KRASNÁ ZTRÁTA ČASU

Byl to jednoduše skvělý nápad. Václav pozval kamarády do svého víkendového podhorského bytu na něco jako běžecké soustředění. Říkal jsem si, že to má jedinou slabinu: nikdy se to neuskuteční. Jako celá řada předešlých obdobně grandiózních nápadů.

Když jsem spolu s panem domácím, Pavlem a Milanem seděl v autě a mířil do Podkrkonoší, musel jsem chtě nechtě uznat, že jsem se tentokrát v odhadu trochu zmýlil. Jelikož jsme škrtnutou Prahu minuli až v devět večer a za zhruba 36 hodin máme být zpět, čekal nás poněkud zkrácený víkend, zato prodloužený výlet v horách. Trasu nám naplánoval nepřítomný, covidem sejmutý Pája a měla měřit nevšedních padesát kilometrů. Někdo by tomu mohl říkat i pánská jízda.

Mohli jsme nepochybně vybíhat i v lepší formě, jenže to bychom bývali přišli o tekutý štrúdl, Václavovy lampové drinky a takzvané chuťovky, hodnotnou diskuzi hledající průsečíky mezi mými dvěma nejlepšími a letitými kamarády a mým asi trochu vyděšeným nadřízeným a o ne úplně úspěšné pokusy hrát náš sofistikovaný slovní fotbal.

Pavel, který má ke společenským hrám vztah podobně rezervovaný jako já k pracovním poradám, to nepochybně považoval za ztrátu času, jak mu pořád omlacoval o hlavu Milan, a vůbec to bylo celkově veselé. Původní plán dojet ráno do Harrachova vzal logicky a z bezpečnostních důvodů za své; alternativní trasa vybíhající od paty bytu a končící tamtéž, abychom se nemuseli nikam trmácet, byla nadšeně přijata. Pravda, pořád to mělo měřit padesát kilometrů.

Ve tři přišel pořadatel s neotřelou myšlenkou vyrazit do hor už ve čtyři, abychom byli brzo zpátky a že spát už se nevyplatí. Reagoval jsem tím, že jsem šel spát.

V devět jsme se začali probouzet k životu. Venku lilo. Václav mě donutil udělat vajíčka, přičemž prohlašoval, že sám nic jíst nebude. Zabalili jsme energetické tyčinky a více či méně skladné bundy, protože předpověď vypadala hůř než ta naše snídaně a snad i hůř než my.

V jedenáct se nám podařilo vystartovat. Déšť ustal. Při třetím kroku mi vypadla bunda, ale nějak jsem ji upevnil na záda a vypadal jsem jako obří zelenkavý mravenec. Zjistili jsme, že máme s Pavlem stejná trika. Milan měl zas skoro stejné jako Vašek.

 

Začali jsme potkávat lidi se startovními čísly. "Běžíte špatně," hlaholili a poprvé to bylo vtipné. Běžela i legendární paní s afrem. Zatímco závod patrně skončil nebo došli běžci, stoupali jsme do Příchovic. "Tady to máme rádi," zasněně informoval organizátor a opakoval to co dvě stě metrů, vtipné to bylo pořád.

V Harrachově to máme zas rádi my, v pekárně jsme nechali rozumnějšího Milana a několik stokorun. Vaškovi se při té příležitosti zhoršila karma, protože před sebe ve frontě nepustil kouzelnou babičku, která si chtěla koupit jednu buchtu a ujížděl jí autobus. Vysvětlil jí, že tu taky čekáme a že to i tak stihne.

To neměl dělat, protože babiččina kletba (anebo slabost z vynechané Václavovy snídaně) začala ve stoupání na Krakonošovu snídani účinkovat a náš průvodce se v místech, která zrovna nemají rádi, začal propadat. Na Labské boudě, kam jsme v podstatě došli, byl náš přítel bledý a třesoucí se. I selfie a lživou esemesku pro manželku, že je v pořádku, jsem za něj musel napsat já.

 

Podařilo se mu však, za asistence talíře halušek, nevídané zmrtvýchvstání. Druhou polovinu trasy (pravda, už mnohem milosrdnější) zahájil téměř úprkem k Ručičkám a dalším legračním místům, které mají všichni rádi. Naše skupinka byla opět povětšinou pohromadě. Až jsme společně spadli někam k pumpě pod Pasekami nad Jizerou, kde jsme se jako správní sportovci občerstvili RedBullem na posledních, ještě velmi dlouhých deset nebo dvanáct kilometrů, kdy jsme se ploužili za robotem Pavlem.

Milan uklidil, přivezl buřty na ohýnek a zjistil, že ve vsi probíhá jakési loučení s létem a že tam hraje zábavová kapela Kompress. Tak dlouho jsem naléhal, až jsme vyrazili za pivem, klobásou a především za bizárem, ale ono to bylo vlastně velmi přijemné.

Před odjezdem jsem se vracel pro zapomenuté ukulele a aby nedopadlo jako ty bundy, které jsme vlekli a které byly k ničemu, museli jsme spolu s Milanem a jeho krásnou kytarou zahrát spoustu písniček a ztratit ještě víc času.

Návrat byl disciplinovaný, Praha se blížila rychleji než nedělní ráno. V autě jsme se opět pokoušeli hrát slovní fotbal, což dobře dopadlo, protože čeština byla díky tomu krátce před Černým Mostem obohacena o nové slovo arestárna. Ale i tam to máme rádi.

text a foto Řízek

ŠELMAZEL

Princip práce z domova, známé též pod pojmem home office, odmítá pochopit jak Heda (skáče po mně ve chvíli, kdy se s kolegy přes videohovor hrozně důležitě bavíme o titulní straně a usilovně mačká Delete, když se pokouším zanášet korektury), tak i hlídající tchyně, která tomu vůbec nezabránila. 

Nadto se jala ve třiceti stupních bůhví proč vyrábět povidla, aniž to kdykoli předtím dělala, a žádá mě, abych je tak dvě tři hodinky semtam zamíchal. Zatím neví, že jsme jejich zárodky, už trochu plesnivé, po jejím odletu na dovolenou s tchánem spiklenecky vylili do hajzlu.

Nově se k sabotérům idylické středy na chatě (přece nepojedu do rozehřáté Prahy!) přidala i kavárna v Čerčanech, která měla sice super recenze a jevila se být vhodným alternativním pracovištěm lokálního digitálního nomáda a zároveň útočištěm před povidly, rozdováděnými dětmi a podobnými věcmi, jenže v ní ten den zrovna netekla voda. A korunu tomu nasadilo to zvíře. 

Kocour Maju přezdívaný Mažislav je už součástí týmu, byť je to nepředvídatelný blázen se dvěma základními polohami 1) šelma; 2) mazel, mezi kterými nahodile přepíná, přičemž na chatě zpravidla dominuje ta lovecká polovina jeho osobnosti. Aby ne, doma hubí maximálně moly a koženkové dveře. A spinká paničce stočený u nohou. 

Maju už zredukoval zpěvné ptactvo tak, že se akustický doprovod víkendů na zahradě smrskl na silnici I/3 a autokros v Poříčí nad Sázavou. Troufám si tvrdit, že Heda toho ptáčka, kterého nám donesl přímo k nohám, tak úplně nedocenila. 

Teď se zjevně pustil do hlodavců. První dnešní myš bojovala statečně prakticky celou editorskou poradu (zápas začal někdy u nabídky domácí rubriky a skončil během rozkreslování novin, trval tedy nepředstavitelně dlouho). Ale dopadlo to tak, jak muselo. 

Další kolo turnaje se bůhvíproč přesunulo do domu, kam si další, mnohem menší myšku patrně odnesl. Vyděšené zvíře projevilo dostatek pudu sebezáchovy a schovalo se do škvíry za skříň, které tchyně říká veškosten, a Maju byl namydlenej. Namydlení jsme byli i my, protože nemáme povidla, zato jsme selhali, protože jsme dopustili myší invazi. Bylo nám jasné, že to se líbit nebude.

Chvíli jsem se domníval, že se to nějak samo vyřešilo, a zas jsem se v rámci možností věnoval publikační činnosti. Jenže myš vylezla na tchyninu kytaru a čuměla na mě. 

Jelikož kocour nebyl v dispozici, neboť pracoval na jiných důležitých projektech venku (redukce slepýšů, veverek a lučních koníků), bylo to na nás. Pětaosmdesátiletý děda Láďa záhadně docílil toho, že se myš po asi půlhodině přesunula na záchod. Jako jediný dostupný alfa samec jsem mu nařídil, ať hlídá za dveřmi. Problém byl, že to zvíře tam nebylo, respektive zmizelo z dohledu. Našel jsem ho až úplně v rohu pod štětkou. 

Tím byl jeden problém vyřešen. Zbývala jen maličkost: chytit myš. Respektive dvě: dodělat konečně tu knížku a chytit myš. Na záchodě, pravda, k tomu moc využitelných věcí nebylo. Nakonec jsem se rozhodl využít smetáku. Nevím, co by tomu říkal Srstka, ale chlupatou částí (jak se s ní vždycky dělalo "dej pusu dědovi")  jsem si myšku přidržel a pak ji chytil za vyčuhující ocásek. Odnesl jsem ji pod vzrostlou třešeň a doporučil jí, aby na sebe dávala pozor. A pokusil jsem se zas chvilku něco dělat, než se stane cokoli dalšího.

Když Maju o tři dny později na práh hrdinně přinesl další bezvládné myší tělíčko, připadalo mi trochu povědomé. Ale kdoví.

text a foto Řízek

ALE PROČ?

Ještě pořád jsou tyhle dny, kdy za ženou zapadnou dveře a řízení zbylé rodiny přebírá váhavý kopilot, trochu stresující. Heda velmi rychle vycítí, že hraje přesilovku, a napíná limity. Tím spíš, že už v DBK dosáhne ve výtahu na tlačítka a pamatuje si, v kterém patře je hračkářství. 

Dnes to nebylo tak strašné. "Počepšuju čun!" Uznávám, že červené plastové plavidlo, které zazáří, až se k někomu nasáčkujeme do bazénu, jsme skutečně počepšovali. Teď spí vedle ní, takže ta stokoruna byla dobře uložená. 

Už se trochu známe. Takže mě nepřekvapí, že když se konečně usadíme v kavárně a chystáme se drobit a rozlévat, okamžitě oznámí, že se jí chce čůrat, a já v očích hledám stopy naschválu a jsou tam (a oceňuju to), protože ví, že záchody jsou na opačném pólu obchoďáku. 

Nákupem a přilehlým hřištěm jsme oddálili nevyhnutelný přesun z bytu, kde bude ve třiceti stupních nehezky, na klimaticky přijatelnější chatu. Ale je čas jet. 

Cesta tramvají a vlakem je součástí dobrodružství a baví nás oba, hrajeme hádanky a ty Hediny jsou dost vypečené (je to žlutý a je to sluníčko). Vyslýchá maminku s malou holčičkou. Diví se, že se jmenuje Eda. Diví se, že se pejsek (bezmála) jmenuje Hustav. Divím se, že už jsme v Pyšelích a vystupujeme. "Ale proč?"

Poručí si řízek s kaší a hopíka. Kaši jí nedají, hopíka jí nekoupím. Fňuká a chce spát. Otočí se v kočárku na bok a za minutu spí. Ale jen na chvilku. Je tady spousta podnětů a byla by škoda to prospat.

Na chatě. Trampolína, bazén u sousedů, babička, kocour.

Večer vlezeme do stanu a koukáme na netopýry, jak nad zahradou neslyšně loví hmyz. "Dědo, máš rád letopýry?"

"To je osvěžení mé deváté dekády! Kam se na to serou přítelkyně ze třetí dekády!" raduje se tchán s vizourem v ruce. Přitakávám a má čtvrtá dekáda se mnou, ale už by to osvěžení pomalu mohlo zalehnout. Člun a další už počepšují spát.

text a foto Řízek