BYLO NÁS PĚT

Takhle vypadá fotbalové hřiště, když na něm chybějí hráči (ilustrační foto).

Sanitku na hřišti, to už jsme viděli. V louži přes celou hrací plochu jsme se váleli. Kopali jsme na pláccích i proti družstvům, která už neexistují. Postoupili i sestoupili. Jedenáct gólů už jsme dali i dostali a s jediným ženským týmem jsme se zdárně utkali. Ale hrát celý zápas v oslabení, to jsme za jedenáct let našeho angažmá neokusili. Až do včerejška. Škoda, že jsme tak zbytečně prohráli 1:6.

Hrát ve čtyřech v poli má celou řadu výhod. Nikdo nenadává, že byl pořád na střídačce a že si vůbec nezahrál, a každý si připadá důležitě. Vyplňování zápisu je nezvykle rychlé. Zpotí a ušpiní se málo dresů.

Ovšem nevýhody převažují. Ten pocit trapnosti obvolávat v neděli odpoledne hodinu před zápasem dávno nevyužívané bývalé spoluhráče, jestli by nechtěli na chvíli odložit děcko, manželku, nedělní nákup či zahrádkaření a přijít nás zachránit. Nemoci se dovolat současným hráčům je frustrující a i klidné povahy snadno ovládá zášť a zuřivost. Vliv to pochopitelně má i na hřišti.

Dosud pokaždé jsme hrozící personální nedostatečnost dokázali zažehnat, ovšem tentokrát krizoví manažeři, jichž jsem měl plné auto, pohořeli - že je nás jen čtyři plus jedna, jsme zjistili jen hodinu před výkopem.

Na Aritmě, kde jsme mimochodem také nastoupili v historii poprvé, skutečně nikdo v oranžovém navíc nedorazil, jen kolem tlačila kočárek nějaká paní v bundě naprosto totožné barvy. Nepřišel ani rozhodčí, zato hráčů týmu Sanitka AS byly skoro desítky. Jejich borci byli ještě v tom věku, kdy jejich nemotorné kopání částečně zajímá i jejich kamarádky a přítelkyně, jedna z nich byla donucena dělat časomíru.

Když se konečně začalo hrát, ukázalo se, že Sanitka toho ještě moc neumí, takže bychom ji za normálních okolností, tedy v plném počtu, troufám si říct buď ubojovali, nebo dokonce přejeli. Nebýt jednoho nepohlídaného rohového kopu, mohli jsme i tak doufat třeba v nějakou náhodnou remízu. Mladí hráči Sanitky zjevně nedokázali náš obranný betonový kosočtverec přečíslit ani rozhýbat.

V druhé půli jsme měli i nějaké pološance, hra se celkem vyrovnala, ale pak mě jeden saniťák po Václavově nedůrazu pěkně přeloboval a bylo to 0:2. Navíc do branky musel Luboš, který se zranil a marně hleděl k naší lavičce, kde seděly jen tašky a batohy. Tím pádem jsem musel do pole, a třebaže jsem se po zápase pochválil, jak jsem to pěkně rozhýbal, naše hra se změnila v chaos.

Zaujal mě neuvěřitelný záchranný obranný sprint Péti doslova přes celé hřiště. Pak jsme dostali třetí gól a následně se stalo, že jsem, byť tísněn, běžel sám na branku. Zakončení bodlem a levačkou se, pravda, moc nepovedlo. Zato o chvíli později jsem přihrál Matyášovi na gól a připadal jsem si na chvíli jak něco jako Messi. Načež pokračoval mumraj a než slečna časomíra dopočítala čas do konce, ještě jsme třikrát inkasovali (= Luboš neumí chytat a já neumím bránit).

Byla to zajímavá zkušenost, ale příště by bylo lepší, kdyby nás bylo aspoň šest.

text a ilustrační snímek Řízek