O FOTBALOVÉ (NE)SOUDNOSTI

FC Forejt hrál podruhé bez svého brankáře, který se na dva pátky musel změnit v kancelářskou krysu. Zatím poslední mač proti Pragsterdamnu skončil hořkou porážkou. Ještě druhý den na Vlastíkově a Péťově oslavě o neslavné prohře borci z Forejtu živě diskutovali. A my, co jsme tam nebyli, můžeme po zákulisních info říct jediné: Vlasta byl očividně zase na jiném zápase. Minuty na hřišti, které vidělo kanonádu v neprospěch Forejtu 1:4, tentokrát přiblíží kapitán Václav.

Jestliže chceme upozorňovat lidi kolem nás na věci kolem nás, měli bychom alespoň občas vnímat, co říkají, jak se u toho tváří, zdali s námi souhlasí všichni, skoro všichni či vůbec nikdo.

Toho dne jsme byli na vítězné vlně. Byli jsme po minulém týdnu plní optimismu z předešlého zápasu, který jsme vyhráli 2:1. Navíc Vlastík, jak se stalo nedílnou součástí minimálně jednoho zápasu za sezónu, byl vyhlášen nejlepším hráčem.

Zápas budil emoce i den po jeho konci.

Vypadat to začalo ještě lépe po Marťasově informaci, že se zápasu zúčastní i Basítek. V tu chvíli jsem asi i pomysleli, že bychom mohli uspět, nicméně po pár úvodních minutách, kdy soupeř několikrát velmi nebezpečně zaútočil, nám bylo jasné, že tento zápas bude daleko náročnější než ten předešlý, jelikož soupeři byli o dost techničtější, rychlejší a pohyblivější než náš minulý soupeř.

Ve hře byly k vidění šance na obou stranách, ovšem daleko častěji a nebezpečněji byla šancemi soupeřů zásobována naše obrana než obrana našich protihráčů. Pajá chytal velmi dobře a taky poločasový bezbrankový stav nebyl úplně špatný.

Start do druhého poločasu jsme neměli úplně špatný: Marťasova nebezpečná střela, Vlastíkova tyčka, to nevypadalo vůbec marně. Bohužel 15 minut před koncem to přišlo. Studená sprcha v podobě tří rychlých gólu s námi zamávala a nádech v podobě Basítkova gólu přišel pozdě. Na obrácení výsledku už nebyl čas a při pokusu o zdramatizování zápasu jsme inkasovali ještě jeden gól a bylo vymalováno.

Pozápasové hodnocení bylo plné chytrých řečí, soudných i naprosto nesoudných úsudků a výroků, emocí a rozhořčení. Zkrátka a dobře takové, jaké po prohraném utkání má být.

Chceme-li ještě pomýšlet na sud za vítězství ve skupině a především postup, měli bychom se zaměřit více na fotbalové dovednosti a schopnosti.

text: kapitán Venál, fotky: Řízek

DUHA A TŘÍŠŤ

  Až se mě jednou zvědaví budoucí vnuci optají, co jsem dělal, když u nás zavedli prohibici, uskrnu ze sklenky (podle okolností) buď svou dobrou whisky, anebo vodu se šťávou a začnu jim poutavě vyprávět: Byli jsme zrovna v Rakousku a nějaké organizované nechlastání nám mohlo být v podstatě šumák a ani bychom o něm nevěděli, kdyby Marušce nepřišla zpravodajská esemeska.

Mnohem větší šumák a hukot ovšem vytvářely vodopády, u nichž jsme se chvíli předtím nacházeli. A taky vířivka v blízkých lázních, kde jsme skončili posléze, ale o tom až jindy.

Jak už mnozí z mých kamarádů pochopili, autoturistika má totiž také svůj půvab. A tak jsme se z okresního městečka Zell am See, kam jsme opět zajeli na prodloužený víkend, vydali prozkoumat zhruba padesát kilometrů vzdálené Krimmelské vodopády (anebo to jsou možná Krimmlské vodopády – prostě ta blízká ves se jmenuje Krimml a čeští cestovatelé se s tím překladem, jak internet radí, popasovali různě).

Ačkoli je v žádné databázi rekordních vodopádů nenajdete (maximálně jako druhé nejvyšší v Rakousku, a to ještě bůhví), jejich okázalá webová prezentace z nich dělá nejvyšší vodopády v Evropě a páté nejvyšší na světě, a tak jim to přejme. Nehledě na to, který vodopád dál dočůrá, jsou tyto na první pohled vážně efektní. A nejen na ten první.

Padající masa vody, která se rodí nahoře v ledovcích, vytváří jakousi mlhavou tříšť s občasnou duhou, což je tolik podobné takzvanému mlhovišti, v němž jsme jako děti dováděly ve školce.

Neznáte mlhoviště? To je betonový plac s ohyzdnou kovovou konstrukcí s drobnými sprchami, z nichž na nahaté uřvané sídlištní děti prýští v drobných kapkách ledová voda. Asi už se to ve školkách nedělá. Tak nějak to ale vypadá na místních vodopádech.

S jejich historií a morfologií nebudu dlouze otravovat, beztak o ní v podstatě nic nevím a tady je o tom hafo. Fakticky jsou to tři samostatné vodopády o celkové výšce necelých 400 metrů a jak to tak v Rakousku bývá, žádná velká panenská divočina to není (prý je dokonce nedaleko schovaná elektrárna, a není divu!).

Žádná pustina s kamzíky, o turisty je dobře postaráno, první stezku tam někdo vybudoval už v roce 1835, a to je sakra dávno. Za dvě a půl eura, které vybere nekompromisní paní u vstupu, se tak můžete šplhat po široké upravované cestě plné extrémně zabezpečených vyhlídek až úplně nahoru – a komu by se nechtělo, po okolní silnici ho vyveze vodopádové taxi. Můžete si taky koupit rádoby tradiční kloboučky, kravské zvonce či krásnou památeční fotografii od pána, který trpělivě snímá veškeré příchozí, pořád stejně, celý den - od dubna až do konce října, kdy se vodopády zavírají.

O něco později, s Kaprunem a mraky.

Co se týče návštěvníků, tak podle našeho interního sociologického průzkumu převládali Češi a muslimové, jejichž zahalené ženy Maruška překřtila na bubáky. Výstup nám trval necelé dvě hodiny a při zpáteční cestě kupujeme oblíbenou bylinkovou limonádu Almdudler a párky na tácku.

Procházka to každopádně byla velmi povedená. Cestou domů uondaná Maruška klimbá.

text a fotky Řízek

PO ČERVENÉ A BĚHEM

Jednou ráno jsem sedl do auta a odjel do Radotína. Měl jsem totiž volno, nemusel jsem nikam spěchat, honit se, mohl jsem odpočívat až do aleluja. A tak jsem s Milanem vyrazil na výlet, který by snad i němečtí a ruští turisté odsoudili jako příliš zprofanovaný – na Karlštejn! Ale my jsme to vzali jinak než autokarem s průvodkyní. Po červené a během. 

Dáváme si tradičně sraz pod hodinami, které vymezují hranici sídliště; dá se tam nejlépe vypozorovat, jak ten čas letí a jaké má ten druhý zpoždění. Dnes jen dvě tři minuty, přešlapuji v nových botách (neprávem) přehlížené značky Brooks (ne, nekoupil jsem je v Sapě a ano, opravdu stály tři tisíce). Milan se vynoří v jakémsi modrém atletickém trikotu a nebýt malý, bílý a blonďatý, vypadal by skoro jako Usain Bolt. Působím proti němu dojmem společensky deklasovaného androida – tělo mi obepínají různé dráty, popruhy a ortézy a celé to vypadá chatrně a lacině.

Cestou ke kinu probereme ve stručnosti drby, protože na cestě na to už nebude moc času ani dechu. Na mostě nad kinem a cementárenskou železniční vlečkou to vypukne. „Dobrej výběh, ne? Takovej správně trailovej,“ ocení pak někdejší profesionální atlet Pája Špás to, co právě začalo. „Co je to trail?“ ptá se Milan. Já vlastně nevím… asi jako že hrozně dlouho klušeš po lesní pěšině a nemůžeš popadnout dech a nad tebou jsou větve a namísto asfaltového pleskání pod nohama křupou větévky a kořeny. Na konci máš propocené tričko a bolí tě stehna. To by tak mohlo být. A vypadalo to asi takto:

 Stoupáme na bezmála horu Klapici, kolem dvou hřbitovů a přes hlavní silnici. Značku na Karlštejn vymysleli dobře, jenže ji natáhli přes několik ukrutných kopců. V Solopyskách na nás vesele bečí beránci boží; krpál stoupá až nahoru do Vonoklas, kolem domu, kde major Zeman sbíral inspiraci pro Studnu. Poprvé hovor vázne, ono taky o čem chcete mluvit, když máte tep 190 a mžitky před očima.

Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Tak Milan běhá odnepaměti. Nebo já si aspoň nepamatuju, že by neběhal. Zato já, já jsem se tak dlouho těm trapným fitness běžcům vysmíval, až jsem si loni koupil svoje první boty a zjistil jsem, že jsem vlastně jedním z nich a že když pak třeba v Krčském lese potkám klusajícího tlustého pána se sluchátky na uších a infarktovým pohledem a on na mě ledabyle pokyne a já mu to opětuju, že mě to hřeje u srdce a dává mi to něco jako sílu.

Nejhorší kopec nás ale čeká pod Mořinkou. Začíná zprudka, pak se uklidní a po dlouhých kilometrech nás červená značka vyplivne uprostřed obce. Nedávno jsme tam jeli na kolech a turisti tam měli nějaké pré, v letním žáru se tam pražily zástupy pochodníků a na grilu klobásy. Tentokrát nic z toho. A to není všechno – stoupání pokračuje ještě nad vesnicí po nekonečném poli. Na křižovatce dělníci něco budují, výkop poddoloval a obklíčil Boží muka, to je fakt boží, ale vyfotit to nemůžu, protože bych se už nerozběhl.

Když se konečně objeví horizont a les, máme v nohách 14 kilometrů a už nás čeká jen sestup. Na Karlštejn klesáme krajinou Pána prstenů, určitě se v téhle rokli něco podobného muselo natáčet. Nebo nějaká pohádka. Anebo mám halucinace. V jediné louži na trase oba dva shodně zabahníme své do té doby zářivé boty. Pod kopcem se Milan ptá, jestli si nechci hrad vyfotit. Nechci, vyfotím ho až z nádraží. Kruci, z nádraží není vidět. Tak z vlaku.

Sedmnáct kilometrů a hodina a 38 minut uteče jak voda a to nejhorší nás teprve čeká. Na přívětivé zahrádce u nádraží sice jedí a pijí lidé, leč restaurace je zavřená, pro nás ano. A tak necháváme ujet vlak a vracíme se k řece, snad že tam budeme šťastnější. Jenže hotel neví, že bychom si tu limču fakt zasloužili, a otvírá až ve dvanáct. A tak, jako největší tragédi, vytřepeme z kapes drobné a do příjezdu dalšího vlaku obchodujeme s nádražním automatem na pití, protože v té blbé díře prostě nic jiného není!

Možná trochu smrdíme, protože si v jinak plném vlaku nikdo nechce přisednout. Avšak kdyby věděli, co všechno máme za sebou, jistě by se usadili a celé naše dobrodružství si vyslechli.

text a mobilní fotky Řízek