TADY KOSTNICE!

O zubu času a tak
text a foto Řízek

„Tady kostnice,“ nevzrušeně zvedla zvonící telefon, cukaly nám koutky směsí cynična s morbidnem. „Jasně, klidně sem pošlete další autobus,“ položila sluchátko a prodala nám každému po studentské vstupence za třicet korun kus. Taky jsme si mohli koupit malou lebku jako těžítko. Ale to už mi přišlo trochu moc.

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako už tolikrát, unikal. Trochu se za to stydím, ale byl jsem ohromen, dokonce tolik, že jsem nedával pozor a letmým dotykem objektivu o mříž jsem zapnul alarm. A to na vstupence psali, abychom zachovali úctu k mrtvým...

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek systematicky navršené do úhledných komínků. Opodál najdeme erb Schwarzenberků. Kostra ptáka (jako živý!) právě vyklovává oko Turkovi – jestlipak byli důslední a pro „reliéf“ nechali poslat pro lebku do Turecka?

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.


Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.

Bohužel byla zavřená, ta galerie. Litovali jsme zejména proto, že uvnitř měla být výstava věnovaná ranému „depresivnímu období“ malíře (lacině se vbízí dotaz, zda to bylo po svatbě či před ní). Jenže nedalo se svítit, a když už ano, tak jen lustrem s andílkem. (Promiň, pořád na to musím myslet).

Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.

Dost dobře to vím.

MORFEOVA BLBOST

Hluboká úvaha pod rozmazanou fotkou
text a foto telefonem Řízek

Neřadím se k vášnivým fanouškům internetových diskuzí. A tak do nich většinou nepřispívám, vědom si toho, že házení hrachu na zeď nikdy k ničemu nevedlo, i zde ve virtuální podobě. Jako zdroj zábavy a ponaučení jsou ovšem naprosto znamenité, to když se oranžoví hádají s modrými, kterou z partají volil (třeba) strojvůdce, co přehlédl červenou na semaforu.

Pro tvůrce jsou však často i zdrojem úzkosti a neklidu. Přece jen, spektrum toho, co by se někomu mohlo nelíbit, je pokaždé dost široké. Ale tak to asi má být, aby hlídací psy-novináře strážil ještě další dav pejsků-čtenářů a na jejich blbé slinty reagoval dalšími blbými slinty.To se mi zase povedlo.

A takoví básníci, ti to mají ještě těžší. (Věrný čtenář bryskně seznal, že konečně přes chatrnou oslí lávku míříme k pointě). Na rozdíl od polobulvárních zpravodajských serverů je totiž dnes nikdo moc nečte; pořádná sbírka poezie je možná rudiment podobně jako papírové noviny. Naštěstí prostoru k realizaci je i mimo stránky mnoho.

Ve vagonech metra je spousta reklamou a okny nevyužité plochy. Ve výšce očí dokáží úderné verše oslovit kohokoli, kdo je aspoň trochu gramotný. Přesněji řečeno, ten je přečte. Cílová skupina milovníků poezie bude jistě užší, nemluvě o skupině milovníků takové poezie. Ti pak její poselství možná i dekódují, čert ví.

Odvážný autor měl v diskusi jen jeden příspěvek, nelichotivý. Administrátor to těžko vymaže – leda až bude uklízečka zútulňovat vagon vlaku, pak ovšem zřejmě skončí i poetovo dílo. A jelikož jsem jen gramotný a jinak mě to tedy nezasáhlo, teď váhám. Je to, nebo není kvalitní názor?

KONEC SLIBNÉHO ZAČÁTKU

Forejt FC - Sudden Death 0:3 (poločas 0:1)
text Řízek, fotky Hanka

Škarohlídi měli pravdu. Po výsledkově vydařeném vstupu do podzimní části hanspaulky se ukázalo, že vítězná série potrvá stejně dlouho, jako naprostá většina našich vítězných sérií. Tedy jeden zápas. Nad naše síly byl tým s poetickým názvem Sudden Death.

Stalo se to v pátek na hřišti ve Stodůlkách. To ti bylo zvláštní hřiště. Působilo dojmem, že jeho části již tvořily řadu různých hřišť někde úplně jinde. Ale na to se nelze vymlouvat, hrbolatý koberec byl pro všechny stejný.

Do utkání jsem byl neobvykle nominován jako kapitán, nebylo to vůbec snadné. Vynutit si respekt v kabině i na hřišti, zvládnout střihání o míč s opačným kandidátem a společensky plkat s rozhodčím, který prý taky nějakého Forejta znal. Ale ani to nám nepomohlo.

Zápas se totiž od samotného počátku vyvíjel úplně stejně jako ten minulý, ale naopak. Ze slovníku floskulí by asi nejlépe vyhovovalo heslo „přikovali nás k malému vápnu“. Obránci srdnatě skákali do střel, odkopávali, co se dalo – a když už bylo potřeba, zachránil nás kapitán, protože ten vždycky opouští loď v nesnázích jako poslední, aspoň v ideálním světě. Měli jsme i pár nadějných záchvěvů, to když z první pálil Kája, nebo když Pecen bezmála usměrnil dlouhý balón z výkopu někam mezi tyče.

Jenže nebezpečněji bylo před naší brankou. Když už to vypadalo, že třeba udržíme nespravedlivou remízu aspoň do poločasu, spadla nám tam taková podivná odražená čudla, no darmo mluvit. A tak jsme do pomyslných kabin šli možná trochu roztrpčeně, přesto hýčkajíce naději na náhodné vyrovnání.

Ovšem druhý poločas, to nebylo nic hezkého. Do jediné brejkové gólovky vyslal Štěpán Péťu, našeho nejproduktivnějšího obránce na světě. Jenomže Péťa opět pohrdl zápisem do historie. A jelikož nám s postupem času odcházela i obrana, kterou si mezinárodní soupeři vodili přesně tak, jak zrovna chtěli, další góly nutně musely přijít, přesněji řečeno opravdu přišly. Na 2:0 kdosi zvýšil zblízka hlavičkou, na třetí gól jsem zase prakticky přihrál špatnou rozehrávkou do autu.

Pozitivní ale je, že i tentokrát naše hra přitáhla publikum, a tak máme hezké fotky. A navíc můžeme příště načít další pěknou sérii.