VÝSTAVNÍ ANTIKONCEPCE

Play!

text Maruška, mobilní fotky Maruška a Řízek

Petr Nikl je český všeuměl, který má rád děti. Jablko nepadlo daleko od stromu, jeho maminka totiž navrhovala hračky. Pamatujete si toho červeného gumového býčka nebo kočičku jako harmoniku? Tak to je její práce. Ačkoliv mě zatím mateřský cit obchází obloukem, rozhodla jsem se, že vyvedu své chlapce za kulturou, a tak jsme s Lukym a Milanem vyrazili na výstavu Play v Mánesu, kterou realizoval právě Petr Nikl.

Byl to jiný svět. Jindy intelektuálně tichá výstavní síň se proměnila v obrovský brajgl. Desítky dětí různého věku se válely po zemi, křičely, brečely, ale jedno měly společné. Všechny si hrály s rozličnými stavebnicemi, kuličkami a bedýnkami a pozor, byl tam i kanón!

Než jsem se stačila vzpamatovat, Milan a Lukáš se po té zemi váleli taky a předháněli se v tom, kdo postaví komplikovanější příšeru z kostek. Vedle mě zase jeden z tatínků zběsile pumpoval zvonem na odpad, a snažil se rozeznít trumpetky nad našimi hlavami.

Já jsem si spořádaně prohlížela "expozici" a přišla jsem si jako svobodná matka s dvěma hravými synáčky. Z transu nad tou tlupou mě vytrhl až organizátor, který šel kolem: "Kdyby někdo hledal syna, je na kase," prohlásil s ledovým klidem a šel dál. Když se ve mně přece jen vzedmulo promile dětské hravosti, měla jsem po ptákách.

Ačkoliv se kdekdo posmívá mému údajně dětskému vzezření, na výstavě mi bylo k ničemu. Marně jsem se rvala k atrakcím přes chňapavé ručky malých hajzlíků. O patro níž už to bylo lepší, panovala tam totiž tma a té, jak je známo, se parchančata bojí. Takže jsem si mohla vyzkoušet obsluhu speciální fontány nebo střílení kuliček.

Aby toho capartovského světa nebylo málo, dali jsme si palačinky s marmoškou a uspořádali si soukromou výtvarnou soutěž o nejlepšího slona. Když jsme vyšli ven, byla už tma a kromě bund nechali kluci všechno ostatní v Mánesu. Milan se najednou tvářil dospěle, Lukáš přijímal s výrazem burzovního makléře důležité telefony, a tak jsme se jako dospělí lidé mohli vydat domů.

BĚŽKY, TYGR A DRAK

3+1 z Týdne jeli do Jizerek
text a mobilní fotky Řízek
 
Co opravdu prověří pevnost vztahu? Není to účast přítelkyně na narozeninové oslavě s kamarády ani večery v nucené společnosti Sexu ve městě. Ani návštěvy u tchyně, ha ha ha, nebo společné nakupování. Je to bezesporu výlet na běžky v Jizerkách.

Lidé jsou různí, někteří sobotu v zimě a potu neocení tolik, co jiní. Další se zase tváří, že lyžovat pojedou, ale nakonec vyměknou. Nakonec jsem se tedy snažil na běžkách odrovnat jen tři konkurenty z časopisu Týden, včetně Marušky.

Vláďa měl legendární artisky a péřovku, Vokurka byla celá windstopperová a nakažlivě nadšená. Já měl Kájovy dlouhatánské madshusy a hadry na kolo, debutující Maruška měla metr dvacet dlouhé běžky se šupinkami, na něž ještě někdo zlomyslně nanesl klistr, který jsme v několikastupňovém mrazu moc nevyužili.

Běžky se šupinkami mají tu nevýhodu, že neumí jezdit rychle. Do kopce to ještě jde. Vedle Marušky kráčí Vokurka, jejíž plíce jsou schopné udýchat kopec i nepřetržitý pokec z Nové louky až na Knajpu.

Je krásně. Není moc vidět, chvílemi sněží, ale je krásně. V Knajpě mají v akci čaj s rumem, Marušku zachaňuje liberecký párek a pomerančovka, na rozcestí ji přemluvím, aby jela dál. Měníme lyže; žena se na těch dlouhých stává královnou bílé stopy a jede jako tygr, tedy když se jede z kopce. Měním se na trenéra a motivátora. Tady se to láme. Kdo vydrží, vyhraje.

Po necelé dvacítce končíme v hospodě na Nové louce, pár metrů před koncem hází Maruška neuvěřitelnou tlamu a mění se v tygra. Scházíme se se zbytkem Týdne - se zpravodajstvím i publicistikou. Dlouhé čekání na volné místo kompenzuje fantastické všechno; od polévky přes kance po žemlovku, kterou tamní kuchařky povýšily z jídelnového blafu v gurmánský zážitek.

Jedeme domů, Liberec fabie projíždí smykem, na dálnici se dříme a Marušku budou pár dní bolet nohy a záda. "Docela se mi to líbilo," přizná po čase opatrně. Tenhle test jsme zvládli.

ČEKÁNÍ V HOTELU UNION

Folkové Louny
text a fotky Řízek
 
Sobota večer, jedeme do Loun. Co tam, prokrista? Xavier Baumaxa, folkař úchylů, hraje a zpívá. Opravdová Vaškova přítelkyně tam bydlí, bude zde i její sestra, no a taky veslař Vašek. Naložíme do auta Marušku, Milana, Marťase a Kajetánovy běžky a pojedeme za další ostudou.

Ono to tentokrát nebylo zrovna valné vystoupení. Nejenom proto, že severočeský sprostý bard mě bavil před pár lety na prvních dvou deskách, zatímco koncert sestával spíš z té poslední. Především to bylo zoufale krátké!

Chlap, co má na internetu mrkací fotku.

Ostatně i ta cesta. Z okraje Prahy se dá skutečně jet pořád rovně a člověk dojede přímo do Loun, jen je občas potřeba vyhnout se nějakým dírám a výtlukům typu Slaného. Čas se pak dá zkrátit z dřívějších dvou a půl hodiny na příjemných čtyřicet minut, a to se vyplatí. Milanovi dokonce zbyl i jeden lahváč na zpáteční cestu.

Hotel Union? Zažil lepší časy. Málo lidí, rádoby mramor, šero, u zdí pár stolů. U jednoho seděla kapela, u druhého náckové, u třetího my. Kapela dlouze zvučila. Ukrajinský básník Em Rudenko posléze vyzval všechny v sále, i debilní holku v zelených kalhotách, aby uctili minutou ticha dva osvětlovače, kteří se měli cestou na koncert zabít v dodávce. A že se kvůli tomu začne o dvě hodiny později.

Svatý Mikuláš z Loun.

Vyvstaly otazníky, zda to nebyl slaboduchý vtip, na který jsme prostě jen nebyli naladění; googlili jsme tragickou nehodu dodávky v Černé kronice na iDnesu i v dalších už z principu méně kvalitních zdrojích. Úplně jistý si nejsem doteď, ale klonil bych se k tomu, že jo, se dvěma nácky jsem to rozebíral na záchodě a taky si mysleli, že jakože sranda. Tak jsme se obrnili trpělivostí a u stolu probrali všechno – od nechutných pěstních klínů po chlapa, který má na internetu mrkající fotku.

V Lounech se nikdy nevaří, místní tam jedí bagety a brambůrky. A pijí žatecké pivo. To se okamžitě stalo terčem posměchu muzikanta, který se svěřil, že už byl třikrát kakat. Kromě toho začal skutečně až před devátou. Oproti tomu, kdy jsem ho viděl naposledy, ztloustl, otupil hrany, přidal na umění – dokonce vystoupení odpálil jakousi kytarovou onanií na plíhalovsko-brabcovskou notu – a byl podstatně méně ožralý.

Čekání na umělce (ilustrační foto).

Hrál věci z nové desky, která mi připadá k neposlouchání a Marušce se líbí. Naživo se mi to líbilo také, možná i proto, že jsem ty skladby doposlechl až do konce. Debilní holka v zeleném a její partička pořád hlasitě mluvila, nebylo přes ně moc slyšet, a toho si všiml i Mistr, když chválil soustředěný poslech publika. „Až na jednu píču, která tu potřebuje řešit svoje problémy,“ utrousil zpěvák, ale myslím, že ho neslyšela. Ani B.B. King, syn A.A. Kinga, s nímž Baumaxa složil blues Kafkova Praha; ani Nedvěd, od kterého si půjčil Podvod a vytvořil jeho cikánskou verzi. Ani Pastrňák, jemuž naopak ukradl jeho cikánskou písničku a zblblé publikum ji považovalo za Baumaxův výtvor.

Z těch starých pecek zahrál jen Romale rap, Kultura je plná kultů a Držku v blátě, ještě pár lidí včetně zvukaře urazil a po asi hodině hraní „šel do prdele.“ A my vlastně taky, protože funkovou legendu Ovečky a ostatní jsme asi slyšet nemuseli, to radši ven do zimy a nejkratší rovnou cestou domů.