KDE JE TEN DEBIL?

"Kde je ten debil?" zaúpí jeden z účastníků bizarního moderního cirkusu na kraji proseckého sídliště. Kolem naší branky v soustředných kruzích rotuje množství nařachaných fotbalistů v tmavě modrém, které marně stíhá citelně menší množství udýchaných hráčů v oranžovém. Ti navíc ani moc nesledují probíhající utkání ani spletitou dráhu míče; jejich zraky míří výhradně k vchodu do areálu, hospodě a řadě paneláků. 

Někde z těchto míst se měl vynořit, ale měl se vynořit už dávno. Kdyby se býval vynořil včas, mohli jsme se týmu 4 TD Ala Bundy B vyrovnat aspoň počtem hráčů na ploše, když už ne umem. "Kde seš, ty debile?" tázal jsem se do telefonu Luboše pár minut před zápasem. V mém hlasu byla patrně slyšet nervozita a blízká hlavní silnice. Byl jsem nesvůj, protože jsem si pomocí trojčlenky ověřil, že nám skutečně minimálně jeden hráč chybí.

Ono to není snadné být manažerem mužstva FC Forejt. I když už jsem na veškeré další povinnosti rezignoval a jen se snažím zajistit, aby nás na zápas aspoň přijelo dostatek, všechno mi hází větve a stromy pod nohy. Tentokrát se toho sešlo docela dost. Považte: Kuba je ve Vietnamu, Vašek v Amsterodamu, Marťas si v Americe zlomil ruku, Matyáš si ve Štěrboholích zvrtl kotník. Péťa je na koncertě Ebenů a stejně má berle, Dan má rýmičku, Alex nemá prachy, Vlasta zase čas. Celá řada dalších si udělala děti a mysleme si třeba, že se věnují výchově budoucí juniorky našeho týmu, jiní na mě prostě pečou. Můžeme být rádi, když nás nakonec bude tak akorát.

Tedy aspoň doufám. Luboš mě uklidňuje, že jde od metra po sídlišti a že tam za chvilku bude. Trošku mě děsí jeho následný dotaz na přesnou adresu. Udal jsem pouze adresu přibližnou s tím, ať si to vygooglí, když má ten chytrý telefon. A ať pohne. A pokračuji jsem v předzápasových rituálech. Tedy přepočítávání hráčů a rovnání batohu s věcmi na převlečení k postranní čáře.

Pro neznalé: při Hanspaulské lize týmy kočují, nezřídka po celé Praze. Tentokrát třeba hrajeme zkraje noci na pro nás neobvyklém hřišti Novoborská. To je problematické ze dvou důvodů. Předně na druhém konci města je čtvrť Novodvorská s podobným hřištěm, kde hrajeme přeci jen častěji. Trochu mě uklidnilo, když Luboš upřesnil, že kráčí od metra Střížkov. Druhým problémem je to, že hřiště Novoborská nemá vstup z ulice Novoborské. S tímhle rébusem si bohužel Luboš neporadí, je tak odsouzen ke kroužení. Zeptat se nemůže, je stydlivý.

V hanspaulce existuje institut čekací doby. "On už tady za chvilku bude," chlácholím rozhodčího i soupeře nadržené vrhnout se na oslabenou kořist. Zrovna když s opozdilcem popáté mluvím, kde ksakru je, ozve se hvizd, který naše mužstvo rozdělí na dvě části: hrající a putující.

Tým Ala Bundy se soustředí okolo masivního hráče, který se celý zápas maskuje v jakési vestě (možná je to Al Vesta) a administruje pohyb ostatních i balonu před naší brankou. Brzo jdou modří do vedení. Čtyři naši hráči zoufale běhají po hřišti, pátý po sídlišti. Když se konečně Luboš objeví za plotem, zbývá do poločasové přestávky asi deset minut a zrovna dostáváme druhý gól. Luboš se aklimatizuje, načež inkasujeme třetí gól krásně do šibenice. Soupeřům to stačí a my se do konce nezmůžeme na nic, jen na nadávky Lubošovi. Ten od příště cestuje na zápasy jen s doprovodem.

text a foto Řízek

REFERÁTNÍCI

Jsou mladí, úspěšní, hovoří různými jazyky a zlákala je státní správa. Jsou tedy především divní. V běžném hovoru používají tajuplná slova jako referátník a skloňují krkolomné zkratky různých evropských i tuzemských institucí - všechny mi znějí jako IKEA, jen si je nejsem schopen zapamatovat. Znají Brusel jako své nablýskané boty. Vědí, kam zajít na ústřice a šampaňské, kde je čůrající chlapeček i čůrající holčička, a že hnědým autobusem 71 dojedeme až na kraj světa, nebo přinejmenším na kraj belgické metropole.

Balkónovka a la Třeštík

Já jsem naopak v šedivém Bruselu poprvé, tak se jimi nechám vést. Baví mě honosné pasáže v centru. Jsou jako Lucerna nebo Světozor, jen dvakrát vyšší, prosklenější a světlejší a bez točené zmrzliny. Výhodou také je, že v nich neprší. Hlavní náměstí je velkolepé, ze všech stran obehnané monumentálními domy a čekám, co bude dál, ale ono je to vlastně všechno. Čurající chlapeček je převlečený za něco žlutého a jeho protějšek, holčička, je o kus dál za mříží.

V Bruggách

Hustě prší, zalézáme do hospody s upřímným názvem Delirium a objednáváme si za osm eur něco, co se svou počínající nizozemštinou překládám jako Poloviční muž. Sladké pivo s obsahem alkoholu jedenáct procent pravděpodobně slouží k projasňování ponurých dní. Jen to s nimi není radno přehánět, nebo se úřednické diety rozutečou dost rychle a stejně tak i škrobenost a důstojnost.

Čertisko

Bydlíme v domě plném Čechů; v bytě je nás v jednu chvíli asi deset včetně dvouleté Sáry a mohutného zrzavého kocoura Čerta. Ačkoli se jim oběma líbí složitě vybudované nafukovací lůžko, mají protichůdné zájmy - zatímco Sára naši dočasnou postel využívá coby skákací hrad, Čert si na ní začal brousit drápy. A nebudeme chodit okolo horké kaše, po návratu z jednoho výletu nacházíme lůžko z poloviny vypuštěné a mechanoskopická expertiza jednoznačně ukáže na zrzavého viníka. Naštěstí větší část trampolíny zůstává neporušená, dá se tedy s různými tetami a strýci dál skákat za zpěvu debilních písniček dětské hudební teroristické organizace Čiperkové. (Zpívat dětem refrén "vosy, vosy, vosy, co lítaj' kolem svojí osy" hraničí se zločinem proti lidskosti).

Tety a strejda

Sára má taky ráda vafle a hranolky. Seznávám, že mi tahle kuchyně nevadí. V sobotu, kdy je v Bruselu den bez aut, ochutnávám ústřice. Na něčem, co vypadá jako farmářský trh na náplavce, ale je to na náměstí pod rezavým kovovým slonem, se dá, pokud zahodíme stud, celkem obstojně najíst jen z ochutnávek u jednotlivých stánků. Zahazuji stud.

Jak ta auta zmizela, z cesty do centra se stal blešák. Lidi na dlažbě vystavili určitou část svých domácností. Omlácená autíčka, knížky o Hitlerovi, ublemcané skleničky i sešlapané tenisky. Když jejich predátoři museli zůstat před branami města, radikalizovali se cyklisté a jezdí divoce a všude. Jen na tu naši jednasedmdesátku je spolehnutí, akorát se motá ještě divočeji než obvykle.

Slizké a slané

Jedeme vlakem do Brugg. Připomínám novým kamarádům, že v Bruggách se natáčel film V Bruggách. Nikdo se nesměje. Mladý vyšňořený muž, který vypadá jak ze Škvoreckého a jmenuje se Měsíc, nás provádí historickým městem, prý Benátkami severu. Na jedné ulici je hned několik pivovarů a náležejících hospod. Pan Měsíc nás vede kolem jednoho z pivovarů, který se rozhodně nejmenuje Poloviční muž, ale Půlměsíc, protože na obrázku má půlměsíc. Moje nizozemština má zjevně ještě trhliny, podobně jako ta nafukovací matrace. Už zase prší, tak pojďme do kavárny. Kapučíno tu vyrábějí ze šlehačky a doktorka Cajthamlová by si tohle určitě odpustila. I zelený dort, který si Sára vybrala a samozřejmě nesní, za což jí děkuji.

Legrace

Celkem překvapivě se mi v naší smršťující se skupině podaří prosadit výlet do Antverp, třebaže tam vlastně nikdo nechce. Tohle město má především fascinující čtyřpatrové nádraží, které připomíná obchodní dům. Vydržel bych tam bloumat několik hodin, ale to už se mi prosadit nepodaří. Procházíme se místo toho po místních Příkopech a nutíme Marušku, aby si koupila něco hezkého, když už musí za pár hodin do nenáviděného letadla. Ona se těší na návštěvu jakéhosi ráje všech secondhandů, jenže ten je podobně jako u nás muzea a zámky v pondělí uzavřen.

Smíchovské nádraží

Tak dojdeme až k přístavu, fotíme se s ovocným pivem a otáčíme to směr Praha. Kdybych byl bruselským úředníkem, do referátníku bych napsal, že to byl přinejmenším zajímavý výlet. Udělal bych si kopii, odnesl to na podatelnu a spustil Solitaire.

text a fotky Řízek

LIGA EXOTŮ

 
Pán, který s jakýmsi strojem systematicky navlhčoval podlahu vestibulu metra na Karlově náměstí, neskrýval svůj údiv. Dokonce zařízení odstavil a vydal se k naší skupince shromážděné okolo ušmudlaného kamenného pilířku, jehož účel býval patrně dekorativní, nyní odkládací. Navršili jsme na něj hrací karty. Vysvětloval nám, že v tuto pozdní hodinu se zde žádné takové činnosti neprovozují, nýbrž že prostor obvykle využívají narkomani. A radil, abychom se ničeho nedotýkali a šli radši někam do hospody.

Byli jsme si své výjimečnosti vědomi, ale zbývalo nám odehrát posledních pár kol dnešní partie v karetní hře vist. Jenže z hospody, která nám slouží jako hrací plocha a zároveň jako občerstvovací stanice, nás vyhodili se slabou argumentací, že už je pozdě a zavírají.

Kdyby jen tušili, že nejsme jen obyčejní podnapilí ztroskotanci jako ty uřvané Slovenky u vedlejšího stolu, nýbrž sportovci! Založili jsme totiž Vistovou asociaci a spustili Radotínskou ligu exotů (dohromady to má shodou okolností zkratku VARLE). Asociaci v současnosti tvoří pět hráčů, protože standardní vist se hraje v pěti.

Členové vistové asociace mimo jiné:

- pijí pivo, někteří ale cider, a jsou proto terčem posměchu;

- špatně rozdávají, takže se kvůli Vlatovi občas hra musí opakovat;

- dost vulgárně si nadávají, někdy i ostatním hráčům;

- mají blbé poznámky týkající se dalších hostů;

- upozorňují ostatní hráče na nevhodnost jejich poznámek vůči dalším hostům;

- neplatí žádné příspěvky, ale dvě mísy řízečků s chlebem stály asi 420 korun.

Bohužel tentokrát jsme jen čtyři, protože jsme nezvládli koordinaci a zapomněli jsme na Péťu, který je tak sám doma a otrávený. Takové hře, když jeden hráč schází, se bůhvíproč říká královský vist, je to však spíš chaotičtější než majestátní. Tím spíš, že tradičně nehrajeme pod vlastními jmény, ale volíme si pseudonymy obvykle vztažené k aktuálně probíranému tématu. Já se třeba jmenuji ---, neboli Ó náš pán. Vlastík dost často volí jména na bázi citoslovců (Bzuk, Ťuk), jiní zase jména urážející Vlastíka (Vlasta to posral). Přezdívky nám obvykle v tu danou chvíli připadají hrozně vtipné a padnoucí, ale nevydrží to. Není tak třeba vůbec jasné, proč se někdo minule jmenoval Orientační mamina.

Nicméně teď jsme venku před hospodou a je tma, že není možné rozeznat sedmičku od osmičky, natož jednotlivé hráče.

V rozverné náladě se proto stěhujeme do vestibulu a pan uklízeč, který to pořád odmítá zpracovat, nás chrání. Hráč --- i v podmínkách na hranici regulérnosti vítězí. Můžeme konečně jít domů a pán se může vrátit ke své původní činnosti. Aby narkomani a případně i ponocující karbaníci byli opět v čistém a mokrém prostředí.

text a foto Řízek