PORTEM KU ZDRAVÍ

Po portském a červeném portugalském se nevstává zrovna lehce. Proplížím se kolem spící ženy z cizího pokoje, za pochodu se oblékám a obouvám zelené boty a vítá mě Porto probouzející se do ranního mrholení. Je sice opravdu brzo ráno, k tomu hnusně a mám trochu kocovinu, ale kdo poznal běžecký absťák, ten to pochopí. Pro všechny ostatní budu holt za exota.

Portu by se daly vymýšlet ledajaké neotřelé přívlastky, ale já musím především koukat pod nohy, abych si na křivolakých chodnících nedejbože nepřivodil nějaký výron. Určitě není nudné. Uličky s úzkými domy nahňácanými na sebe, na fasádách nalepené modrobílé dlaždičky. Na každém nároží je kavárna, kde si lidé vychutnávají titěrné nakopávací "expresso" za šedesát centů a kde se ještě čtou papírové (!) noviny.

Na městě je zábavná jeho zdánlivě nevypočitatelná kopcovitost. Kolem naší oblíbené jídelny "U dědka, který neumí ani slovo anglicky, ale výborně vaří" cesta strmě klesá k Rua da Santa Catarina. To je něco jako u nás Na Příkopě, načež se ještě jednou nečekaně zhoupne, než kolem národního divadla po kolejích historické tramvaje spadne k mostu přes řeku.


Ten most je taky pěkné dílko. Vypadá trochu jako vodorovná Eiffelovka a není to tak úplně náhoda. Průvodce nám jeho monumentální konstrukci vysvětloval jakousi řevnivostí mezi panem Eiffelem a jeho žákem, jež vyvrcholila v to, kdo dál dočůrá a postaví delší oblouk. Nevím, kolik z toho je pravda a kolik je jen historka maníka, který se snaží zalíbit se znuděným turistům, aby mu dýškem vylepšili jeho životní úroveň - každopádně most je parádní a na rozdíl od podobného železničního opodál ho najdete na každé pohlednici (nebo selfie) z Porta.

Portské "Příkopy" se už probudily.

V sedm ráno je tu pusto, a to na obou patrech mostu, a tak si zcela nepozorovaně mohu dopřát ojedinělou rozkoš: přeběhnout řeku Douro a zpět se vracet suchou nohou o nějakých čtyřicet metrů níže. A to jde málokde na světě. Když se škrábu zpět do kopce k jinému, méně zajímavému mostu, kocovina mizí.

Ještě chvilku se motám po druhé straně řeky mezi vinnými sklípky (ach, to portské!) a zabloudím i do jakéhosi vojenského objektu (ach, ta namířená děla!). Pak mrholení zesílí a znovu přes most Ludvíka I. mířím do centra, kde se ženou a kamarády bydlíme. Proběhnu místní Perlovkou, která ještě spí. Průvodce naši skupinku dříve důsledně varoval, že "noční klub" zde neznamená, že se tam lidi chodí za tmy bavit, ale že se tam na nic netušícího návštěvníka vrhnou poběhlice, a co je horší, poběhlice v seniorním věku. Ráno se pak člověk třeba probudí v cizím pokoji a nezbude mu, než se ráno obléct, obout zelené boty a vyrazit do mrholení.

Ač mě nikdo nesvedl ze správné cesty, stejně jsem zabloudil. Najednou jsem byl v podivné čtvrti toulavých koček, tmavých zákoutí, zazděných oken i spodního prádla sušícího se bezostyšně na šňůrách přes ulici. I tohle je Porto, a tak se ptám, kudy zpět do centra.

A nakonec se najdu, ač mi nikdo nerozumí. Poněvadž tu sice mají všichni plná ústa šišlavé portugalštiny, ale jinak jsou angličtinou nepolíbení jako náš obědový dědek. Zato jsou milí, srdeční, popíjející čtyři pět kafí za den, nakupující v obchodech neuvěřitelně smradlavé sušené tresky a vždy ochotní se s Čechem ovládajícím pouze kouzelné slovo Obrigado (Děkuji) domluvit rukama nohama.


text a fotky Řízek