Spousta z těch sportovců je šedivých; pamatují totiž začátky seriálu běhů do kopců v okolí Prahy. Spousta z nich si pamatuje i Milana, který, když ještě vypadal jako náctiletý rachitický Kurt Cobain, dominoval dorostenecké kategorii. Mě si naopak nepamatuje nikdo - třebaže jsem přesně před třemi lety vyběhl Čerčanský chlum poprvé. Výraznější stopu jsem v historii seriálu nezanechal. Zatím.
Zapisujeme se v šatně místní základky a pořadatelé nám hned na úvod dávají záludné otázky typu, jestli chceme slovenskou tatranku čokoládovou, nugátovou, nebo vanilkovou. Přemýšlím, kdy mi bylo něco víc jedno. Na lavičce necháváme omylem ležet lístečky do tomboly - šestatřicítku a dvaačtyřicítku. V Čerčanech se ceny losují, takže jsme ve hře. Pokud tam tedy zůstanou; musíme sebou hodit.
Běžci zcela jiného ražení než na letáku z Lidlu na sobě mají nátělníky s rudou hvězdou pražské Slavie. Jestli si někdo pamatuje úžasný kreslený film Trio z Belleville, jsou malinko podobní těm nebohým nájemním cyklistům, které tam ztvárnili trochu jako dostihové koně. Ale to už si spíš vymýšlím - než si je stihnu pořádně prohlédnout, mizí někde v čerčanské periferii a až doběhnu, možná už budou myšlenkami na dalším tréninku.
První kilometr je hladký a milosrdný a končí pod hřbitovem. Nad ním se tyčí 530 metrů vysoký Čerčanský chlum, který má na Wikipedii příliš stručný třívětý článek. Ze sympatické asfaltky je najednou prudká kamenitá cesta a hekání zesiluje.
Blížíme se k nějakému lesíku, či co to je, a místy začne být nepříjemné kluzko, Milan si určitě pochvaluje volbu terénní obuvi, zatímco já si vzal hladké vzorky. Před třemi lety jsem se tady kochal výhledem do kraje, ale buď jsem romantika v sobě nadobro utloukl, nebo se prostě běží nějak rychleji. Nebo si člověk má tendenci tyhle vzpomínky idealizovat - do dneška jsem žil v tom, že se mi ten závod tehdy líbil a nepřišel mi tak těžký.
Na tomhle kopci je zvláštní předposlední úsek, který je zničehonic v podstatě po rovině, jenže většina startovního pole, toho času už pořádně dobitá, se stejně plouží, neschopna byť jen kosmeticky zrychlit. Posledních pár desítek metrů je zase do prudkého krpálu, přemáhám touhu otočit se, lehnout si nebo se silou vůle teleportovat kamkoli jinam - do cukrárny na dortík, třeba -, ale už to musí být blízko, protože potkávám slávisty, jak se dobře naladění vracejí na start.
"Tady v té zatáčce mi bylo na blití," vyprávím pak Milanovi cestou dolů. "Ale nám se tady líbí," směje se hlouček fanoušků, který na tom místě kempuje. Klušeme zpět k základce, u hřbitova si nás pán fotí a vypadáme tam, jako kdybychom místo kopce právě zkrotili horu, dokonce naše nohy jsou ve stejném úhlu. Maruška pak navíc zhlédne video ze závodu a odborně konstatuje, že běžím nějak teple. Pustil jsem si to zpomaleně a musím jí zpětně dát za pravdu.
Na lavičce v šatně naštěstí leží oba naše lístky do tomboly. Jenže který je čí? O úspěchu v závodě tedy rozhodne něco jako los. Beru šestatřicítku - a dostávám čokoládu a vitamin C, což mi obojí zrovna hrozně chybí. Milanova dvaačtyřicítka po chvíli hledání vyhrává tatranku a jakýsi obrovský dřevěný reliéf s pražskou Mosteckou bránou, velice vkusný. Pokud by byl šikovný, na zadní stranu by si mohl vyrýt svůj čas. Pochopitelně na zadní stranu tatranky. Reliéf by tím nenávratně poškodil.
text Řízek, foto Martin Digmayer, video Honza Hostička
Žádné komentáře:
Okomentovat