JAKO VÍTR

Na Kvadriatlonu dvojic jsme byli s Milanem počtvrté. Krásný a tradiční závod pro nás kdysi objevila Maruška, jejíž nadšení pro věc ovšem postupně chladlo, až ochladlo úplně. „Fakt tam musíte jet? Je volno, svátek, nemůžeme třeba místo toho jít někam na výlet?“ Nemůžeme. Musíme běžet, pádlovat po nehýbající se Sázavě, při orientačním běhu pátrat v neznámém lese po krmelci a na závěr zkolabovat na horském kole. Budeme sahat po legendárním umístění, ale nakonec nepohrdneme 21. místem z 99 dvojic. A přivezu ti pěkný ručník.

Start je letos u restaurace Paluba v Čerčanech. Připravíme bicykly, náhradní i naše duše na následující dobrovolné utrpení. Začneme desetikilometrovým během přes kopec a pak podél vody do Chocerad. Běžíme jako vítr a v táhlém stoupání setřásáme jeden pár za druhým.

Když se po polovině běhu terén vyrovná, Milan běží jak Keňan bůhvíproč oblečen v rumovém dresu a půl metru za ním vlaju já, s podobným, avšak mnohem přiléhavějším dresem a dočista bez dechu. Když už toho mám opravdu dost, dobíháme do Chocerad a spouštíme loď na vodu jako průběžně třetí (!) pár. Případný komentátor aby rychle googlil, co je to ten tým CS Večerníček vlastně zač; případný pisálek by měl už příběh, kterak se vymetači padesátých míst octli na bedně. Budoucí vítěz závodu nám posléze plavidlem zablokoval vlez do vody, protože „čekal na kolegu“, pak nás dočista zmáčel nějaký další konkurenční nešika, ovšem takové incidenty patří zjevně do světové špičky kvadriatlonového sportu a příště na to budeme dozajista připravení.

Foto Kašpic

Následují skoro hodinu a půl trvající galeje. Zachraňují nás sporttestery s GPS, protože jen ty jediné tvrdí, že se opravdu pohybujeme z místa, a volavka, kachna, desetimetrová peřej, dálniční most, prostě cokoli, co není nekonečný volej. Taktizující člověk s kolegou, kterého se už dočkal, nás okamžitě předjíždějí a asi ještě další plavidlo, ale největší houf červených kánoí se k nám pořád nepřibližuje. Hovoříme jen v heslech. Ruce. Střídáme. Volavka. Cákáš. Promiň. Zkurvenej vítr. Kolik ještě? Tolik? Jak pak zjistíme z mezičasů, vedli jsme si však víc než dobře.

Do depa u Paluby se totiž dostáváme někde kolem pátého místa. Obě naše kola, kterým by se dalo říkat Červený a černý, tam na nás počkala, bleskově se převlékáme a hurá na naši dlouhodobě nejslabší disciplínu. Na první části horského kola máme především vystoupat do míst, kde začne orientační běh. Pár závodníků nás samozřejmě předjíždí, ale pořád to celkem jde.

Někde u Kozmic na louce se přezouváme opět do běžeckého, fasujeme mapy s 19 vyznačenými kontrolami a otěže přebírá opět Milan, kterému ta orientace jde nějak lépe. Les je tajuplný a plný nečekaných překážek. Můj přínos je v předčítání nápovědy, která upřesňuje umístění jednotlivých kontrol. Časem se omezuji na výkřiky typu Debilní severní kámen. Debilní, zasraná bažina. Debilní roh oplocenky a ještě debilnější vidlice rýh, ať už to je cokoli. Orienťák je těžký, náročnější než dřív. Bloudíme však celkem zanedbatelně. Poslední kontrolní kleštičky mají být u krmelce, jenže tam nic není, ale než stihnu propadnout panice, uvidíme další dva, podstatně menší krmelce, zaradujeme se a vracíme se ke kolům.

Foto Martina

Ještě zbývá 24 kilometrů v sedle. Dokud klesáme, jedeme tak akorát. Trasa je fakt pěkná, ale už jsme ve fázi, že to moc neoceňujeme. V posledním kopci závodu, na silnici do Ondřejova, to přijde. „Asi jsem narazil do zdi,“ hlásí Milan metaforicky a opravdu, jeho nohy se pohybují uspávacím tempem a můj parťák má podobně prázdný výraz, jako když ho při naší první účasti v kopci předbíhaly nějaké babky s trekovými hůlkami. Na bedně už asi nebudeme, pisálek má po zápletce, ovšem nějak se do cíle musíme dostat. Posledních osm, deset kilometrů už jedeme více méně samospádem, byť po rovině podle vody. Předjíždí nás ještě několik dvojic, které samy sotva jedou. A pak konečně cíl, po více než pěti hodinách. Vítězové už tu hodinu regenerují, dávají rozhovory, nebo co já vím, co dělají vítězové, ale pro nás je 21. místo radost, stejně jako pro mě guláš a pro Milana pivo v cíli.

Domů kromě zážitků, které každému na potkání vyprávíme a které nikoho nezajímají, přivezeme i pamětní ručník. Náš pan kocour jej hned první noc ostentativně počůrá. A po tomhle všem, žena promine, je skoro povinnost jet příští rok znovu.

text Řízek, foto Ř., Kašpic a Martina. Naše starší kvadriatlony byly popsány tady, zde a támhle.

PODLE OČEKÁVÁNÍ BEZ ŠANCE I KRÁSY

Zařekl jsem se, že další reportáž o našich fotbalech napíšu teprve tehdy, až vyhrajeme. Pak jsem podmínky zmírnil; postačí, když získáme bod. Nebo aspoň vstřelíme gól. Jenže vzhledem k tomu, že nic z toho asi letos nenastane, mám už teď pro vás, kteří jste to neviděli a kteří o to stojíte, krátké shrnutí naší situace po polovině jarní sezony.

Stručně a slušně řečeno, stojí to za houby a fanoušci, kdybychom nějaké měli, by se na tribunách zřejmě zuřivě a s náležitými pyrotechnickými efekty dožadovali odvolání trenéra, kdybychom nějakého měli. Po pěti odehraných zápasech má náš tým jeden bod za remízu v prvním kole, poté čtyřikrát za sebou prohrál a pyšní se skóre 3:15. Dostali jsme se do fáze, kdy neznámá osoba, jež vytváří zpravodaj o naší soutěži a jež nás patrně nikdy hrát neviděla, ke zprávám o našich prohrách (celkem po právu) přidává doušky typu "xy si podle očekávání poradil s Forejtem; Forejt neměl nejmenší šanci a od začátku nedokázal svému soupeři klást účinný odpor či střetnutí s Forejtem moc fotbalové krásy nenabídlo." Zkrátka, naše pověst nás předchází.

Naše vítězné utrum začalo prohrou 1:3 s AC Dýně, kdy jsme také naposledy vedli. Následně proti Buzuluku Úvaly jsme od začátku moc nestíhali, jen asi dvacet minut před koncem Matyáš snížil na 1:3 a optimista by zadoufal třeba v nějaký napínavý závěr. Pesimista by měl pravdu, když by tipoval, že zápas skončí debaklem 1:6. Tím se potvrdilo staré pravidlo, že s Buzulukem, byť to taky není žádný Bayern ani na hanspaulské poměry, téměř pokaždé vysoko prohrajeme.

Následoval tvrdý souboj s Vodka teamem (0:4), který se z otloukánka Piškotova poháru stal kupodivu jakýmsi hegemonem naší skupiny. Po slibném začátku s několika velkými šancemi (Kuba třeba střílel do prázdné branky, ale zbrkle) jsme rychle polevili. S důraznou až debilní hrou soupeře jsme si jako obvykle moc poradit nedokázali a definitivně nás zlomilo zranění Luboše a následný gól na 0:2 v nastaveném čase prvního poločasu, kdy jsme nepohlídali roh. Ve druhém dějství (ano, byla to trochu opera, smutná) jsme se vůbec nedostali do jakékoli šance a do historie vejde kapitánův údiv po jednom z gólů, kdy se Péťa při rychlém brejku soupeře stihl vrátit od soupeřovy branky rychleji než kapitán klusající z poloviny hřiště.

Před zápasem s Vodka teamem

Na žižkovské Pražačce jsme se naposledy střetli s týmem Blueghost.cz. FC Forejt by tyto mládence v dobách největší slávy (asi to opravdu byla ta sedmá liga) sfoukl jak svíčku. Zvlášť za předpokladu, že se na zápas neočekávaně dostavily i posily z lakrosu včetně Marťase, Kajetána a Jirky. Výsledkem byl ale jen prakticky nekoukatelný zápas téměř bez šancí, kdy tragédství jednoho týmu soupeřilo s nešikovností druhého. Tak nějak to osoba nebo stroj tvořící ten zpravodaj zřejmě napíše do souhrnu příštího kola.

V nastaveném čase prvního poločasu nastal jev zvaný déjà vu a po nepohlídaném rohu jsme dostali jedinou branku zápasu. Po zbytek utkání nám nebylo možné upřít jakousi snahu, jenže bylo to úplně jalové, prakticky bez šancí - uspěli bychom patrně jen zkontrolováním registraček soupeřů, ovšem to už neděláme. Bylo to dokonce tak jalové, že jsem ani rozezlen nešel po zápase do hospody (a nebylo to jen tím, že jsem neměl zrovna žádné peníze a byl jsem tam autem, takže bych si stejně dal jen limču).

Měli bychom něco změnit, ale nenapadá mě, co by to mělo být. Možná sport?

text a fotka Řízek

NARAZIT DO ZDI

Že maratonci občas hlavou trefí zeď, o tom jsem až do soboty neměl tušení. Do té doby přehnaně hovorný a vtipkující Pavel kolem 25. kilometru zčistajasna zbledl a zmlkl, jako kdyby mu do pusy vlétla rozzuřená včela, která už to nemohla poslouchat. Ovšem, jak jsem se záhy dozvěděl, stalo se mu to, čemu prý běžci říkají Hit the Wall. Říct, že mu došly síly, se samozřejmě taky dá, ale nezní to tak sexy.

Před touto nemilou příhodou jsme se hekticky sešli na radotínském nádraží. Vyděšený pěti stupni nad nulou a temnými mračny jsem koupil lístky do Berouna a s lehkou nervozitou jsem pozoroval přijíždějící vlak. Jak zastavuje u peronu. Jak se otvírají dveře. Jak výpravčí bere do úst píšťalku. Vtom se na druhém konci nástupiště objeví elastický muž atletickými proporcemi připomínající mého někdejšího gymnaziálního souseda Páju. Mávneme na sebe, nastupujeme a souprava se okamžitě rozjíždí. Nechybělo mnoho a byl by z toho pozdní příchod a poznámka.

Veselý doktor Pavel, sladěný do modré, ukazuje značkové vybavení, já nenápadně zakrývám díry na nohavicích a ponožkách a užasle poslouchám, jako pak po dalších několik hodin, napínavé vyprávění o extrémních běžeckých závodech, jejichž exoticky znějící jména nábožně v duchu přeslabikuji a okamžitě zapomínám. Přesto si nás průvodčí splete s cyklisty a vnucuje nám čísi kola uskladněná na chodbě vlaku. Pája to nějak srandovně glosoval, ale to už je přece Beroun, zapínáme sporttestery a vyrážíme po červené.

Na to, že nás čeká necelých 30 kilometrů okořeněných asi šesti kopci, běžíme nějak moc rychle. Ješitnost mi nedovolí na to upozorňovat. Běžíme a řešíme závody, zásnuby a Pájův budoucí "six pack", což je, jak jsem se sám dovtípil, mezinárodní ekvivalent pekáče buchet. Je přece lepší mluvit než mlčet, poněvadž to rychleji utíká. Následuje Svatý Jan pod Skalou a prudký výšlap. Doslova. Extrémní běžci prý totiž takové kopce nevybíhají, ale využijí svých dlouhých vysportovaných nohou a svižně kráčejí. Svižně kráčíme.

U Bubovických vodopádů, které nedávné deště přece jen trochu zdramatizovaly, už zase klusem doháníme skupinu seniorů a nervózně jak pan Bean na hotelovém schodišti se za nimi smýkáme po skalách. Pája pak frajersky brodí mimo kluzkou lávku, klopýtne a důchodci se smějí, jak jeho goretexová obuv začne okamžitě čvachtat.

Pak si začvachtáme energetickým gelem. Mezi cizinci na karlštejnském nádvoří působíme rozruch. Pavel totiž bůhvíproč vytáhl svou někdejší legrácku a volá: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo Liberéééc, Liberééc!" Směje se, ale vtipné to není, nikdy to totiž nebylo vtipné, ani když jsem to slyšel poprvé. Tak už to Pájo, prosím, nikdy neříkej!

Aniž bychom zakoupili suvenýry, stoupáme k Mořince a dále k Vonoklasům. Navrhuji přestávku na kofolu v restauraci v Solopiskách, ale jsem přehlasován. Zrovna v těchto místech, po zhruba 22 uběhnutých kilometrech, začíná náš parádní ultratrail být poměrně únavný. O další tři kilometry dál Pája zcela ztichne, ačkoli témata mu ještě nedošla, on totiž narazil na tu pomyslnou zeď. Rád bych mu nějak pomohl, ale zábavné říkačky neumím. Studnice fórků vyschla. Běžíme mlčky, značně zpomalujeme. Pod námi se rýsuje Radotín, probrodíme se posledním bahnem a po bezmála třech hodinách a 28 kilometrech v nohách končíme symbolicky u urnového háje. Kde taky jinde.

A nejvíc mě zajímá, jak o tomhle výkonu bude vyprávět, proto si to s ním zase někdy moc rád poběžím poslechnout.

text Řízek, foto Pája