STOPÁČ NACH BERLIN

Mašíny jsme nepotkali
text Venál, mobilní foto Kajetán

Zdarec Kájo, slyšíme se? Jo, vem prosím tě ještě ten německo-českej slovník, ať to vypadá, že aspoň lehce umíme německy.

Tak to byl začátek naší cesty do Berlína. Naneštěstí ho nevzal, a tak to zůstalo na mě. Česko-německý slovníček (cca dvacetistránkový slovníček k učebnici) Německy s úsměvem to jistil.

Po nezbytných zastávkách v potravinách u Hurdálků jsme nabrali směr Praha, konkrétně exit na Chomutov. Za krátkou chvíli, kdy na nás lidi troubili a ukazovali, ba co více, smáli se nám, jsme pochopili, že taková legrace to stopování asi nebude. Naštěstí po dvou hodinách nám zastavil jeden týpek z Chomutova . Tak jak pak dlouho tady stojíte? Asi tak dvě hoďky, opověděl jsem mu a už to začalo, co posloucháš za hudbu a neznáš náhodou tyhle lidi z Chomutova? Zkrátka jsem byl ve svém živlu.

Poté, co nás vyhodil na exitu na Chemnitz, jsme s Kajetánem zvolili jinou politiku stopování a hned po pěti minutách se osvědčila. Zastavila nám taková rodinka přímo z Chemnitzu a my se těšili na další cestu. Z Chemnitzu jsme nabrali dráhu na Drážďany a z Drážďan to už byla brnkačka.

Berlin byl tu. Pohodový Ďrážďaňák nás nechal u brutálně ukrutně mega vobrovskýho areálu bývalého letiště Templhoff.

Naše první kroky směřovaly k zastávce busu, jelikož jsme předpokládali, že tam bude plánek a nemýlili jsme se, skutečně tam byl.

Po krátkém rozkouknutí se jsme se odebrali spát do nedalekého parku, kde jsme to zakufrovali. Ranní probuzení bylo opravdu velice zajímavé, obzvláště buzení lišky, jež se v parku vyskytla. Zkrátka někdo chodí s liškami spát a my s nimi vstáváme.

Na centrum! zvolal jsem a my se skutečně odebrali nikolivěk po stopách bratří Mašínů, jak to navrhoval Kajetán, ale po naší vlastní ose. Procházeli jsme Berlínem a vstřebávali jsme krásy tohoto opravdu zeleného města, když tu najednou jsem ji spatřil. Berlíňandu ve věku cca mezi padesáti a šedesáti lety. S Kájou jsme na sebe mrkli a říkáme si, ta byla jasná. Ta hrála v péčku. Po tomto uvědomění jsme se rozhlíželi nejen po krásách města, ale i po slečnách a paních a nestačili jsme se divit. V průměru jsme označili tak každou třetí jako když už ne herečku do německého porna, tak jako adeptku rozhodně.

Procházka Berlínem byla opravdu náročná, viděli jsme snad vše, co jen stojí za to v Berlíně vidět. Počínaje Alexander Platzem až po rozbombardovaný kostel, Brandenburskou bránu, Checkpoint Charlie, Reichstag, galerie, muzeum, zoo, metro… Vůbec jízda metrem je v Berlíně docela specifická, ale to vám budu raději vyprávět osobně.

Made by Vencán 313 reg. ochr. znam. Kos OŘ

INŽENÝŘI PUNKU

Znouzecnost u Berounky
text a fotka Řízek

"To je dobrý, to já nekontroluju," mávnul rukou strážník poté, co jsem mu otevřeným okýnkem poslušně nabízel k nahlédnutí povolení k vjezdu. Přiznám se, že mě k té předposrané servilitě psychologicky dotlačily policejní manévry, které nastaly na cestě k radotínským říčním lázním. Patrně všichni okolní městší a vesničtí policisté se zde totiž z nějakých nejasných příčin srotili, jako kdyby na nedalekém hřišti místní fotbalisté hostili TJ Rudou hvězdu Kosoř, známou svými neurvalými fandy. Ale uživatelé majáčků byli hlavně zvědaví na máničky a pankáče, kteří si dali dostaveníčko na rockovém fesťáku.

Nicméně u klubovny bylo už vše při starém. Pod vrbou seděli mí kamarádi a jejich více či méně přiléhající slečny, poslouchali a diskutovali. Prošvihl jsem svou oblíbenou kapelu Bobr chutná dvakrát - zejména pak její výpravný song shrnující polistopadový vývoj ("Zvolili novýho předsedu parlamentu / a toho starýho hodili do cementu...") a také píseň opěvující pražské metro.

Ale téměř všichni jsme se těšili hlavně na vrchol večera, kterým měla být Znouzectnost, třebaže někteří její skalní fanoušci z našich řad patrně dali přednost jiným vrcholům... Tentokrát jen tříčlenná plzeňská legenda na začátku vystoupení vytáhla nějaké novější věci, které ještě prznil zvukař v dodávce - kytara málem řezala hlavu, nic jiného slyšet nebylo. Ale pankáči pod pódiem tak jako tak pogovali jako zběsilí, a tak jsme se odhodlali a s dost výraznou slevou na vstupném jsme se stali součástí publika.

Při Znouzectnosti je to vždycky pod "prkny, která znamenají prkna" trochu o zdraví, a tak jsme se spolu s druhým kriplem Frantou radši drželi dál. Naše ženy a dívky navíc jako statný bílý lev chránil bodyguard Marťas, který by se klidně mohl stát náměstkem na nějakém ministerstvu, jak mu to šlo. Když už odbila policejní jedenáctá hodina a čekalo se, že se strážníci vyhrnou z fábií a všechny nás seřežou, vykřičeli jsme si Krysaře a Hasiče, protože bez nich by to bylo takové, jako koncert Helenky bez Dlouhé noci a Sladkého mámení...

Odvezl jsem ženy po půlnoci domů, přičemž zbytek týmu ještě před klubovnou vychutnával veškeré večerní vůně. Nám cestu do civilizace zpestřily jen dvě odhalené zadnice punkerek, na něž jsme si posvítili xenonovými dálkovými. Po policajtech už ani vidu, ani slechu.

ÖSTERREICHISCHES ABENTEUER

V nemocnici Zell am See Hope
text Maruška, foto Řízek a Maruška

Každý z nás by dokázal vyjmenovat pár věcí, které mu nejsou příliš příjemné. Václav nerad abstinuje, Péťu nebaví poslouchat Dana Bártu a Vlastík se těžko pere s prohrou ve wistu. Já například mám averzi k ježdění na kole. Přesto jsem neodolala výzvě autora těchto stránek a na společnou dovolenou jsem si ten „bajk“, jak říkají milovníci tohoto opovrženíhodného sportu, přibalila.

Nejsme žádný másla, a tak byste nás jen těžko hledali na Šumavě nebo v Krkonoších. Mířili jsme výš, vlastně níž - k sousedům do Rakouska. První den se mi cyklistiku podařilo úspěšně vyjmout z programu, i následující dopoledne jsem Lukyho pokus o šlapání oddálila. Po obědě už to ale nešlo a vyjeli jsme. Bolelo to, pálilo to, ale podařilo se. Cyklostezky nabízely reklamy na Rakousko a my ujeli pro mě neuvěřitelných 40 kilometrů!

Taková „štreka“ se samozřejmě podepsala na zdravotním stavu městské holky, a proto si druhý den dopoledne naordinovala volníčko a čtení u jezera. Udatný bojovník Werner tak musel vyrazit vstříc kolečkovým dobrodružstvím sám. Po třech hodinách jsem ho našla zhrouceného před domem. S ovázanou packou a se slovy „já jsem spadnul při sjezdu na ten operovanej loket“ jsme vyrazili do místní nemocnice.

Městečko Zell am See nejenže vypadá jako z romantického dojáku Rosamundy Pilchner, ale jejich Krankenhaus připomíná čtyřhvězdičkový hotel. Takže žádné houkačky a uspěchaní doktoři na nás nečekali. Milé sestřičky jakoby vyskočily ze seriálu Stefanie. Mužský personál by naopak mohl začít rovnou natáčet Doktora z hor. I já jsem začala přemýšlet, že si kvůli exteriéru sexy doktorů něco provedu se svým interiérem, ale to už se zatím můj „nedoktor“ vrátil s rukou v sádře až po rameno a já si mohla oddechnout, že už mě kolo na téhle dovolené nečeká. A dokonce mi to bylo i trochu líto.