VZKŘÍŠENÍ AMATÉRA

Oči divoce planou, ústa se naprázdno otvírají a zase zavírají a celé tělo se zmítá jakoby v křečích. Být Štědrý večer, pravděpodobně bychom tu měli klasický případ kapří kosti v útrobách. Jenže je normální, skoupý večer a Vlastík se jen takto raduje, protože se mu při bowlingu daří. A moje žena mu kvůli vzrůstající ostudě zakázala řvát, tak křičí naprázdno. Vypadá to sice poněkud debilně, ale je to aspoň tiché.

Amatéři Radotín ještě žijí. Hrají sice nejnižší amatérskou bowlingovou ligu - butovický přebor -, ale jak jim to dneska jde! Vlasta dnes zvolil sváteční tričko v barvě svinibrodské zeleni a s nápisem Dudák na levém prsu. To, nebo cokoli jiného ho v první rundě motivovalo k nevšednímu výkonu 211 bodů. Ten provázelo radostné poskakování, křik a další věci, které v takových situacích dělává, ale už jsme na to zapomněli.

"Takhle jsem pět let nehrál. Nebo tři roky. Tři roky jsem takhle nehrál, rozumíš? Jo!" opakuje každému, koho to zajímá, nebo spíš by ho to mohlo potenciálně zajímat. Tuším, že i servírce a té blonďaté Krasomile ze Stanča teamu. Nakonec však vyhoví mé ženě a jásot ztlumí.

Kliďas Péťa hraje nadprůměrně, já svůj standard a Maruška údajně rozebírá s kolegy z týmu Gagvimardžot děti. "Jakou fázi dětí?" ptám se po jejím příchodu podezřívavě, neboť z naší dráhy to vypadá, jako kdyby s nimi flirtovala. Zato Vlastík je nadále v extázi. Osobu, která při minulém hracím dni s notnými problémy překonávala stobodovou hranici, připomíná jen vizuálně a výhradně zezadu - zepředu je dál rozjásán.

Zbývá ještě duel právě s Gagvimardžotem, tedy tradiční derby rivalů, při němž naši rowdies dost často zaházejí parkety dráhy pyrotechnikou a naopak skalní fanoušci soupeře rozvinou přes bar i stolky hospody překrásné choreo. "Miluju bowling!" volá můj soupeř Láďa po každém svém striku. "Miluju svou ženu!" kontruji já a Vlastík se aspoň hrozivě třese a otvírá pusu naprázdno. Amatéři suverénně vítězí.

Veškeré čtyři zápasy večera vyhráváme a z možných 20 bodů jich získáváme 16. To vše je vlastně soupeřům úplně jedno, protože hrajeme nejnižší ligu na světě bez ambicí se někam posunout a většina hráčů se přichází spíš odreagovat a přiopít předraženými nápoji. Ne tak my. "Možná budeme po dnešku první!" volá nadšený Vlastík z eskalátorů obchodního centra cestou domů. A o den později k tomu jako správný kapitán státnicky dodává: "Doufám, že příště udržím svou formu a budu opět plnohodnotným přínosem."

Tak my taky doufáme a teď už zase pššt.

text Řízek, foto ABL