Teď tu zrovna hraje téměř legendární kapela Trsy. Sice ji zatím neznáte, ale i Beatles nějak začínali. Skupinu tvoří písničkář, jeho bratr, písničkářův syn a nájemný harmonikář, který v tom celém dnešním vystoupení má patrně prsty ve větší míře, než by se na první pohled zdálo. Protože vzal ty dost často celkem prosté jednokytarové melodie a obalil je harmonikářskými harmoniemi, různými vyhrávkami, doprovody a hudebními ornamenty i pro cello, cajon (taková ptačí budka bez dírky pro ptáka) a basu. A basy piv ostatně taky koupil a po vypití odvezl.
(Zásluhu mám ale i já. Písničkář nejenže v jedné přestávce ocituje úryvek z mé recenze minulého koncertu a vytvoří ze mě oslí můstek, navíc jsem vyzván, abych naladil kytaru, což se mi povede jen ze čtyř šestin.)Trsy hrají Trsáčovy písničky, které složil. Nejstarší jsou o lásce, ty poslední nezřídka o přesunu do středního věku. Jak se člověku mění priority. A jak se do popředí místo snění, lásky, ambicí a kariéry stále častěji dostává...
... žrádlo.
Ne, že by se v jeho textech neobjevovalo už dřív (vzpomeňme lokální hit Čokoláda), ale tehdy mi přišlo spíš jako prostředek, nikoli cíl.
Zato teď zpívá třeba o tom, že už je za půlkou a jeho byt voní smaženou cibulkou a je v tom takové smíření s každodenností, že to vlastně bolí poslouchat. Ale je to zároveň hodně vlezlé, pořád si to notuju, i když od koncertu už uběhlo dobrých čtrnáct dní. Jelikož další charakteristickou vlastností (aspoň mého) středního věku je, že se toho člověk pokouší hodně stihnout, ale pořádně dělá máloco a pořád něco odkládá, je možné, že si tu píseň budu notovat ještě tehdy, až tenhle článek za týden, dva konečně dopíšu.
V jiné aktuální písni zase tvrdí, že všechno je jed(lé), s čímž se při pohledu na některé zakulacující se diváky i interprety nezbývá než souhlasit.
A v jiné, při jejímž průběhu na mě žena sedící pod psychiatrickou cedulí vrhala velmi významné pohledy, Trsáč popisuje další problém partnerských vztahů. Tedy to, že se manželé poté, co se společně najedí, netráví čas společně, ať už tělesně, či duševně nebo kombinací obojího, nýbrž se odeberou ke svým obrazovkám a (každý sám) chatují, lajkují, skajpují, sdílejí a blogují.
Co jsi říkala?
Ne, že by se v jeho textech neobjevovalo už dřív (vzpomeňme lokální hit Čokoláda), ale tehdy mi přišlo spíš jako prostředek, nikoli cíl. Zato teď zpívá třeba o tom, že už je za půlkou a jeho byt voní smaženou cibulkou a je v tom takové smíření s každodenností, že to vlastně bolí poslouchat. Ale je to zároveň hodně vlezlé, pořád si to notuju, i když od koncertu už uběhlo dobrých čtrnáct dní. Jelikož další charakteristickou vlastností (aspoň mého) středního věku je, že se toho člověk pokouší hodně stihnout, ale pořádně dělá máloco a pořád něco odkládá, je možné, že si tu píseň budu notovat ještě tehdy, až tenhle článek za týden, dva konečně dopíšu.
V jiné aktuální písni zase tvrdí, že všechno je jed(lé), s čímž se při pohledu na některé zakulacující se diváky i interprety nezbývá než souhlasit.
A v jiné, při jejímž průběhu na mě žena sedící pod psychiatrickou cedulí vrhala velmi významné pohledy, Trsáč popisuje další problém partnerských vztahů. Tedy to, že se manželé poté, co se společně najedí, netráví čas společně, ať už tělesně, či duševně nebo kombinací obojího, nýbrž se odeberou ke svým obrazovkám a (každý sám) chatují, lajkují, skajpují, sdílejí a blogují. Co jsi říkala?
Žádné komentáře:
Okomentovat