňští rowdies minule uchýlili k jakémusi rasisitickému nešvaru a UEFA jim za trest zavřela tradiční kotel. Viktoriáni nelenili, vzali megafon a až na dva vykoupili lístky na horní tribunu.

Byl to zážitek! Celou dobu stojíte, to dá rozum. Podílíte se na pokřicích, pískotu, jásotu. Pak držíte barevné igelity a jste součástí chorea – všechno tohle znamená, že nemáte moc prostor věnovat se tomu, co se děje na trávníku. Jakmile toho začnete litovat, megafonista vás vyzve: „A teď za Viktorku do půl těla!“ A kolem vás vyvstane hradba zpocených smrdutých chlapských zad, prsou a zátylků, která víří různé pachy za skandování: „Na tribuně, nebo v hrobě, moje srdce patří tobě – Viktorka Plzeň!“ Už samo o sobě byla tohle děsná legrace.

Když fotbal, tak klobása.

Třešničkou na dortu bylo, že Totti opravdu nastoupil za stavu 1:1 na celých 15 minut. Devětatřicetiletý kanonýr už tedy moc neběhá, ale přihrává a centruje jako bůh. Gól nedal, ale pro mě to byl krásný návrat do dětství. Dokonce jsem Lukyna ukecávala, že zůstaneme po zápase a zamáváme jejich autobusu. „Maruško, přece ti není patnáct. Je to sice škoda, ale není,“ zpražil mě manžel. A dobře udělal.

Totti je sice pan hráč, ale po závěrečném hvizdu si to namířil rovnou do šatny a na prosbu plzeňského hráče o výměnu dresu jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Bylo to podobné zklamání, jako když jsem v šestnácti konečně přesedlala na boybandy, zamilovala se do frontmana Savage Garden a za čtyři roky jsem zjistila, že je homosexuál. Ale co už, člověk z některých věcí musí vyrůst tak trochu násilím.

A tak jsem jela domů z Plzně s parádním zážitkem a s klukem, který sice nevypadá jako Totti, nebere peníze jako Totti a jeho klub hraje o trochu hůř než AS Řím, ale kdyby někdo chtěl jeho dres, tak mu ho určitě dá. Protože je strašně hodnej a svý bláznivý ženě zařídil ty nejlepší fotbalový lístky.

text Maruška, foto M. a Řízek

PLAHOČÍME SE

Tady někde přece byla, ne? mžourali jsme zmateně z okýnka auta.

Kroužili jsme kolem parkoviště, kde jsme ji naposledy spatřili, jak dezorientovaní turisté hledající v Srbsku Karlštejn. Akorát že jsme hledali lanovku. Silnice tam byla, betonové parkoviště tam bylo, alpští velikáni tam taky byli. Ale ona nikde. Pokladna, kabinky, turnikety, pilíře, lana, nic.

Soutěska.

Rakouský Kaprun měl úplně jiné starosti než dva popletené výletníky. Nebylo koho se zeptat: "Promiňte, nebyla tady ještě nedávno taková stará lanovka? A pokud ano, tak kde je teď?" Místo toho jsme tedy vyrazili pěšky, ač jsem manželce slíbil pohodlné dovolenkové svezení ze 700 až do 1700 metrů nad mořem, namísto obvyklého plahočení ve strašném vedru do prudkého kopce. Že mi různé vnější okolnosti maří plány, se stává, ale tady jsem si byl skoro jist. Mapa i cestovatelské weby starou lanovku uváděly jako danost.

Nový obal čokolády Milka

Začali jsme se tedy plahočit. Pod námi nejdříve říčka Kapruner Ache vytvořila pohlednou soutěsku Sigmund-Thun-Klamm, kterou kromě nás objevili i českoslovenští turisté. Měli batohy, z kterých jim čouhaly plechovky a pet lahve s etiketami Kozel a Rajec, a na mokrých schodech se pohybovali v sandálech s ponožkami s jistotou podpořenou populárními hůlkami. Lanovkou bychom se bývali elegantně přenesli nad jejich hlavami až na vrchol.

Podlézáme nabitý ohradník.

Cesta se klikatila nejdříve nad jakousi nádrží, někde dole se cachtaly děti, a my jsme se v třicetistupňovém vedru drápali ostře vzhůru. Hovorný stařec se psy na mě spustil bodře a především německy, že máme krásný den a že se nám to tu pěkně šlape. "Ty asi nejsi z toho našeho okresu Pinzgau," dovtípí se pán z mých přerývaných odpovědí. Přiznávám, že ne. Že jsem z Česka - ze země, kde se neztrácejí lanovky (tu druhou část jsem nedovedl říct, ale myslel jsem si to).

Čím jsi v Rakousku výš, tím víc se objevuje krav. Některé se pasou i v lese. V určité nadmořské výšce pak krávy vystřídají ledovce. Jenže tam my už dnes nedojdeme. Vyškrábeme se jen na první kopec a bude nám to stačit - a může za to ta lanovka, respektive její absence.


Dá to trochu hledání, ale nakonec to máme. Nějaké místní noviny té zprávě věnovaly před dvěma lety podval jedné ze stránek. Lanovka na Maiskogel, nejstarší takové zařízení v oblasti Kaprunu, dojezdila už v listopadu 2014, po šedesáti letech provozu.

Článek je smutný. Dráze končila koncese a aby si ji udržela do budoucna, bylo by do oprav potřeba vrazit 2,5 milionu eur, což je ekonomický nonsens. Představenstvo si proto usmyslelo, že bude lepší dát 9 milionů za novou lanovku, která, až ji někdo postaví, nepovede z tak blbého místa, převeze násobně víc lidí a bude u ní i sjezdovka. Takže tu starou nařídili rozebrat. Zní to celkem rozumně. Jenže my jsme kvůli tomu spálení a ušlí.

Video z poslední jízdy lanovky.
---------------------

Nahoře na kopci by měla být hospoda. S výhledem na velikány, takovým tím rakouským "sedláckým salátem", jehož sedláctví zastupují klobásy, brambory a vajíčka, naopak salát supluje narychlo sehnaná, zbytečná zelenina, a především točeným radlerem. Servírka bude usměvavá a celkově potetovaná. Shodly se na tom mapa spolu s cestovatelskými servery.

Hospoda tam naštěstí opravdu je. Ale až jednou zmizí, nezbude po ní vůbec nic.

DILEMATA

Svého času byly populární takzvané gamebooky, které jsem si, už notně ohmatané, jako dítě půjčoval z knihovny a pak si je četl pod lavicí. Nešlo tam ani moc o čtení, nýbrž o příběh, který mohl čtenář aktivně ovlivňovat, a do nějž bylo proto snadné se vžít. Bylo to poutavé. Hrdina, třeba jednatřicetiletý novinář se zálibou v běhání, celou knihu řeší sled závažných dilemat. Čteš: "Máš zánět šlachy v prstu, poslední dny tě trápí jakási rýmička a za čtrnáct dní máš běžet maraton v Rakousku. Opravdu chceš jet na tradiční úštěcký triatlon do Holan k Milčanskému rybníku?

Team spirit

Pokud ne, otoč na stranu 27 (zůstaneš v sobotu celý den doma se svou milující manželkou a obézním kocourem a nic ti nebude chybět). Jestli ano, otoč na 87 (nalokáš se kalné vody, spadneš z kola ze srázu, ale vyhraješ duši a propisku)."

Když hráč zvolil stranu 27, tedy manželku a kocoura, mohl si pak dále maximálně vybrat, jestli si dá k obědu svíčkovou se šesti (strana 112), nebo mu žena uvaří kuře na paprice (strana 145). Což obojí v jisté míře přispělo k jeho regeneraci a i manželskému štěstí. Zdálo se to jako racionálnější volba, ale dítě čtoucí si pod lavicí bude nepochybně škodolibé.

Neprohlíží si dacii, ale mapu

A pošle hrdinu na triatlon. Do auta mu navíc posadí osmnáctiletého bratra; jeho maminka ho na závod ani nechtěla pustit, protože patrně v televizi viděla nějaký jiný triatlon. Nějaký, kde na těch pár, kteří se vůbec doplazí do cíle, rovnou čekají sanitky a havrani. Je pravda, že bratr jede jen štafetu, takže pouze terénní cyklistickou část. Ale zase nikdy neseděl na horském kole a absolutně nezná trasu, která není v terénu nijak značená. Hrdina nicméně věří, že to se nějak poddá.

Jsme na místě, v kempu Milčany. Ukazuje se, že závodníků je hrstka, zhruba stejně jako loni. Na druhou stranu mnozí pracují na tom, aby se startovní pole v budoucnu rozrostlo - druhé a čtvrté místo v letošním absolutním pořadí (Miloš a Rádoš) mají dohromady šest dětí.

Odložte půllitry a utopence, jde se na start. Voda je teplá, ale mazlavá. Má si vzít si ty plavecké brýle, ve kterých není po chvíli nic vidět? Ano, ano! tleská čtenář. Patnáct lidí se máchá v rybníce a ostatní na to koukají. V čele krauluje Mažňák, muž s vojenskou disciplínou i kondicí, proslulý schopností zabloudit kdekoli vyjma rybníka. Pár diváků si dokonce Mažňáka spletlo s hrdinou, protože mají podobný účes, respektive takové vlasové reziduum. Znalci ale vědí, že novináři kraulovat neumějí, zato se se zamlženými brýlemi napájejí zelenohnědou tekutinou daleko vzadu. Kromě ní je tíží i vědomí, že se novináři stali proto, že nic neumějí.

Hrdina čelo závodu vidět nemůže, protože nevidí vůbec nic, ale z vody vylézá první právě zmiňovaný vojenský lékař. Následuje plavkyně Míla a oba trojnásobní otcové. Pak konečně i náš závodník a po něm i Kubča, Milan i další borci a borkyně. Na chvilku odvraťme pohled, protože teď se všichni budou převlékat do cyklistického. Až na Mažňáka, který má speciální triatlonový obleček vhodný do všech živlů a už všem ostatním na kole vybaveném obrovskou mapou nepolapitelně ujíždí. Bohužel pro něj úplně špatným směrem.

Zbloudilý voják

Čtenář ani nedutá, protože musí vyřešit další dilemata. Jestli červené rukavice, nebo ty šedivé s prodřenými dlaněmi (šedivé, strana 101). A náš závodník už je v prvním kopci. Čteš: "Rádoš jede docela slušně, navíc má pěkný černo-zelený dres a taky bys s ním mohl cestou pokecat třeba o dětech, skutečně ho chceš předjet?" No dobře, tak tedy pojedeme bez něj.


Po přelistování na patřičnou stránku je tak hrdina osamocen a čeká ho sjezd zvaný Broučci. "Chceš slézt z kola a vyhnout se těm obrovským šutrům, nebo to hodláš riskantně sjíždět a nahnat pár mrzkých sekund?"

Bratr se našel

Jasně, budeme sjíždět. Jezdec končí v parakotoulu, kutálí se ze stráně, z jeho startovního čísla se přitom chvílemi stává ležatá osmička. O chvíli později dopadne i kolo, na něj. Pak je ticho. Ale on nakonec, odřený a orvaný, vstává jak fénix z popela, respektive z jehličí a šutrů. A zbylých třicet kilometrů (tedy asi osmdesát stránek knížky, které můžeme přeskočit), po trase projede maximální rychlostí v zoufalé snaze dojet domněle vedoucího Mažňáka. To se mu, jak se čtenář může uchichtnout, nikdy nemůže povést, protože voják bloudí někde daleko za ním.

Johny Troska senior se přezouvá

U kempu, kde je start i cíl, se stane divná věc. Oba bratři se potkají. Jeden se z kola vrací, ten mladší zjevně teprve vyráží. Staršímu to vrtá hlavou, ale pravdu se dozví až v cíli. Co se stalo bratrovi? Přetrhl řetěz a z kola udělal nepraktickou koloběžku. Vrátil se do kempu, zkušenější mu stroj spravili a vyrazil znovu. A nestačil se divit. "Nikdy by mě nenapadlo, že existují i sjezdy, které jsou horší než šlapání do kopce," vyzná se nakonec, po asi šesti hodinách sportovního zážitku, kdy už měli všichni trochu obavy o jeho osud.

Našemu závodníkovi zatím zbývá uběhnout necelých pět kilometrů kolem rybníka. Už ví, že Mažňák je za ním. Ale co když je jen TĚSNĚ za ním? Stošedesátkrát se ohlédne, mnohokrát zastaví, protože nemůže, ale do cíle dokulhá jako první. Zbloudilý voják i další odvážlivci dorazí až za čtvrthodinu a později. Pokud třeba cestou nezničí sedlo jako Milan.

Měsíc

Ivanův legendární triatlon, tedy jeho 23. ročník, nekončí vyhlášením a rozdáním cen, ale unaveným večírkem. Sportovci se při něm stávají hudebníky a pěvci, střídavě usínají a probouzejí se; lampa předstírá, že je měsíc, a ve dvě hodiny nastane potřeba usnout pod širákem v uschlých březových listech.

Poslední dilema čeká čtenáře v neděli ráno. Hrdina se vrací domů. Zbývá určit, jestli dostane doma dršťkovou a kázání, anebo to kuře na paprice.

(Bylo tam to kuře, děkuji).

text Řízek, fotky Natálka a Řízek

Starší (lepší) triatlonové texty najdete zde