GALAPÁGY V TROJI

Galapágy na dvou stech padesáti nádherných fotkách. Obří želvy, ptáci s modrýma nohama a hlavně tuleni, kteří se v klidu povalují v písku podobni unaveným rekreantům. Mezi nimi se v klidu povalují naši kamarádi. Koukal jsem na to s pootevřenými ústy a zmocňovala se mě lehká, ale stupňující se závist. Třebaže i my jsme se zrovna vrátili z výletu.

Nebylo to moje auto a byl jsem z něj trochu nesvůj. Totéž se dalo říct o dětech na zadním sedadle. Vůz byl pro zajištění pohodlné jízdy vybaven automatickou převodovkou. Ze stejného důvodu byly děti vybavené videem s maxipsem Fíkem. Ani nedutaly, vypadaly jak zhypnotizované. Probralo je až cuknutí auta, když jsem na křižovatce instinktivně hledal levou nohou spojku, a místo ní samozřejmě objevil brzdový pedál.

Šťastně jsme dojeli do zoo. Matně si vzpomínám, že pro mě v dětství byl jeho nejatraktivnější součástí plavající lední medvěd následovaný kočkovitými šelmami, které svou nebezpečnost a lovecké pudy vychytrale skrývaly za spánek či hypnotické obcházení výběhu po vyšlapané cestičce. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že jsem se tím nenechal oblafnout.

Pro moderní děti jsou mnohem zajímavější jiné položky. Ještě před samotným vstupem do placené části existují bezpečnostní skříňky, které jsou přitažlivé nejen motivy zvířat, nýbrž i zdánlivě nekonečnou hloubkou. Zatímco žena kupuje vstupenky, děti se skryly do uzamykatelné nory. A konečně turnikety a hurá za medvědem.

Je tam, jak si ho pamatuju. Plave a skoro i dovádí v betonové částečně prosklené betonové kádi imitující tající ledovou kru. Sklo se dá zadýchat a pak se po něm dá kreslit prstem. Tohle zjištění je velmi nakažlivé, medvěd se snaží zaujmout, ale má smůlu, jeho výběh je pokreslen panáčky.

Jdeme radši dál, překonat nástrahy klouzaček, stánků s párky v rohlíku a dalších zákeřných pastí. Údolí slonů je přesně takové, jak by člověk z názvu čekal, ale slony děti znají z televizní obrazovky, takže je jejich přítomnost a majestátní vykračování nikterak nepřekvapuje. Překvapují je naopak různé drobné stavby evokující svatyně, a tak máme šanci zjistit, že naše přednáška Hinduismus pro tříleté není ještě tak úplně vycizelovaná. Zatímco vysvětluji, Miki visí na klandru a naklání se ke slonům, jinak je vše pod kontrolou.

Některé pavilony jsou moderní a vybavené plochými televizory. Na nich pobíhají stejná zvířata, jako se nacházejí opodál za sklem. Je to veskrze dobrý nápad, jenže jeho důsledkem je houf dětí kolem obrazovky a houf dospělých kolem ospalého exponátu. Ale zase je dobré, že se nervou.

Zlatý hřeb by neodhadl asi nikdo – je to naučná stezka zkamenělin. Betonové zvětšeniny zamotaných pravěkých tvorů. U každého šutru se obě děti zastaví a podrobují ho dlouhému zkoumání. Stejným hloubavým způsobem o chvíli později jedí smažený sýr. Ale kdoví, třeba je jejich rozvážné tempo úplně normální a jen my pořád někam spěcháme, aby nám všechny ty naše eidamy neztuhly a nevystydly.

Bylo to vlastně skoro jako Galapágy. Akorát výběh tuleňů se opravuje.

text a foto Řízek

KUNRATICKÝ OKTOGON

 
Národ se rozdělil na ty, kteří o minulém víkendu sledovali zápasy v kleci, a ty, kteří sledovali StarDance, přičemž fajnšmekři vlastně mohli stihnout i obojí.

Anebo taky nic, jako my. Nevím, kdo dotančil a ani kdo je pan Vémola a proč je to důležité, neboť mým jediným oktogonem i tanečním parketem v jednom je tradičně Velká kunratická.

Z ní se zásluhou kunratické větve manželčiny rodiny stalo něco jako oslava díkůvzdání anebo dožínky, kdy se bábovka nasáklá červeným vínem výborně doplňuje s hovězím gulášem a historkami vymrzlých běžců ("nejhorší bylo, když mě předběhla Neumannová"). Ti si to ale celé musí ještě odpracovat v nedalekém lese. Oblékli jsme elasťáky a ozubené boty, zapózovali jsme fotografům, prokleli zimu a vyrazili.

Letos to kvůli Maruščině nemoci ztratilo náboj vyhroceného duelu nejlehčího s nejtěžším účastníkem – švagr Tomáš tak musel bojovat jen sám se sebou. A tento ročník jsem měl minout i já, pokud bych dodržel doporučení lékařů a manželky. Zvlášť toho prvního joudy chirurga, podle jehož názoru bych měl sledovat startující kamarády zpoza hrazení s horkým čajem v ruce a se sádrou na noze. Tos uhod'!

Takže jsem tam nakonec taky byl, a i když jsem věděl, že kvůli několika týdnům vynuceného zevlování, během nichž mi ubyly kilogramy pravé nohy a nahradily je jiné kolem břicha, se nedá očekávat zázrak, jsem bral jako křivdu, že nepřišel.

Kromě těchto fyzických změn prošla mírnou úpravou i trať sestávající ze tří kopců, přičemž ten první se dříve nepočítal, neboť byl jemný a rychlý. Tentokrát jsme ale nečekaně hned po startu zamířili přímo proti vrstevnicím nasávajíce ledový vzduch. Možná to organizátorům prostě připadalo moc lehké.

O dvě minuty později už jsme se podruhé brodili skrz potok a následoval ikonický Hrádek, který je letos i vyobrazen na oficiálním tričku závodu. Zastíněn věží imaginárního hradu se do krpálu po čtyřech šplhá schematicky nakreslený panáček. Tričko však nesprávně nezohlednilo, že jich šplhá řada naráz, navzájem si překážejí, chce se jim zvracet a že se pod nimi kopec drolí. Stejně tak si z něj člověk neodnese informaci, že po zhruba minutě, minutě a půl tohohle veskrze neběžeckého pohybu nohy zcela změní konzistenci a přestane na ně být spolehnutí při následném sestupu.

Jsme u zoo, za námi šest minut závodu. Ztrácím deset patnáct vteřin na své osobní maximum, ale s tím se dá teoreticky pořád ještě něco dělat. Blíží se poslední kopec, který nemá žádné jméno a ani na tričko se nevešel, ale je možná ještě horší. Chci ho na rozdíl od předchozích ročníků celý vyběhnout, ne vyjít. Daří se mi to jen za cenu toho, že cupitám skoro na místě, a porota StarDance by to možná vyhodnotila jako nepovedenou sambu nebo džajv.

Je to naprosto neefektivní pohyb. Docílil jsem jen toho, že mi došly síly, přitom teď je naopak potřeba se rozběhnout – už je to jen po rovině a z kopce. Hodně hekám podoben špičkovým tenistkám anebo mému někdejšímu favoritu, když mu upadl výfuk a lidé před jeho řevem zděšeně uskakovali jak někdy na počátku věku automobilismu. Ale vlastně běžím dost pomalu.

Jsem dobitý a skoro K. O., ale cíl už je tady a rychle zjišťuji, že už jsem to kdysi běžel i pomaleji. Guláš, úctu i soucit si tedy zasloužím.

Jako každý, kdo se nechá zmlátit Kunratickou.

text a foto Řízek

PŘÍBĚHY ZPOD DEKY

Zažívám po sportovní stránce mimořádně nevydařený podzim. Považte: z plánů na maraton pod tři hodiny zbyly jen berle pro pláč, z důstojné účasti v páté bowlingové lize je už téměř jistý sestup. Že opět nepostoupíme v hanspaulce, jsem tak nějak tušil. Ale že budeme mít po pěti zápasech pouhé dva body za kontumační výhru a zcela po zásluze budeme poslední v nejnižší lize, ze které už člověk nemůže nikam spadnout, maximálně tak do automatů a exekucí, to by mě tedy nenapadlo. Aspoň že v kartách mi to jde. Ale ten fotbal?

Celou sezonu nejlépe ilustrují dva příběhy. První je můj – při svém posledním vystoupení v zelených barvách FC Forejt jsem nejprve dostal několik gólů, načež jsem se nesmyslně pohádal s rozhodčím o faul, jehož existenci přiznali úplně všichni včetně našeho faulujícího hráče, načež jsem si při následném přímém kopu zvrtl kotník, dostal několik dalších gólů a o pár dní později jel na chirurgii.

Druhý je smutný příběh o posile, která nás měla zachránit, ale kterou svět neviděl. Matyášův kamarád snad kdysi hrál opravdickou druhou ligu a byl ochotný k nám přijít. Dokázali jsme ho zaregistrovat, takže by za nás mohl legálně nastoupit. Přijde Messiáš a vytáhne nás z bahna, těšili jsme se. Chybělo tomu jediné: aby dorazil na zápas. Na pátý pokus to nakonec vyšlo, zrovna v době, kdy jsem měl sádru. Jenže ani on nás nespasil, prohráli jsme 2:4. A na následujícím zápase už zase chybí.

Tak jsme se bez něj sešli k dalšímu pokusu vystrčit hlavu zpod deky. Soupeři z týmu Gekad dorazili jen v šesti, tedy bez možnosti střídat – jenže to je taková zavádějící výhoda, protože existují i týmy, které nás porazily ve čtyřech. Navíc jeden z jejich forvardů měřil rozhodně přes dva metry, což vytvářelo humorné momenty, když jej, respektive jeho hrudník, při standardkách bránil kupříkladu Dan (cca 160 cm).

Nicméně i přes srab, v němž momentálně pobýváme, jsme na hřišti získali znatelnou poziční převahu. Nepřekvapí, že jsme z ní v úvodních minutách nevytěžili nic kromě bizarní žluté karty pro Kajetána. On Kája tu averzi rozhodčích obecně dost přitahuje, asi to má v očích, ale tahle byla obzvláště přísná. Každopádně prvotní tlak vyprchal bez efektu, nastal tedy čas, abychom dostali pár branek.

Ovšem namísto toho Filip ze strany vyzkoušel nenápadnou střelu na bližší tyč a kupodivu jsme vedli. A ještě do poločasu si balon převzal Kike a rozvážně prokličkoval do branky, takže se nám zrodil náběh na nechvalně proslulou Csaplárovu past – tým vedoucí 2:0 o poločasové přestávce podlehne ukolébání, soupeř se vzpamatuje a zápas dočista otočí.

A všechno tomu nasvědčovalo. Gekad nás hned po pauze začal mlít. Nedařilo se nám nic, ani odkopnout míč za půlku. Ale když bylo úplně nejhůř, strašně špatně jsem vykopl, míč záhadně skrz střed hřiště proskákal až k Danovi a pro stav 3:0 už slovník fotbalových klišé žádný ustálený výraz nemá.

Poslední minuty byly pitoreskní. Zahodili jsme dvě obří šance, Filip netrefil prázdnou branku, pak gólman Gekadu sestřelil dítě někoho ze spoluhráčů stojící s maminkami za postranní čárou, takže se závěr odehrával v bouřlivé kulise jeho řevu. Nic mu naštěstí zjevně nebylo. A nic nebylo ani ze dvou šancí soupeře, protože obě skončily na břevně.

Zavládla málem euforie z toho, že se odlepíme ode dna, běželi jsme ji oslavit s tribunou Sever, kde stejně jako na ostatních světových stranách nikdo nebyl, ostatně tam nebyly ani ty tribuny. Nadšen jsem jel domů a objednal si novou bowlingovou kouli. Kdoví, třeba se podzim dá ještě zachránit i tam.

text a foto Řízek