DESET DOBRÝCH DŮVODŮ

Proč jít Vltava run, ačkoli vám to na první dobrou přijde jako blbost?

1. Trochu běháte, snad i nesměle trénujete, těžko se ale přemlouváte k účasti v takových těch závodech, kdy vystřelí z pistole a tisícihlavý dav se vydá nějakou úzkou ulicí vstříc jiným ulicím. Přesto byste si v nějakém závodě rádi ověřili, jak vám to běží a co jste natrénovali. 

2. Jste už trochu zpohodlnělí, buď věkem, anebo jen sedavým způsobem života, kancelářskou prací, vlastní lenorou. Přesto vás láká dočasně zažít nějaké nepohodlí, snad i trochu dobrodružství. 

3. Součástí vaší pohodlnosti je i podvědomý sklon k samotářství, máte rádi svůj klid, domácí zázemí, vydáváte se z něho zřídka a vlastně neradi. Přesto cítíte vnitřní potřebu poznat nové lidi, pobavit se s nimi, možná i spřátelit. 

4. Máte kamarády a máte s nimi na sebe málo času. Potřebujete příležitost, která vás dostane na jedno místo, v jeden čas, na nějakou rozumnou dobu. A spojí vás aktivitou, jíž společně holdujete. 

5. Máte v práci kolegy a hodilo by se vám je líp poznat. Nesnášíte však násilné výmysly typu přihlouplých aktivit na teambuildingových outinzích. Rádi byste se poznali přirozeně, intenzIvně a mimo kancelář. 

6. Chodili jste v dětství do turistického oddílu, máte tedy pobývání v přírodě v krvi, dlouhou dobu už jste se však nevydali na nějakou výpravu do přírody. Přesto vás to i dnes, “v letech”, láká a čekáte na nějakou příhodnou příležitost. 

7. Potřebujete aspoň na chvíli změnit rytmus, dokonce i ten víkendový. Vyzkoušet něco jiného, u čeho dopředu vůbec nevíte, zda je to pro vás. Zrušit na chvíli rutinu a jít proti svým přirozeným spádům, za jejich hráz. 

8. Chcete zažít legraci. Takovou tu, kterou přináší pobytí v partě. Kde jste občas trochu ztrapněni a pak nechtěně, avšak stále ještě v řádu věcí ztrapníte druhého. 

9. Chcete si snad i něco dokázat, ale nejste tak úplně extrémista, rádi už s ohledem na závazky doma volíte opatrnost. Hranice, které chcete překonat, nejsou z jiné galaxie, stačí vám i ta nejbližší planeta. 

10. Jste soutěživí, ale máte rádi, když to nevyplouvá bezostyšně na povrch a má to samozřejmý korektiv v podobě kolektivu lidí různých hranic možností, týmu, kde jeden sám nezmůže nic, může ale hodně pomoct. 

Máte-li to takhle nějak, radím dobře, běžte Vltava run.

text Pavel T., foto Mirek T., Ján S. (více fotek zde)

V TENZI

Přiznávám, byla mezi námi určitá tenze. Maruška věděla, že na ten pražský maraton chci, protože se mi to loni ani před čtrnácti dny nepovedlo, ačkoli dobře vím, že je to tak krátce po Vídni úplná blbina a navíc sobecké.

Já jsem zas dobře věděl, že ji to mimořádně štve a že to opravdu není moc kamarádské. Ale nějak jsem si nemohl pomoct: z dětského hřiště na Kampě jsem rozmrzele koukal na Karlův most a záviděl těm, kdo se po něm proběhnou. Předpověď slibovala ideálních dvanáct stupňů - moc jsem tomu nevěřil, ale kdyby to vyšlo... Při maratonu nesnáším vedro a Strakonickou, tohle by vyřešilo polovinu problémů. 

Řekli jsme si, že si řekneme ráno. 

Trochu chrchlající Heda měla večer 37,2, ale před půlnocí dostala zimnici a teplota zničehonic vyletěla skoro na 40. Když se soustředí, legračně funí, teď funěla též, ale legrační to nebylo vůbec. V půl třetí zábal zabral a zabrali jsme i my, všichni jsme vyčerpaně usnuli a spali až do rána. Na maraton nemyslel nikdo. 

Do rána teplota klesla. Hedě na normál, venku na slibovaný podnormál. Otevřel jsem okno a řekl jsem si, že teda půjdu. Ovace pochopitelně nepřišly. 

Číslo jsem dostal od kamaráda Jirky dole na Václaváku a dezorientován jsem zjistil, že start přesunuli tamtéž. To bylo příjemné, protože jinak bych ho nestihl. 

Vědom si nedávného selhání a ne úplně ideálního spánkového režimu, vzdal jsem jakékoli pokusy o osobní rekord, oprostil se od snění o maratonu pod tři a nastavil realističtější tempo cílící někam ke třem deseti, bůhví jestli. 

I to bylo zpočátku složité držet. Městský maraton je charakteristický velkým množstvím lidí. Musejí se ustálit, jsou jako lógr. To vše na kočičích hlavách na Újezdu, kudy to kupodivu vedlo. Paříž-Roubaix. 4:25 na kilák. Na Karlově mostě ani fandící noha. Ono je opravdu chladno. A vůbec nefouká. Počasí jak na objednávku. 

Hrozně se hlídám, držím tep nízko a plácnu si s každým dítětem, které nastavuje ruku, to jsou totiž ty zkušenosti. Jejich tatínci jsou o fous méně sobečtí, vzali je na maraton, který samozřejmě zajímá jenom je (ty tatínky), ale jsou spolu. 

Já jsem sám, kolegové z oddílu mají k cíli blíže než já. Běžím opravdu zvolna, jako když Václavova oktávka na dálnici nechá odpočívat dva válce. Václav s Hankou přišli, v Podolí na mě mávají a Václav mi cpe nějakou nesmyslnou tyčinku. Ještě se směju a do druhé poloviny vyrážím zdánlivě relativně svěží. 

Minu 27. kilometr, kde jsem to loni před prodejnou elektra vzdal, když mi došla energie, a Šlachtův billboard, že on to naopak nevzdává. Po otočce na Lihovaru se to trochu rozjede, ale když se vrátím do centra, vzdor šetřící strategii na mě začínají kilometry doléhat. Na Vltavské na mě Petr volá, ať zvedám nohy, což se snadno řekne, a Libeňský most je napodruhé strašně vysoký, ostatně jako vždycky. Je to jediný pražský zvedací most. 

Konečně přichází krize, od 36. kilometru se moje tempo propadá k pěti minutám a zvedat nohy opravdu nepomáhá; dlouhé nezáživné pasáže v Karlíně trávím přepočítáváním cílového času. Zakázal jsem si zastavit byť třeba jen na chvilku u občerstvovačky. V Pařížské, kde se dřív končilo, i dál v Celetné jsou konečně mraky lidí, a tam už se tím pádem zastavit nesmí. 3:13. Medaili a číslo pro Hedu mám a v telefonu najdu povzbuzující zprávu od Marušky. A za čtrnáct dní zaplaťpánbů žádný maraton není.

text Řízek, foto Zuzana B. a Ř.

NEBĚHEJ!

Neběhej! ozval se z hlubiny za mnou mohutný hlas. Zpozorněl jsem, zda to není nějaká reakce na můj nepodařený maraton včetně návodu, jak se toho příště vyvarovat, jenže ve skutečnosti jen nějaká paní na eskalátorech ve vídeňském metru česky napomínala rozjívené dítě a moje dojemné pajdání jí bylo volné a tak to má být.

Můj maratonský výlet má společného jmenovatele: byl jsem během své krátké cesty za bolavými zážitky několikrát ve špatný čas na špatném místě. Respektive to špatné místo dominovalo, čert vem čas.

Skvěle jsem si třeba koupil místenku tak, že jsem pět hodin seděl proti směru jízdy na jediném sedadle bez zásuvky a především bez žaluzie proti sluníčku, které mě docela solidně opékalo. Nicméně zas je to vlastně příprava na závod. Sice slibují, že bude pod mrakem, ale já je znám.

Co se mi nepovedlo ještě víc, byl hotel. Na Bookingu měl sice slušné hodnocení a strategickou polohu u hlavní silnice, z níž se bude zítra startovat, jen asi o kilometr blíže centru, akorát mi nikdo neřekl, že budu bydlet ve špeluňce v přízemí s oknem přímo na onu dálnici, křížící se zde s jinou bezmála dálnicí. Zároveň podél ní vedl celkem využívaný chodník, jak se později ukázalo, od hospody nebo nejspíš plejády hospod.




Předposlední špatné místo bylo ve startovním poli. Číslo 3990 mě kupodivu poslalo do prvního koridoru mezi běžce aspirující na čas třeba i pod tři hodiny. Tam jsem se, přiznejme si to, minimálně pro tentokrát octl neprávem.

A to počasí: být v Praze, v klidu si spokojeně moknu. Takhle mě a mně podobné čeká razantní probuzení z váhavého jara v podobě dvaceti stupňů a sluníčka. Houby pod mrakem. Spálím si hlavu, ale to není to nejhorší.

Nejhorší je před závodem nespat. Moje premisa, že dálnici přece zavřou, když tam hned ráno startuje maraton pro bambilion lidí a musejí jim tam přivézt kamiony, do kterých si závodníci dávají věci, nebyla správná, respektive ano, zavřeli ji, ale asi v šest. Přesto jsem předpisově usnul, možná dříve, než doma Maruška uspala nezmara Hedu.

No jo, ale mně se zdál sen. Mám za chvíli startovat na maratonu, jenže to nestíhám, protože se k místu startu brodím kalnou vodou, mám ji až po ramena. Bude to těsné, třeba na mě počkají, říkám si v tom snu, ale odpovídám si v snu, že se přece nemůže na nikoho čekat, vždyť je to velký závod.

Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem se v jednu probudil asi v důsledku nočního troubení tiráku nebo nějakého veselého návratu z restaurace. Měl jsem sucho v krku, tak jsem se napil a chtěl pokračovat v napínavém snění, jenže ono to nešlo.

Sem tam za tenkým sklem projelo auto, sem tam prošel ožrala, ale gros se odehrávalo v mé, zatím ještě nespálené hlavě. Byl jsem na špatném místě v ní.


Nešla vypnout. Malovala varianty průběhu závodu, ale zdaleka nejen to, promyslel jsem celou řadu pracovních i rodinných věcí, aniž bych chtěl, zbytek byl jen nějaký sled obrazů a asociací, který nedával smysl a měl jediný cíl: abych nespal, a šest set sedmdesátkrát jsem se při tom otočil z levého boku na pravý a zpět.

Jsem nervák, vím to o sobě a asi se to s věkem nelepší, před dlouhým závodem jako i před čímkoli, co ostře vybočuje z komfortní zóny, si rád (?) přehrávám, jaké to bude, nejlépe ve všech možných i nemožných variantách, ale tohle bylo i na mě extrémní. Do toho ššš! osobák - vrrrrum! motorka - něco veselého v němčině s vágní artikulací a pořád dokola.

Někdy po druhé hodině mi došla trpělivost a na recepci jsem žádal o jiný pokoj anebo aspoň o špunty do uší. Pán se zatvářil účastně, ale je plno, výměna leda zítra (tak dík). Špunty nemají.

Vrátil jsem se zpátky a dál neúspěšně bojoval na trati spánku. Nevyvíjelo se to dobře. Vlastně se to nevyvinulo nijak. Do tohoto hotelu a do této hlavy prosím už příště ne.

Ze setrvačnosti jsem nastavil budík, který jsem zas ráno v šest bez využití vypnul. Nevím ani, jak dopadl ten sen, jestli jsem se včas přebrodil, protože jsem už neusnul. V přestrojení za zombii jsem se dovlekl na celkem odpornou, ale potřebnou snídani. Mohl jsem působit dojmem, že jsem právě doběhl maraton.

Možná by bylo rozumnější kapitulovat a jít místo závodu třeba na nějakou výstavu.

Na druhou stranu, odkdy dělám rozumné věci? A navíc by ty všechny varianty závodu, které jsem tak pracně v noci vymyslel, přišly vniveč.

----

Na startu se rojili odpočatí lidé, soustředění na svůj výkon, na který poctivě trénovali. Sluníčko už krásně svítilo a tak nějak tuším, že ho ve druhé půlce závodu budu nenávidět. Ostatně spolu strávíme víc času, než bychom oba chtěli.

Ale čert vem čas, jsem v cíli.

text Řízek, foto pán a Ř.