ÚVALSKÁ HOVADA

„Napiš o tom hrdinský epos,“ napsal mi v pondělí ráno Lukáš. Možná jsem v tu brzkou hodinu zapomněl, že už je pouze můj bývalý šéf, a tak jako kdysi na poradách jsem mu to rychle odkýval, aniž bych věděl, co vlastně po mně chce.

Moc eposů neznám (vlastně asi jenom ten o Gilgamešovi), tak úplně nevím, jak vhodné je začínat kynutým švestkovým knedlíkem. Ale právě jím ten strastiplný příběh dvou hrdinů, chcete-li titánů, začíná. Zatímco jsem jeden takový knedlík a další dva jeho podobně chutné příbuzné měl okolo nedělního poledne kdesi v trávicím ústrojí a chystal se na stejnou cestu poslat čtvrtý, a tím zbořit všechny bežecké mýty o důležitosti předzávodní stravy, Lukáš již tou dobou byl v Úvalech.

Pár dní předtím jsem mu totiž oznámil, že zde běžím hezky vypadající závod. A jen tak jsem zmínil, že dvě hodiny předtím jedou na stejné trase třicetikilometrový závod také bikeři a že někteří pak odběhnou rovnou i ten běžecký, přičemž mohou bojovat o titul Úvalský tvrďák. Prostě nic pro normálně uvažující lidi. Lukáš se tedy samozřejmě hned s nadšením přihlásil.

Několik minut před startem běžeckého závodu jsem pak na něj narazil. Seděl vedle zabláceného kola a vypadal tak nějak nepopsatelně. Rozhodně ne tak, že by měl za chvilku vyrazit na trať jedenáctikilometrového běžeckého závodu, jehož trať vypadala přesně tak, jak ji s mírně zabláceným obličejem popsal. „Víš, kudy se běží? Po startu jdeš to prudkého svahu, pak prudké klesání, následuje prudký kopec, pak zase seběhneš a potom už jenom taková pohodová část,“ řekl mi krátce po našem shledání o okruhu, který se běžel dvakrát.

To ale ještě nevěděl, že se trať pro běžecké závody mírně liší od té, kterou před několika minutami projel na kole. Pořadatelé onu ani ne kilometr dlouhou „pohodovou část“ vedli kousek vedle, kde se pravděpodobně kdysi někdo učil bagrovat a zanechal po sobě sérii několika malých, zato prudkých kopečků.

Lukášovo deváté místo na kole bylo příslibem toho, že by přece jenom mohl pomýšlet na hezké umístění v souboji o cenu Úvalské hovado, jak jsme cenu překřtili, aby lépe vystihovala svou podstatu. Ve skutečnosti od nás dostala ještě mnoho jiných názvů, vesměs o dost vulgárnějších.

Cestu k nesmazatelnému zápisu do úvalské sportovní historie mu však komplikovaly dvě překážky. Jednak prestižní titul chtěli mimo jiných také dva borci, kteří dojeli v cyklistickém závodě na druhém a čtvrtém místě, a jednak to, že Lukáš musel ještě uběhnout 11 kilometrů náročného trailu. A opravdu nevypadal nijak zvlášť čerstvě. Možná to však byl jen optický klam způsobený tím, že po dlouhé době zase běžel v něčem, v čem by ho žena bez rizika, že jí udělá ostudu, pustila vynést alespoň odpadky. O jeho cyklistickém dresu bych si však něco podobného tvrdit již neodvážil.

Zatímco já jsem se na startu postavil do první řady, Lukáš se zařadil někam do středu pole. Vysvětloval jsem si to tím, že si chce předbíháním pomalejších běžců v průběhu celé trati vlévat do žil energii, kterou ztratil v cyklistické závodu. Napínavá část mé hrdinské výpravy skončila záhy po startu, kdy jsem si v prvním kopci vytvořil náskok, který jsem až do cíle navršoval. Abych si zkrátil nudnou chvíli na čele, přemýšlel jsem, kdo píše všechny ty příručky o běhání, když v nich není ani zmínka o švestkových knedlících, jejichž zásluhou nyní všem utíkám.

A utíkal jsem i Lukášovi, jehož boj o titul Úvalský bůhvíco patřil k nejnapínavějším sportovním soubojům tohoto roku. Když jsem v cíli dojídal osmou čtvrtku pomeranče, třetí měsíček melounu a zapíjel to čtvrtým kelímkem iontového nápoje, v závěrečné rovince se objevil Lukáš s jedním ze svých soupeřů. To, čeho jsem byl svědkem, jsem naposledy viděl před deseti lety v Berlíně, když Usain Bolt proběhl stometrovou trať v čase 9,58. Lukáš, přestože měl v nohách více než 30 kilometrů náročného terénu na kole a dalších téměř 11 kilometrů běhu na stejné trase, se svým soupeřem mohutně finišoval a v souboji dvou jamajských sprinterů v tělech prací zmordovaných Čechů zvítězil. To mu po devátém místě v závodu biků zajistilo také deváté místo mezi běžci. A jestli minimálně nevyrovnal Boltův deset let starý výkon, určitě jeho hodinky aspoň ukázaly nejvyšší tepovou frekvenci, která kdy byla jakémukoliv člověku naměřena.

Zatímco se Lukášovo srdce snažilo pomalu vrátit ke standardním tepům, pořadatelé časy všech bláznů, co se účastnili obou závodů, dosazovali do záhadného algoritmu. Výsledkem bylo, že Lukášovi se podařila nevídaná věc a o zhruba půlminutu zvítězil v nejprestižnějším sportovním závodu Úval a přilehlého okolí. Kromě diplomu obdržel také startovné na půlmaraton, za což za jisté u Wernerů skákali radostí.

Ihned po převzetí cen se ukázalo, že druhému v pořadí se zdálo nereálné, aby ho porazil muž v cyklistickém dresu, který vypadá jako košile vidláka z nejodlehlejší vesnice. Spolu se svým početným týmem se snažili spočítat, jestli se někde nestala chyba. K jakému závěru došli, jsme už nezjistili. Usoudili jsme, že je nejvhodnější chvíle i se všemi těmi cenami v podobě balíčků mentosek a prášků proti stárnutí urychleně zmizet.

Jako nejtěžší disciplína dne se nakonec ukázalo nasoukat všechny hodnotné ceny a Lukášovo kolo do auta. I to se, nám šampionům, povedlo. Cestou domů jsme tak začali plánovat, na jakých dalších závodech triumfujeme. Příští rok se prý běží nějaký závod pod pěti kruhy v Tokiu a prý je to docela prestižní. Tak asi tam!

text Radek D., foto František Zouhar, Bike team Kralupy a neznámá paní