KLASTR ZLIČÍN

Všichni tam jednou musíme, ideálně všichni naráz. S pocitem nevyhnutelnosti a naprostým odevzdáním se svému osudu jsme v houstnoucím provozu přijeli do Skandinávské ulice a já už dobře vím, že je to past, že nás zde sauna, tisíce jezer, bizarně krvavé detektivky ani prsaté blondýny nečekají.

Je to totiž jen obrovské parkoviště, kde se dnes lidé dělí na dvě skupiny: ti, kteří své nesmyslné, ale o to urgentnější nákupy před zítřejším tzv. lockdownem na český způsob už stihli obstarat, a ty méně šťastné, které to ještě čeká. Jejich auta se teď pokoušejí nějak domluvit a vymotat. Z nápisu na obchodním domě bůhvíproč svítí jen dvě litery: I, A. Severský oslík se nám směje.

Jsme ti méně šťastní, ale zato máme plán. V sektoru 29, regál 7 samoobslužného skladu se nachází placaté krabice, do nichž šikovní inženýři dokázali nalámat komodu Koppang. Ta se má stát nedílnou, protože zatím jedinou součástí budoucího dětského pokoje. Ano, platit 700,- za dopravu nám přišlo moc. Náš tým je složen z řidičky a běžce. Skutečně jsem na sobě měl přiléhavé elastické hadry, protože jsem se pro zachování duševní rovnováhy po očekávaném traumatu hodlal následně proběhnout Prokopským údolím.

"Vyběhneš po schodech, vydezinfikuješ si ruce, všichni půjdou doprava, ty se dáš doleva. Ne naopak. Seběhneš schody. Tam jsou ty plyšáci, domácí potřeby, polštáře, tam se nezastavuj, to nepotřebujeme. Nic neshoď. Vezmi si mobil, poslala jsem ti kód té komody. Tady máš dárkový poukaz. Nic neplať, naopak ti tam ještě něco zbude. Opravdu. Čekám před východem. Roušku!"

Nejsem jediný v poklusu; spousta lidí zřejmě počítá s chybným předpokladem, že čím dříve se dostanou k pokladnám, tím dříve budou doma, jenže tak jednoduché to není. V řadě 29 atmosféra houstne, nacházím volný vozík, k němuž se nikdo nehlásí. Takový vozík může mít ještě velkou cenu, až dojde na lámání chleba. Našel jsem komodu, je těžká, ale naše.

Za řadou 29 je další řada zhruba 29 vozíků táhnoucích se k pokladnám. Je tu možná víc lidí než na demonstraci proti rouškám. Lidé, kteří si vybrali mou paní pokladní, rozhodně nestojí dva metry za mnou a zpravidla mají roušky symbolicky, tedy tzv. na debila (já tedy nevěřím v čarovnou moc hadrů přes obličej, ale tak nějak si říkám, že to je v téhle situaci minimální slušnost). Paní má ale decentní piercing na nose, který by nebyl vidět; starší dáma má roušku posazenou na spodním rtu, což se dá docílit pravděpodobně jen při určité konfiguraci rtů; muž hlasitě žertuje, že ten koronáč beztak už mají všichni a on nejvíc, paní pokladní se směje, že je tu tolik lidí, že tu budou snad do jedenácti.  

Tři čtvrtě roku neřeším v práci prakticky nic jiného než pandemii, což někde muselo zanechat své následky - přiznám se, že se bojím, a asi víc, než by bylo racionální. Cítím, že tohle je špatně a že tady být nemám a rozhodně ne tak dlouho.

Ale fronta je proti a nehýbe se, sem tam někdo pokašlává a moje zmasírovaná představivost vidí poletovat kapénky od paní s obrovským květináčem k staršímu páru, který si pro jistotu vzal ty chatrně vypadající lžíce na boty raději dvě. Patnáct tisíc potvrzených nákaz denně.

Jsem pryč, myju si nad tím vším ruce dezinfekcí. Bude to krásná komoda, ale jsme hloupí.

text a foto Řízek

ZMRZLÝ IDIOT

Vyrazil jsem ven a byl už podzim, pět šest stupňů, neděle ráno, zakaboněno a nikde nikdo. Bolelo mě tříslo a stále bolí a tohle byla jedna z posledních šancí zkusit dlouhý, aspoň dvouhodinový, ideálně ještě delší testovací běh. Chci ještě letos stihnout nějaký, jakýkoli maraton, umožní-li to stav společnosti, rodiny i běžce.

Chtěl jsem zmáčknout pravé horní tlačítko sportovních hodinek a vyběhnout, jenže jsem na moment zbystřil: na drobné obrazovce ukazovala kontrolka baterie pouhých pět procent. A to ne, běh se počítá jen tehdy, když je v hodinkách a na Stravě. 

Vrátil jsem se tedy domů a nechal hodinky na chvíli ohřát v nabíječce, hamtal jsem mezitím po bytě v běžeckých botách a žena už to ani nekomentovala. O deset minut jsem vyrazil znovu, ale dole u Vltavy, která byla schovaná do té hezké mlhy, jsem zjistil, že jsem si při té dobíjecí otočce doma zapomněl energetický gel, který jsem hodlal v polovině trasy posnídat.

Hladový, bolavý a rozmrzelý jsem se sebezapřením uběhl 21 kilometrů a u domovních dveří našeho krčského činžáku jsem vytáhl klíč, respektive sáhl po něm do kapsy, kde, stejně jako ten energetický gel, nebyl, protože oba ležely doma na stole u nabíječky na hodinky.

Tyto nesnáze se dají celkem snadno řešit díky mobilnímu signálu: lze vytočit manželčino číslo, vyslechnout si uštěpačnou poznámku a v citelném chladu vyčkat čtyřicet pět sekund, než sejde nebo sjede o čtyři patra níže.

Jenže tahat s sebou mobil, to jsou samozřejmě gramy navíc. Ani vyšší řady sportovních hodinek zatím zpravidla neumožňují poslat jednoduchou zprávu ve znění: Zlato, jsem idiot a nemám klíče, pojď mi prosím tě otevřít, je tu zima.

Pořád se dá ještě zazvonit na domovní zvonek a spojit se prostřednictvím mluvítka. Jenže se ukazuje, že to nezvoní. Házet do okna kamínky je samozřejmě možné, ale do čtvrtého patra nedohodím. Dům má dvoje dveře, ty zadní, vedoucí do parku, se právě s bouchnutím zavřely. Šel ten člověk dovnitř, nebo ven? Nesměle klepu na dveře. Nic.

V našem domě dlí asi osm domácností. V neděli ráno patrně výrazně méně. Hnát ze třetího patra stoletou paní, i když byste koukali, jak jí to pálí, mi nepřijde humánní. S těmi lidmi, kteří ve sklepě shromažďují nápadně velké množství espézetek, si zase nechci povídat. Po zralé úvaze zvoním na kamarádské sousedy nad námi. Nic, jsou asi na chatě. Jestlipak vzali i toho obřího psa, nebo bude zase smutně výt? 

Zatím smutně vyju já. Zahazuju stud a oslovuji zadumané lidi na ulici. Není jich mnoho: naše křižovatka není zrovna dopravní tepna, ač tu kdysi jezdívaly tramvaje. Někdo vleče nákup z Alberta, o zábradlí se opírá chlápek v teplákách, kouří cigáro a popíjí pivko z plechu. Pár lidí nese bordel ke kontejneru. Můžu si půjčit váš telefon? Zabouchl jsem si klíče. Mobil nepůjčuji. Děkuji, na shledanou. 

Přistihl jsem se, že po nich házím věty typu "Jste velice laskav, moc jste mi pomohl", jako na mě někdy volají odmítnutí žebráci anebo ti lidé, kteří potřebují třicet korun na lístek do Plzně.

Tyto rozhovory se odehrály asi v pěti variacích a kromě toho, že jsem byl čím dál zmrzlejší, jsem byl i stále zdrcenější a zkroušenější: já, který jsem loni na Tisících mil dokázal vysomrovat prakticky cokoli počínaje sprejem na léčení paty (přenesl mě přes Krušné hory) přes otevření zavřené hospody či nabídku kafe a piva zdarma (nemohl jsem si vybrat) a konče večeří a ubytování v pergole zdarma? Nebo se změnili lidé? Jsou teď ostražitější? Vypadám jako bezpříznakový superpřenašeč covidu? Je pravda, že to zelené triko už je trochu za zenitem, ale být zlodějem telefonů za bílého dne, zvolil bych patrně jinou strategii než se pokoušet o nějakou legendu.

Květinářství otvírá v deset, to je za osm minut. Koupím bezkontaktně kytku, prodavačka neodolá mému zpocenému šarmu a nechá mě zavolat. Anebo mě vyhodí, protože s sebou nemám roušku (gramy navíc).

"Prosím vás, můžu se na něco zeptat?" Málem jsem zapomněl na chlápka, který se opírá o zábradlí. "Nevíte, jestli jsou v tom nákupním centru v neděli otevřené i jiné obchody než potraviny?" ptá se se záhadným cizím akcentem a ano, oslovil mě on, ne já – nevypadal ani jako bezpříznakový přenašeč a asi ani jako odnašeč telefonů. Věděl jsem: v obchoďáku samozřejmě otevřeno je. Má velkou radost, že jsem mu pomohl, protože je v jakýchsi záhadných nesnázích. A teď je řada na mně, resp. na něm: můžete mi taky pomoct. Ochotně loví telefon z kapsy a spojujeme se s už poněkud ustaranou manželkou, jež je v tuto chvíli zhruba čtyřicet metrů vzdušnou čarou v bytě, kde je asi o sedmnáct stupňů tepleji.

Muž pokračuje ve vyprávění, příběh je stále zamotanější - měl nastoupit do práce, ale potřeboval na záchod a neuvěříte, co se stalo pak, tu smlouvu tam nechal či co a to obchodní centrum v tom snad nějak figuruje, ale já už opravdu musím, čeká na mě žena, díky moc.

Ponaučení? Radši se přestěhujeme do bytu, kde funguje zvonek. A níž, kam dohodím kamínky.

text a foto Řízek

BYT

"Ach, jakou útěchu může poskytnout byt, ten starej filuta s cihlami a vším," zpívají moje milované Květy v písničce, která nevím, o čem je, nicméně domnívám se, že o smrti.

Ale i kdyby nakrásně byla skutečně o útěšnosti vlastního prostoru ohraničeného zdmi, v němž se topí, svítí a dá se tam složit hlavu, uvařit čaj a vyprat prádlo, nevypovídá zhola nic o tom, jak je naopak bezútěšný byt ve výstavbě, pohybují-li se v něm cizí lidé, rámusící a prašné stroje, které mají divotvorné názvy a úkoly, jež lze pouze odhadovat.

Dlouho jsme se k tomu odhodlávali – jako když jsem v létě šilhal na borce i malé děti skákající z třímetrového prkna plovárny, načež jsem skočil špatnou šipku raději z metrového prkna –, ale nakonec jsme se rozloučili se skvělými, protože prakticky neviditelnými nájemníky, a sotva jsme zakončili rekonstrukci kocoura Pepana, pustili jsme se logicky do rekonstrukce druhé nejcennější části našeho SJM, tedy bytu. Ten jsme před několika lety koupili (resp. upsali svou duši bance), ale zdráhali jsme se v něm bydlet. Místo toho jsme zůstávali v menším bytě jen o patro, tedy zhruba to třímetrové prkno výš.

Protože největší stavební projekt, který jsem úspěšně dokončil, byla bouda pro kočku (odmítla ji převzít), svěřili jsme přestavbu profesionálům: stavební firmě, jejíž majitel nepoužívá vokativ. Zpočátku mi to vadilo, dokonce jsem přemýšlel, že jej na to upozorním, avšak při průzkumu trhu jsem zjistil, že je to jakási stavovská povinnost.

Symbolické poklepání na základní kámen se neuskutečnilo, jednoho prázdninového dne ráno se do bytu patrně dostavilo několik mužů s bouracími kladivy (my jsme prozíravě ujeli do Rakouska, tenkrát se to ještě smělo) a během pár dnů změnili zanedbaný a prapodivně, spíš marnotratně dispozičně řešený, ale pořád ještě použitelný byt ve vrbětický sklad munice.

Při demolici se odhalily netušené třinácté komnaty. Zdivo domu dokončeného v době, kdy Zikmund s Hanzelkou vyrazili Tatrou T 87 do Afriky a Jižní Ameriky, třeba ukrývalo nepochopitelné systémy potrubí, jejichž účel byl zahalen prachem a tajemstvím. Trubice různého průměru samozřejmě zcela narušily původní plány. Pozorovali jsme vrcholky hor, kde občas ještě probleskovala sněhová pole, a přitom jsme se smiřovali s tím, že místo dveří na záchod budeme mít rouru.

Do toho bylo potřeba pořád něco rozhodovat a měnit, a to jsou zrovna dvě činnosti, v nichž nejsme bůhvíjak zdatní. Když se mě paní zastupující rozvodnou společnost ptá, zda chci příkon 3 × 20, nebo 3 × 25, zcela popravdě odpovídám, že nevím. Chci si jen v bojleru ohřát vodu a občas něco uvařit, tak to nějak zařiďte. Podobně silný názor mám na řadu navržených materiálů i řešení (pro architektu Zuzanu, mimochodem skvělou, jsme něco jako klienti snů – bez peněz i bez názoru). Drželi jsme se jen pár záchytných bodů. Nechceme roury. Chceme žlutou kuchyni. 

Trosky zmizely, objevily se nové zdi, ty jsou teď bílé. Přicházejí další divné návštěvy: stodvacetikilový elektrikář s vlastním polystyrenovým sedátkem a doprovodným osobním manažerem, který má razítko a elegantní kufřík, ale vokativ taky ne. Už se to chýlí ke konci.

Roury zůstaly, ale jsou elegantně černé a kupodivu jimi kamsi prochází teplo. Nemáme zatím podlahu a kuchyň. Ovšem už teď zíráme a hele, kdopak to přišel okouknout: Pepane, tak tady budeš bydlet, čurat lidem na boty a v noci zavírat dveře, které tu, pravda, ještě nejsou.

A kuchyň bude černá.

text a foto Řízek