CHLOE A JEJÍ PIZZA

Dívka sedí v restauraci a po dlouhém zkoumání jídelního lístku, když už ostatní spolustolovníci nervozně koukají na hodinky a mobily a sami na sebe, konečně mávne na číšníka. A začne mu zdlouhavě vysvětlovat, že chce támhletu pizzu s mořskými plody - pokusí se s roztomilou, ale spíš debilní italštinou ten název vyslovit, ale dopadne to asi jako "gnoči". Načež nebohému pinglovi zdůrazní, že na vrchu musí být houby. "Protože já, když si dávám pizzu, TRVÁM NA TOM, aby na vrchu byly houby," dodá a lidé u stolu si opět potvrdili, jaká kráva to je.

Dívka se jmenuje Chloe a ve skutečnosti neexistuje, je to jen náhodné jméno z učebnice angličtiny. Symbolizuje můj donkichotský boj s certifikátem z cizího jazyka, do nějž jsem se pustil před několika lety ze stejného důvodu, jako když ti dojemně staří lidé studují univerzitu třetího věku. Tedy určitě z dobrého, ale už jsme ho já i oni mezitím zapomněli. Já totiž angličtinu používám v práci leda na to, abych si přečetl titulky na BBC, dokázal pochopit pointy vtipů Cyanide & Happiness (tedy Kyanid a štěstí) - a abych si občas přečetl v angličtině něco od Nesboa; a na pochopení strastí detektiva Harryho Holea opravdu bůhvíjaký lingvista být nemusíte.

Krátká věta, v níž fiktivní dívka vystupuje, slouží jako návod k úkolu, kdy je potřeba určitou frázi vymyslet jinak. Ovšem tak, aby smysl zůstal zachován - nelze tedy jen napsat Chloe je kráva a má problém. Zároveň ono řešení nesmí být na méně než tři a víc než šest slov. Dokonce vás i navedou tím, že vám jedno dvě slůvka poradí.

Moje učitelka Tracey, která na rozdíl od Chloe ve skutečnosti existuje, sice dokáže ledacos, ale v tomhle se mnou za těch několik let společných lekcí absolutně nehnula. Zlepšil jsem se třeba v mluvení - už jsem schopný říct místo jedné holé věty tak dvě až tři, než mi do toho skočí a začne vyprávět o tom, jak její extrémně nadaný pětiletý syn už umí odmocňovat v latině, nebo tak něco. Vlastně jí ani moc nerozumím ani ji nevnímám. Ale v tomhle jsem pořád bezradný.

Takže spolu s Tracey a Chloe sedíme v kavárně. Tracey usrkává presso, něco ťuká do telefonu a připravuje se na další zoufalce, což sleduji periferním pohledem, stejně jako periferním poslechem vnímám Micka Jaggera, jak z repráků zpívá Paint it black a dumám, proč chtěl mít všechno černé, vždyť je to hnus, jako Depešáci, se na ně podívejte.

Zbytek pozornosti už dvacet minut upírám na papír, na němž jsou naznačené mikropříběhy dalších hrdinů, které mám v pár slovech převyprávět. Sáře její otec, zjevně po špatné zkušenosti, zakazuje být venku po setmění (dobře jí tak), Alex se těší, jak napíše úkol a vyrazí na kolo (být jím, tak to otočím, ale nechci mu radit, třeba to má vyzkoušené naopak). Frank se chystá přestěhovat do města, protože na venkově není práce (zní to logicky, jenže bacha, Franku, ať tě to nesemele). Všem jim rozumím, jenže nic víc.

Párkrát už jsem se odhodlal k tomu, že jsem si ve vyhledávači našel termíny té zkoušky. A pak jsme se s Tracey vrátili k Chloe a já tu stránku raději vymazal z historie.

Jsou na tom možná i jiní hůř, nicméně v mojí třinácté komnatě sedí fiktivní dívka z učebnice a spokojeně chroupá pizzu zprasenou houbami. A ještě dlouho bude. Odevzdávám poloprázdný, spíš prázdný papír a tvářím se omluvně. Tracey mávne rukou. Její syn se mezitím plynule naučil třetí jazyk a přemýšlí, do čeho se pustí dál. Než zvládne čtvrtý, určitě spolu na ten certifikát vyzrajeme. Nebo spíš pátý.

text a foto Řízek

P. S. Při rešerších k tomuto textu jsem objevil, že na Filipínách má Chloé dokonce vlastní restauraci Chloe's Pizza. To jen tak na okraj - na takový ten křupavý, co necháváte na talíři. Magsaya at mabusog!

NEKONEČNÉ VTEŘINY S POTÁPĚČEM

Dalo by se říct, že při našem sobotním delším výběhu nás poháněla vzájemná nenávist. Nadávali jsme si víc než obvykle. Třeba mně se nemohlo zapomenout, že jsem nás obrovsky zdržel tím, že jsem se na poslední chvíli vracel pro věci na převlečení. Zatímco Milan nás nechal patnáct minut čekat před svým hotelem, respektive hotelem, v němž bydlí. Bez udání důvodu! Ani Vašek podle mě nebyl bez viny, ale už si nevzpomenu, co provedl. Určitě to však bylo opovrženíhodné.

Zkrátka prvních pár kilometrů jsme byli navzájem vulgární a i tempo jsme zvolili takové, aby nám na to vyzbyl dech. Na lavičce u pomníku Rudých letnic seděla dívka a koukala do mobilu. Aspoň se nám to tak zdálo. Ve skutečnosti to byl ale odpadkový koš přeplněný různobarevným bordelem, byla to jak optická iluze, co si určitá skupina lidí kdysi dávno přeposílala e-mailem, než vynalezli Facebook. Vašek si nevšiml dívky, koše ani Facebooku.

Pak jsme se najednou octli ve Slavičím údolí, které se v tužších zimách stává sáňkařským areálem pro chudé se zákeřným skokánkem uprostřed. Nadávky ustaly, Milan vzpomenul svou naštíplou kostrč, Václav přidal do pléna letitou historku s nejdelším pilotovaným letem a já zavzpomínal na rozštípané sáně. Ničení saní ve Slavičáku k Radotínu patří asi jako zpožděnky, cementárna a cukrárna U medvídka pandy, kterou vynalezli ještě dávno předtím, než jsme se stali čínskou kolonií.

Nad Lochkovem jsme se omylem octli na nájezdu na dálnici, pochopitelně jsem za to zase mohl já. Když se to vyjasnilo, zavedla nás červená značka na asfaltku, po níž projížděly kolony myslivců v terénních vozech. Cesta vedla k jakési rozvodně. Bál jsem se klukům říct, že jsme tam jako děti chodili s babičkou na šípky a že tam tehdy byla mrtvá liška, protože by to na mě zase svedli. Pak přišel asi nejhezčí úsek cesty, během nějž jsme řešili nejprve ODS pod Petrem Fialou a posléze zvracení do postele a jeho nevýhody.

O pár kilometrů dál už za Cikánkou jsme zahlédli dokonce i živou veverku. Tedy kromě Vaška. Ale byla to opravdu veverka. Zatímco jarní slunce už svádělo tlusťochy, aby navlékli barevné elasťáky a vyrazili po asfaltové cyklostezce na kolo, u potoka v lese ještě zůstala pachuť zimy, bláto bylo zmrzlé a na jednom místě zůstal dokonce uklouzaný led. A už jsme si vzpomněl, proč jsme si utahovali z Vaška. Byl oblečený jak potápěč, chyběl mu jen šnorchl a ploutve a chvílemi i kyslík. Muselo mu být hrozné vedro a opruzeno.

Na šestnáctém kilometru jsem v lese zakopl, pár vteřin v hlubokém předklonu vybíral nevyhnutelný pád, načež jsem se opravdu rozsekal. Kamarádům to přišlo pozoruhodné a groteskní, zvlášť ten nekonečný a předem prohraný boj důstojnosti s gravitací. Těžko se na to dalo reagovat, bylo to potupné skoro jak nausea na prostěradle.

"Dneska je to hodně avantgardní," odtušil pak Milan, když jsme si u takzvaného Southforku (říká se, že ranč dostaly dcery nějakého úspěšnějšího člověka k maturitě, snad za samé jedničky) střihli cestu přes pastvinu. A pak dolů do Černošic. Vyhnuli jsme se Jansově ulici pojmenované po jiném kamarádovi, protože je příliš příkrá. A posledních pár mil jsme zcela bez fantazie dotáhli po asfaltu podél řeky mezi těmi cyklisty probuzenými ze zimního spánku.

Na Sokolovně jsme čekali víc než hodinu na oběd. Pro případný personál: to nulové dýško máte přesně za to, mohli jste nás aspoň varovat - zvlášť když na nás bylo vidět, jak obrovský máme po 23 sobotních kilometrech hlad. Mezitím historka o mém zdlouhavém pádu nabyla neustálým opakováním na směšnosti. Když si pro mě přijela manželka, měřila chvíle mezi zaškobrtnutím a kontaktem s podložkou už třicet vteřin a dále narůstala. Až si na to příště s kamarády vzpomeneme, bude to možná půlhodina v potupném předklonu. Anebo si raději najdu jiné kamarády.

text Řízek, foto Strava.com

ZKROCENÝ KOPEC

Na letácích z Lidlu vypadají běžci daleko spokojenější, voňavější a usměvavější, než opravdu jsou. Skuteční běžci jsou mnohem zmačkanější a nelibozvučně hekají a bůhvíproč se derou do táhlého kopce nad Čerčany. Už od pohledu smrdí a občas si někdo z nich i vyčistí nos jako fotbalista. Paní v kabátu kousek nad hřbitovem se z té podívané otřásla. Anebo se do ní dala zima.

Spousta z těch sportovců je šedivých; pamatují totiž začátky seriálu běhů do kopců v okolí Prahy. Spousta z nich si pamatuje i Milana, který, když ještě vypadal jako náctiletý rachitický Kurt Cobain, dominoval dorostenecké kategorii. Mě si naopak nepamatuje nikdo - třebaže jsem přesně před třemi lety vyběhl Čerčanský chlum poprvé. Výraznější stopu jsem v historii seriálu nezanechal. Zatím.

Zapisujeme se v šatně místní základky a pořadatelé nám hned na úvod dávají záludné otázky typu, jestli chceme slovenskou tatranku čokoládovou, nugátovou, nebo vanilkovou. Přemýšlím, kdy mi bylo něco víc jedno. Na lavičce necháváme omylem ležet lístečky do tomboly - šestatřicítku a dvaačtyřicítku. V Čerčanech se ceny losují, takže jsme ve hře. Pokud tam tedy zůstanou; musíme sebou hodit.

Běžci zcela jiného ražení než na letáku z Lidlu na sobě mají nátělníky s rudou hvězdou pražské Slavie. Jestli si někdo pamatuje úžasný kreslený film Trio z Belleville, jsou malinko podobní těm nebohým nájemním cyklistům, které tam ztvárnili trochu jako dostihové koně. Ale to už si spíš vymýšlím - než si je stihnu pořádně prohlédnout, mizí někde v čerčanské periferii a až doběhnu, možná už budou myšlenkami na dalším tréninku.

První kilometr je hladký a milosrdný a končí pod hřbitovem. Nad ním se tyčí 530 metrů vysoký Čerčanský chlum, který má na Wikipedii příliš stručný třívětý článek. Ze sympatické asfaltky je najednou prudká kamenitá cesta a hekání zesiluje.


Blížíme se k nějakému lesíku, či co to je, a místy začne být nepříjemné kluzko, Milan si určitě pochvaluje volbu terénní obuvi, zatímco já si vzal hladké vzorky. Před třemi lety jsem se tady kochal výhledem do kraje, ale buď jsem romantika v sobě nadobro utloukl, nebo se prostě běží nějak rychleji. Nebo si člověk má tendenci tyhle vzpomínky idealizovat - do dneška jsem žil v tom, že se mi ten závod tehdy líbil a nepřišel mi tak těžký.

Na tomhle kopci je zvláštní předposlední úsek, který je zničehonic v podstatě po rovině, jenže většina startovního pole, toho času už pořádně dobitá, se stejně plouží, neschopna byť jen kosmeticky zrychlit. Posledních pár desítek metrů je zase do prudkého krpálu, přemáhám touhu otočit se, lehnout si nebo se silou vůle teleportovat kamkoli jinam - do cukrárny na dortík, třeba -, ale už to musí být blízko, protože potkávám slávisty, jak se dobře naladění vracejí na start.

"Tady v té zatáčce mi bylo na blití," vyprávím pak Milanovi cestou dolů. "Ale nám se tady líbí," směje se hlouček fanoušků, který na tom místě kempuje. Klušeme zpět k základce, u hřbitova si nás pán fotí a vypadáme tam, jako kdybychom místo kopce právě zkrotili horu, dokonce naše nohy jsou ve stejném úhlu. Maruška pak navíc zhlédne video ze závodu a odborně konstatuje, že běžím nějak teple. Pustil jsem si to zpomaleně a musím jí zpětně dát za pravdu.

Na lavičce v šatně naštěstí leží oba naše lístky do tomboly. Jenže který je čí? O úspěchu v závodě tedy rozhodne něco jako los. Beru šestatřicítku - a dostávám čokoládu a vitamin C, což mi obojí zrovna hrozně chybí. Milanova dvaačtyřicítka po chvíli hledání vyhrává tatranku a jakýsi obrovský dřevěný reliéf s pražskou Mosteckou bránou, velice vkusný. Pokud by byl šikovný, na zadní stranu by si mohl vyrýt svůj čas. Pochopitelně na zadní stranu tatranky. Reliéf by tím nenávratně poškodil.

text Řízek, foto Martin Digmayer, video Honza Hostička