BYLO NÁS PĚT

Takhle vypadá fotbalové hřiště, když na něm chybějí hráči (ilustrační foto).

Sanitku na hřišti, to už jsme viděli. V louži přes celou hrací plochu jsme se váleli. Kopali jsme na pláccích i proti družstvům, která už neexistují. Postoupili i sestoupili. Jedenáct gólů už jsme dali i dostali a s jediným ženským týmem jsme se zdárně utkali. Ale hrát celý zápas v oslabení, to jsme za jedenáct let našeho angažmá neokusili. Až do včerejška. Škoda, že jsme tak zbytečně prohráli 1:6.

Hrát ve čtyřech v poli má celou řadu výhod. Nikdo nenadává, že byl pořád na střídačce a že si vůbec nezahrál, a každý si připadá důležitě. Vyplňování zápisu je nezvykle rychlé. Zpotí a ušpiní se málo dresů.

Ovšem nevýhody převažují. Ten pocit trapnosti obvolávat v neděli odpoledne hodinu před zápasem dávno nevyužívané bývalé spoluhráče, jestli by nechtěli na chvíli odložit děcko, manželku, nedělní nákup či zahrádkaření a přijít nás zachránit. Nemoci se dovolat současným hráčům je frustrující a i klidné povahy snadno ovládá zášť a zuřivost. Vliv to pochopitelně má i na hřišti.

Dosud pokaždé jsme hrozící personální nedostatečnost dokázali zažehnat, ovšem tentokrát krizoví manažeři, jichž jsem měl plné auto, pohořeli - že je nás jen čtyři plus jedna, jsme zjistili jen hodinu před výkopem.

Na Aritmě, kde jsme mimochodem také nastoupili v historii poprvé, skutečně nikdo v oranžovém navíc nedorazil, jen kolem tlačila kočárek nějaká paní v bundě naprosto totožné barvy. Nepřišel ani rozhodčí, zato hráčů týmu Sanitka AS byly skoro desítky. Jejich borci byli ještě v tom věku, kdy jejich nemotorné kopání částečně zajímá i jejich kamarádky a přítelkyně, jedna z nich byla donucena dělat časomíru.

Když se konečně začalo hrát, ukázalo se, že Sanitka toho ještě moc neumí, takže bychom ji za normálních okolností, tedy v plném počtu, troufám si říct buď ubojovali, nebo dokonce přejeli. Nebýt jednoho nepohlídaného rohového kopu, mohli jsme i tak doufat třeba v nějakou náhodnou remízu. Mladí hráči Sanitky zjevně nedokázali náš obranný betonový kosočtverec přečíslit ani rozhýbat.

V druhé půli jsme měli i nějaké pološance, hra se celkem vyrovnala, ale pak mě jeden saniťák po Václavově nedůrazu pěkně přeloboval a bylo to 0:2. Navíc do branky musel Luboš, který se zranil a marně hleděl k naší lavičce, kde seděly jen tašky a batohy. Tím pádem jsem musel do pole, a třebaže jsem se po zápase pochválil, jak jsem to pěkně rozhýbal, naše hra se změnila v chaos.

Zaujal mě neuvěřitelný záchranný obranný sprint Péti doslova přes celé hřiště. Pak jsme dostali třetí gól a následně se stalo, že jsem, byť tísněn, běžel sám na branku. Zakončení bodlem a levačkou se, pravda, moc nepovedlo. Zato o chvíli později jsem přihrál Matyášovi na gól a připadal jsem si na chvíli jak něco jako Messi. Načež pokračoval mumraj a než slečna časomíra dopočítala čas do konce, ještě jsme třikrát inkasovali (= Luboš neumí chytat a já neumím bránit).

Byla to zajímavá zkušenost, ale příště by bylo lepší, kdyby nás bylo aspoň šest.

text a ilustrační snímek Řízek

BÍLÉ Z BOTANICKÉ

Příští zastávka: Zoologická zahrada, neslo se autobusem. „Jóóó!“ zaburáceli jednohlasně dva kluci na vedlejším sedadle. To botanická zahrada, co je opodál, je v Troji trochu odstrčená a u dětí i ostatních návštěvníků zdaleka takové emoce nevyvolává. Zalévání palem asi není tak poutavé jako krmení lachtanů. A ani reality show ze života subtropických rostlin se zřejmě nechystá. Ale je tam hezky.

Skleník za pidliardu

Hezký byl celý den, do té doby, než jsme zjistili, že nám někdo ukradl kola. Museli jsme zavolat pana policistu a ten to nafotil a spěchal k dalšímu případu. Já spěchal na Hanspaulku hrát s ženským týmem a říkal jsem si, že jsem rád, že policista odjel přede mnou, protože to Nikolino víno mě pořád příjemně hřálo.

Plechová kavalerie

Ale abychom neztratili nit. Jednou v neděli jsme totiž konečně vyrazili k Nikol do „její“ vinotéky (automatické wordové opravy mi ji soustavně opravují na fonotéku, ale Word v tomto případě neví, která bije), jež se nachází přímo na svahu u trojské botanické zahrady. Vzali jsme to právě přes ten nový, miliardový skleník Fata Morgana a taky jsme ulovili pár kešek. Bylo totiž krásně, konec září, že by se třeba dalo jet na kolo, ale to už tou dobou bylo ukradené, avšak to jsme o tom ještě nevěděli.

Hmyzí hřbitov

A teď si představ, že jsi moucha a tak normálně si poletuješ nad Prahou. Přeletíš nad mostem Rámusákem a nad novým Trojským, nad zámečkem, zooškou, arboretem s plechovými zvířaty. Těma členitýma očima to vidíš asi trochu fragmentárně, ale dole je výstava dýni, je to srandovní, ale letíme dál, hned do skleníku – copak je to tu za rostlinku, sedneme si na ni. A ouha, ona to je masožravka, takže to je konečná.

Pepečkova trojská kámoška

Ve skleníku jsme obdivovali zejména výstavu masožravek, jejichž listy a stonky jsou tečkované vysátými mouchami a dalšími hmyzími mrtvolkami. Ve skleníku je vedro a spousta zeleně, spousta latinských názvů a informativních tabulek, ale marná snaha – je to trochu házení perel sviním. Marušce na parapetu žádná bylinka nevydrží déle než týden a já z rostlin celkem spolehlivě rozpoznám růži, ale třeba na dichotomii dub x buk ne vždycky vyzraji.

Dost bylo kytek, našli jsme svatou Kláru, Nikol a jejich společnou vinotéku. Panuje odpolední frmol. Samozřejmě se ztrapním, když se ptám po burčáku. Tady se pije jen drahé víno z místních hroznů. Venku na terase se sedí parádně, slunce se odráží ve džbáncích, a kdybych nemusel na fotbal, hned bych se s nápojem nazvaným Bílé z botanické sblížil ještě důkladněji a tetelil se blahem celé odpoledne (hlavně si nedávejte to červené!).

Má to tam Nikol hezké. Vzali jsme dvě lahve domů, ale ten genius loci a taky i génius toho dne se nějak ztratil cestou autobusem a červeným metrem, a především cestou do sklepa, kde nebyla naše kola – ne, že bychom to vylili do záchodu, ale botanické víno je nejlepší právě v botanické.

text Řízek s přispěním Marušky, foto Ř.

MAGOŘI Z ÚSTAVU, SRŠNI A MY

První běžecký závod. Kdo nikdy na žádném nebyl, tomu to nevysvětlíš. Ve středu navečer se uprostřed lesoparku sejdou nesourodí lidé - pracovníci Geofyzikálního ústavu Akademie věd, aerodynamičtí dvacetiletí sportovci i kamarád Václav ve skromném šedém tričku, který asi litoval, kam jsem ho to zatáhl. Ti mají závodit navzájem, s časomírou, s větrem o závod a především s hejnem sršňů.

Dalo by se říct, že s Vaškem chodíme běhat celkem často. A že nás to baví. I napadlo mě jednou, že si zkusíme poměřit své síly se zbytkem planety - a zrovna v Krčském lese, který máme rádi, kde potkáváme srnky, máváme veverkám a někdy se brodíme bahnem. Na start xtého ročníku Geofyzikálního běhu - ano, vybral jsem záměrně něco, co nebudilo dojem mistrovství světa - jsem lákal i další borce, někteří se i těšili. "Tam budou nějaký magoři z ústavu, ne?" hořel nadšením Pája, než podobně jako Milan ochořel či prozřel. 

Nakolik bylo hloupé včas neonemocnět, jsem zjistil, už když jsem nahoře na metru Roztyly klepal v průvanu kosu čekaje na kolegu, oděný jen do trenýrek a trička a nových chytrých hodinek. Koncentrace sportovců byla značná a šel z nich respekt. Z nás šla spíš sranda, bylo mi blbě a ze všeho nejméně se mi chtělo běžet. Václav to chtěl skoro otočit, když jsem mu prozradil loňský vítězný čas 19:40 na bezmála šestikilometrové trase (to bych stihl možná na kole, kdyby mi ho neukradli). Do té doby měl bláhový dojem, že si jdeme když ne pro vítězství, tak aspoň pro to pódium. 

Cestou na start jsme propadli panice, poněvadž kolem klusaly děti vyzbrojené mapami a buzolami. A to jsme si tedy nedomluvili, žádné děti, žádné orientování. Naštěstí jsme posléze zjistili, že se jen sešly dvě světodějné události poblíž. Václav to zase chtěl otočit.

Běžel jsem tak pomalu, že jsem jako
jediný ostrý.

Pak to šlo ráz na ráz. Za dvacku jsme dostali startovní číslo (reprezentovali jsme, snad nám to odpustí, TOM Radotín, abychom v kolonce "oddíl" něco měli) a privilegium mačkat se ve startovní skrumáži. V naší hlavní kategorii se dostihu zúčastnilo 26 borců, ale byla tam i řada seniorů, s nimiž jsme mohli změřit síly, kdybychom jim stačili. Zamával jsem kamarádovi a setkal jsem se s ním až o 27 minut později. 

V osmadvaceti letech jsem paradoxně zaplatil nováčkovskou daň, nechal jsem se strhnout chrty a první kilometr jsem prolétl asi za tři a půl minuty. Taky to bylo pořád z kopce. S tepem blížícím se dvoustovce jsem se posléze už v mnohem klidnějším poklusu stabilizoval v trojici ztroskotanců, z nichž jeden celou dobu orgasticky hekal a druhý měl na zádech provokativně vytištěný název jakéhosi oddílu. První okruh končil děsným krpálem a pak se jelo nanovo. Vlastně se vůbec neběželo po rovině a pro rekreačního běžce to byl přímo neskutečný kalup. Stromy se mi slily do barevných čmouh.

Orgastický závodník i jeho kolega se mi pak poněkud vzdálili, takže jsem si nemohl nevšimnout, že na jednom místě kolem nich poletují sršni. I na mě jeden zbyl a zakousl se mi kousek nad hrudní pás. Potěšilo mě, že se v cíli na různých místech drbali i rychlejší závodníci, patrně právě kvůli bodavému hmyzu.

Poslední kopec byl v druhém okruhu mnohem strašnější, byť byl závod (aspoň podle GPS) o celých půl kilometru kratší, než geofyzikové tvrdili. Ztroskotanci mi ve stoupání utekli, doběhl jsem za 24 a půl, skoro pět minut za vítězem. O dvě minuty později dorazil i Václav. Cestou si pokecal s nějakým dalším běžcem, jak je jeho zvykem, a dostal pigáro. Václav byl v hlavní kategorii třetí od konce, já asi šestnáctý. Chyběla nám především kvalita, zhodnotil by to náš případný trenér.

Posvačili jsme tatranky. V altánku, kde se startovalo a převlékalo, byl neskutečný smrad. Jako když doběhnu já, ale znásobeno tak osmdesáti. Zatleskali jsme vítězům a z povzdálí pozorovali, jak se závodníci a závodnice vrhli ke stolu, kde byly k dispozici knižní ceny. Nějaké starší časopisy, populárně naučná literatura, beletrie poskrovnu. Lidé z ústavu a oddílů zcela nepochopitelně pominuli Neviditelného od Havlíčka, který na mě vybyl a kterého jsem si kromě zážitků a zpocených hadrů schoval do batůžku a přinesu si ho na nějaký další závod. Prý se chystáme na Velkou kunratickou, říkal Václav.

text Řízek, fotky klepl.rajce.idnes.cz + Ř.
minulý díl úspěšného běžeckého seriálu najdete tady