OBRÁZEK PRO PEPANA

Už opravdu naposledy
text a foto Řízek

Už žádný Vižňov, slíbil jsem tu před nedávnem. Jenže když vám někdo něco slíbí, pokaždé tam je přítomné to mrazivé, zneklidňující latentní napětí, jestli ten slib dojde naplnění, či nikoli – to dělají ta kvanta nesplněných slibů. A ta důvěřivá nejistota je přece právě na těch slibech to pěkné a přitažlivé. A proto všichni raději slibujeme, než bychom obyčejně řekli „možná; asi; spíše ne; divil bych se, kdyby jo; zbude-li čas“. Pak, když to náhodou vyjde, vyzní to mnohem lépe – "aby ne, vždyť jsem ti to slíbil, kotě.“

Jeden z té hromady slibů, které těm splněným kazí pověst (tedy obecně snižují rating slibování), je právě tento vižňovský. Kočka, která se na vás skrze spleť větví dívá, totiž pochází právě odtamtud; jednou ráno, když jsme vyráželi na výlet, jsem ji zahlédl u cesty. A tak dlouho jsem kroutil kolečkem, než se namísto všech těch delikátních větviček zjevila (plus mínus) v plné ostrosti její flekatá tlama.

To ovšem pořád nezdůvodňuje, proč tu vlastně oxiduje. Jsou pro to dva dobré důvody. Zadně, dokopal jsem se k vytvoření pololetkového alba – a vesměs z fotek, které zatím nikde, vyjma možná nástěnky na nádraží, nevyšly. Je to zase samá Vlastíkova kostkovaná košile a Markova zelená bunda, asi bychom je do příštího výletu měli nějak převléknout. I tak to stojí za zhlédnutí, zvlášť když je to zadarmo.

A předně, můj kocour se dnes u veterináře podrobil drobné úpravě, která mi má po nějaké době vrátit spánek a zajistit průchodnější vzduch v našem doupěti. Pravda, jemu asi moc výhod nepřinese. „On vážně váží pět kilo? No, tak teď bude o něco lehčí…,“ cynicky poznamenala sestřička, když jsem v čekárně na Zbraslavi viditelně rozladěného Pepana umístil na váhu.

Pak dostal pigáro, ale zvládal to celkem statečně. Téměř vůbec nebrečel, a tak si zaslouží tenhle obrázek.

BANIK

Co čumíš, frajere, chceš do ciferníku?
text a foto: Řízek

Proč já a proč zrovna teď? Parafrázi neumannovské liberecké hymny jsem měl soustavně na mysli, když jsem se prostrkován davem ostravských fandů úzkým koridorem blížil k brněnskému stadionu. Bál jsem se – a to nejen proto, že mi na krku jaksi visel fotoaparát, nebyl jsem opilý, neměl ostravskou šálu či vlajku (případně také brněnskou, připravenou na rituální pálení), v nohavicích skryté dělbuchy, a zejména kuráž. Jistě, měl jsem v kapse presskartu. Jenže s žádostí, aby mi všechny civilní i vojenské osoby vyšly při mém povolání vstříc či mě aspoň nelynčovaly, bych nejspíš neuspěl.

Fotografy a vůbec jakékoli odlišné exempláře totiž takové davy nemají rády, však jsem cestou schytal téměř tolik urážek jako domácí fotbalisté, Brno, jeho obyvatelstvo a pravděpodobně i leckdo další. Ale nebylo cesty zpět – kdyby se eidam na hraně struhadla rozhodl, že chce zůstat raději vcelku, měl by asi podobný pocit marnosti a nevyhnutelnosti osudu. A tak jsem se nechal dostrkat až do kotle. Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný.

Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení. Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa.

Já ne, neměl jsem internet. Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece. Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty.

"Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů.

A bylo.

KAMENNÝ OSTEN A POLÉVKOVÁ HANBA

text a foto Řízek

Naposledy z Vižňova

Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ. Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo.

Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------

Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti. Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl. Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.