ZÁTOPKOVA KACHNA

Usměvavá dívka nám podává startovní čísla. "Tamhle si ještě vyzvedněte bundu," radí ochotně. Odpovídám, že bundu jsme si nezaplatili, a tak na ni nejspíš nemáme nárok. "To mluvíte o tričku, to se dává pod bundu. Zato bunda, ta se zpravidla dává na tričko a je zadarmo pro všechny," triumfuje dorostenka a v disciplíně Udělat ze mě idiota přepisuje světový rekord. Podobně jako o den později Keňanka Joyciline Jepkosgeiová, ale ta v přeci jen uznávanějším půlmaratonském odvětví.

S Joyciline máme zhruba na hodinu společných několik věcí. Třeba startovní výstřel primátorky Krnáčové, kočičí hlavy na vltavských nábřežích a pražské ulice jen pro sebe a dalších 11 498 běžců. Jinak se naše příběhy už neprotnou a jakkoli je její výkon senzační, její role v mém vypravování končí hned po příštím odstavci, neboť závodnice slouží samoúčelně jen ke zdůraznění kontrastu mezi námi.

Joyciline totiž nemusela večer před závodem na Výstaviště pro průhledný igelitový pytlík s číslem a nezesměšnili ji s bundou grátis. Nepomohla sympatickému německému reprezentantovi nalézt automat na lístky a bilaterální špatnou angličtinou s ním nepokecala cestou do centra. Nezašla s Vaškem na pozdní večeři do podivného šantánu v Krakovské - ládovali jsme se burgery, zatímco pod námi se ruskojazyčné umělkyně patrně chystaly na vystoupení. "Četl jsem, že Zátopek někdy před závodem snědl i kachnu, ale asi jen jednou nebo dvakrát," tvrdil přesvědčivě kolega s tím, že si zjevnou dietní chybu nemám vyčítat.

Jakmile Krnáčová něco chytrého a povzbudivého pronesla a vystřelila do vzduchu, vystřelili jsme i my. Na čele stáda motorka a několik Afričanů, pak čím dál tím bledší a nemotornější lidé včetně mě, se třemi zelenými tejpy pod oblíbeným šedivým nátělníkem. Klopýtali jsme přes sebe, mezinárodně jsme se omlouvali a strašně jsme se báli tramvajových kolejí, protože ty jsou semeništěm výronů a dalšího zla.

Moje taktika počítala s tím, že kamarádům uteču někde mezi záchody a úschovnou batohů a pak se hodinu a půl zkusím svižněji pohybovat ve společnosti vodičů, kteří lidem plní jejich sny o osobních rekordech. Mají šlachovité postavy a na zádech srandovní batoh, do kterého se nic nevejde, jen ty sny, a trčí z něj neforemná vlajka, třeba s nápisem "1:30". Vašek jim říká psovodi, kachnu před závodem určitě nejedí.

První část plánu jsem splnil, kluci se mi úspěšně ztratili v předstartovní tlačenici. Zbytek už tak snadný nebyl. Z pravého vltavského břehu nás vyhnal Palackého most a vedle mě se zničehonic zjevil sám Roman Šebrle - senzační desetibojař, strašlivý moderátor. Běžel o trochu pomaleji než toho času já, protože ho tížily svaly a medaile. Něco jsem mu chtěl říct, nějak důstojně zahájit konverzaci, ale nic mě v tu chvíli nenapadlo, ani "Dobrý den, pane Šebrle, byl jste můj dětský hrdina, třeba jako Dominik Hašek, jenže podívejte se, už jsme všichni někde jinde, tak se mějte hezky", a tak desetibojař z mého života zmizel stejně rychle, jako se v něm objevil.

Ovšem psovodi byli pořád nedaleko. Na otočce u Lihovaru jsem totiž jednomu z nich málem padl pod nohy. Tedy padl jsem opravdu, ale asi to byly nohy někoho jiného. Pokud tuhle trapnou chvilku někdo vyfotil, objevím se dost možná příští rok na plakátech místo toho letošního směšného vousáče.

V polovině závodu jsme byli po krátkém flirtu s pravým břehem zase v levé hemisféře města. Zato v pravé hemisféře mého břicha se začalo odehrávat takové intenzivní píchání až řezání, což mohlo mít souvislost s včerejším burgerem, anebo mě nenápadně dohnal desetibojař a šťouchal mě oštěpem. Zmocnila se mě panika, naštěstí se brzy ukázalo, že "jen" nemohu dýchat. Což jsem si dal do souvislosti s tím, že běžím moc rychle. Jenže kdybych zpomalil, utečou mi vodiči a doběhne mě opravdový Šebrle.

Moje žena nesnáší slova "bosky" a "kousnout se". Zatímco bosky běhá ten podivín v kiltu, to druhé perfektně sedí na to, jak jsem to vyřešil. Když partička kolem vodičů zpomalila a důkladně se občerstvovala, jen jsem ucucnul z kelímku, ani jsem nepoděkoval, KOUSNUL jsem se a v nezměněném mechanickém tempu jsem dál míjel různé mosty, diváky a kilometrovníky. Bolest časem ustoupila a desetibojař nikde.

Na Libeňském mostě, když už přicházela další krize, se vedle mě objevil nový vodič. Tramvaj 15T reprezentující, soudě podle barvy dresu, pražský dopravní podnik se plazila přesně mým tempem, jen vlaječky a entuziasmus jí chyběly. Býval bych si s ní plácl v cíli a poděkoval jí za pomoc - jako jsem děkoval vodičům -, ale byla odkloněná někam mimo centrum. Pak už zbýval jen Karlín, skelný pohled a ležatá osmička posledních dvou kilometrů. A konečně cíl před Rudolfinem a čas lehce pod 1:29. To je to, co si nechávají lidé vyrýt na medaili, aby měli památku na svůj nepřekonatelný osobní rekord. Jenže stojí to 150 korun, takže ta moje zůstane nahá. Třeba je to rytí letos taky v ceně, ale ptát se nebudu, zase by mě někdo setřel.

Za pár minut se v cílovém koridoru mezi mátohami bezbranně přijímajícími termofólie i medaile objevil další osobní rekordman Vašek a navzdory zelenkavému odstínu svého trička neměl žádnou barvu a vlastně ani obrysy. Když přišel k sobě, zaostřil a zahlédl v cíli kardiochirurga Jana Pirka. A hned se hrnul k němu. "Dobrý den, pane Pirku," zahlaholil, jako by byli staří známí. Gratulovali jsme si a sportující lékař nám srdečně a družně tiskl ruce - prý je měl jako lopaty. Tak takhle se to dělá. Až příště potkám Šebrleho, udělám to stejně.

text a foto Řízek

SVÍČKOVÁ S PĚTI STEHY

Na začátku loňského listopadu mi napsal Jakub z týmu Tutto Bene B: "Rádi bychom se přihlásili na Piškotův pohár." To mě poněkud vykolejilo, protože náš malý fotbalový turnaj se odnepaměti odehrává v druhé polovině března. Taková nedočkavost byla samozřejmě extrémní, ale včasných přihlášek se letos sešlo tolik, že jsme si řekli, že do prestižní polouzavřené společnosti osmi týmů poprvé přizveme další dva. Že tedy sedmý ročník bráchova vzpomínkového turnaje bude něco jako revoluční, jako když se mistrovství světa rozšíří na 24 týmů anebo zavádí video.

Modří měli více ze hry.

Jak to tak bývá, měli jsme trochu velké oči: loňský obhájce trofeje z Nového Strašecí se - věrný své tradici - opět těsně před začátkem odhlásil, nicméně aspoň vrátil putovní pohár. A tradiční Stodůlecký piráti se sice sešli, ale jejich řady byly nesmírně prořídlé. Takže z revolučních myšlenek nakonec zůstalo jen přemístění nástěnky od laviček směrem na viditelnější místo k plotu. A i to jsem měl u spolupořadatele Vaška velký problém prosadit. Naopak já jsem dlouho nemohl skousnout to, že kromě tradičních tatranek jsme na Václavovo naléhání koupili i dost hnusné kávenky s údajnou příchutí latté. Jiné věci zůstaly totožné: nádherné počasí, pohodová atmosféra prozářená hysterickými záchvaty hlavního rozhodčího a co se našeho týmu týče, i intenzivní večírek po skončení turnaje.

Pirátům zbylo jen pivo pro pláč.

Největší důvod k oslavě mělo ve žlutém hrající mužstvo Torolky, jež si bez větších potíží došlo pro pohár. Víc než papírového favorita, který blazeovaně sleduje naše osmiligové útrapy už ze čtvrté nejvyšší soutěže, nám navíc můj otec zákeřně nalosoval do skupiny. V ní si Torolka nejprve poradila s Kozou znezaneřáděnou a pak i s naším FC Forejt, který by se mohl tentokrát klidně přejmenovat na TJ Pětapůl, pokud už by to nebylo zabrané.

Nejlepší hráč i hráčka.

Protože jsme - vinou špatné životosprávy v jednom a demence v druhém případě - měli problém se sejít, půjčili jsme si Martina z nehrajícího torza Stodůleckých pirátů. Jeho důrazný styl pomohl povýšit charakteristický rys naší hry, tedy absenci útočení a o to obezřetnější obranu, na úroveň a la Bílkova tvrz.


Silná Torolka nám dala jen jeden gól, zato proti nováčkům z týmu Na zdraví pana Macháčka hrajícím ve světle modrém jsme dokázali z jediné střely skórovat a pak i s obří dávkou štěstí výhru udržet nekonečných dvacet minut. A to se Macháčci na lavičce snad spawnovali či rojili, neustále jich přibývalo, bylo to až k nevíře. Díky další ztrátě Macháčků by nám k postupu do semifinále bývala stačila remíza s Kozou, jenže tady jsme v historický okamžik selhali. Navíc jsme při prohře 0:2 přišli i o Citróna, který s rozseklým rtem sice vyslovil přání pokračovat, ale v Thomayerce mu zašili pusu pěti stehy. To mu ovšem po turnaji nezabránilo dát si svíčkovou s osmi.

Duel brankářů v poutavém semifinále.

Ve druhé skupině nedočkavci z Tutto Bene B postupně změřili síly s TJ Pětapůl, Dream teamem a rovněž nováčkem nazvaným Jedna noha netleská. Skupina byla zajímavá i tím, že na Piškotově poháru, aspoň pokud mě paměť neklame, poprvé nastoupily dvě ženy - v Dream Teamu a v Tutto Bene. Přičemž dáma v bílém dresu dokonce skórovala a ředitelství turnaje ji zvolilo i nejlepším hráčem. Kromě bílých do bojů o pohár postoupili i hráči Pětapůl. Dream team jako už tradičně zamířil do zápasu o předposlední místo a s ním i Jedna noha netleská.

Pohár nejméně na rok putuje k Torolce.

Oba duely neúspěšných týmů nepostrádaly poutavost. Dream team sice prohrál 2:5, ale zaznamenal aspoň premiérové dvě branky. To náš soupeř Jedna noha netleská v boji o páté místo šel do vedení, jenže pak se probudil náš kapitán Václav a brankou a nahrávkou na gól zápas téměř vlastnonožně otočil. Jako jsme pak otáčeli panáky v hospodě, ale to není tak podstatné.

Do semifinále prošla Torolka přes Pětapůl až díky penaltovému rozstřelu, ve kterém se vycajchnoval zejména brankář Torolky. Pětapůl pak po vyrovnaném průběhu nakonec přenechal třetí místo Koze znezaneřáděné, zatímco finále skončilo těsnou výhrou Torolky nad Tutto Bene.

Pak se rozdávaly lesklé poháry a celkově se radovalo a gratulovalo. Šampaňské a Braník v plastu pak odnesly povedený a nakonec vlastně příjemně nerevoluční ročník Piškotova poháru.

text Řízek, fotky Ř. a sestřenka Hanka
víc fotek časem na www.piskotuvpohar.cz nebo tady.

SEŘÍZENÁ MÍŘIDLA

Naše bowlingové mužstvo je nejspíš obecně nazíráno podobně jako svého času jamajský čtyřbobový tým. Roztomilá kuriozita na hranici recese - totálně bez ambicí, velmi hlučná, křiklavě oblečená, složená ze ztroskotanců, odsouzená k prohře, podceňovaná.


Zarostlý Vlastík se ovšem zhlédl namísto bobování v biatlonu. Ale prý už dávno, ještě než to bylo "in". Naši hru proto komentuje v biatlonovém stylu. Posílá nás za netrefené kuželky na trestná kolečka na záchodky a zpátky. Mluví o "nevhodně seřízených mířidlech"; nejspíš "špatná máza" pak zapříčiní, že se můj bratr, týmový benjamínek, při rozběhu rozplácne a duchapřítomně to zachraňuje variací na break dance.


Nějaký profesionálněji vyhlížející soupeř se se mnou zcela zbytečně pokusí rozebírat podmínky na naší dráze číslo jedna, jelikož se podle něj dramaticky změnily oproti jiným dnům. Ten člověk v tom vidí jakousi levárnu a ptá se na moje zkušenosti z tréninku. Pokrčím rameny a přiznám, že jsem svou kouli před měsícem schoval do skříně a dnes ráno vytáhl jen proto, že jsem si náhodou vzpomněl, že je další turnaj. (Vzpomněl jsem si proto, že ve stejné skříni jako koule je vysavač. A protože se u nás o víkendu luxuje.) A že trénujeme individuálně, což znamená, že hrajeme sami jiné sporty.


Zatímco pokračujeme v biatlonových paralelách, zbylé týmy se od nás trochu štítivě odvracejí. Oblečeni částečně ve starých zelených fotbalových dresech FC Forejt rozebíráme, zda bychom si vybrali spíš Italku Dorotheu Wiererovou, nebo Norku Tiril Eckhoffovou. Vlasta konstatuje, že bychom neměli zapomínat na Rusa Šipulina, protože je taky dobrý.


Kupodivu vítězíme. K zesměšnění favorizovaných Frfánových Hulibuřtů 5:0 nám stačí, když bratr trefí dvě ze tří posledních kuželek. "To je debil," vydechneme unisono, protože shodí jen jednu a paní Hulibuřtové věnuje půlbod za jejich vzájemnou remízu.


Amatéři Radotín - tak se bohužel jmenujeme, ale pořád to zní lépe, než kdybychom třeba měli ženský tým s podobným jménem - šplhají tabulkou vzhůru. Najednou jsme čtvrtí.


Poslední hra je ale nervozní. Hlavně proto, že jsem na střídačce. Daleko víc vnímám tu tíhu, která je na bedrech mých kolegů. Oni asi taky. Péťa buší pěstí do sloupu a omylem hraje, když zrovna nemá. Nenahraje ani stovku. Ani ostatní kolegové zrovna neválí. Naštěstí vedlejší dráha strašně zlobí a soupeři na ní hrající se zlobí ještě víc. Zaznamenávají nejhorší výkon sezony, my jen druhý nejhorší, a proto opět vyhráváme. A to je klíčové.


Radost ovšem trvá jen chvíli, protože nám za tři minuty jede metro, k čemuž musíme ještě překonat takzvaný Kotasův labyrint na stanici Střížkov. Železobetonové bludiště o třech úrovních.



Tunelem za odjíždějící soupravou tak doznívá hrdý pokřik: Někteří lidi nevěří, že Amatéři zvítězí.

text Řízek, foto Ř. a Citron