ŽENU ŽENU

Někdy se těžko rozhoduju a z plejády možností po dlouhém váhání zvolím tu špatnou. Třeba probrouzdám jídelní lístek, užuž si skoro jistě vyberu moravského vrabce, i když už jsem byl téměř odhodlán jít do svíčkové, jenže nakonec si ve chvíli, kdy už má celý stůl objednáno a pingl ostentativně zakašle, objednám borůvkové knedlíky. A pak zklamaný brblám.

Má žena to ví a moje váhání pozoruje úkosem. Vymyslela proto dovolenou, která byla jako degustační talíř, na kterém se vedle sebe tísní drobné porce svíčkové, vrabce i borůvkových knedlíků.

Do Rakouska tedy jedu zatím sám, jen s kolem, spacákem a brašnami plnými více i méně potřebných věcí. A jedu přes kopce a lesy a tlačím kolo po loukách i nekonečným řepkovým polem. Za Třeboní ve vesnici pojmenované snad po charismatickém policistovi (Kojákovice) vytvořím z autobusové zastávky dvouhvězdičkový penzion s budíčkem v pět, kdy vyrážejí první spoje. A druhý den mi v Novohradských horách volá máma, kdy jí otrhám třešně, a já se jí omlouvám a vysvětluji, že se teď vracet nemohu, nýbrž že mám odpoledne rande v údolí Wachau, kde roste víno a meruňková marmeláda.

Druhá fáze dovolené začíná s Maruščiným příjezdem. Zahrnuje řadu požitků, které přítomnost jí a údolí Dunaje poskytuje. Unáší nás výletní parník ke klášteru do Melku a moje zelenání potvrzuje, že lodě (spolu s autobusy) nepatří do první poloviny mojí hitparády dopravních prostředků. Zpátky svištíme na půjčených kolech. A tuhle část uzavřeme v senzačním sklípku nad městem, kde v jakémsi průjezdu vedoucím přímo do vinice pijeme čím dál tím lepší vína a pozorujeme, jak jsou odcházející hosté čím dál tím vratší. Dominuje muž, který přesto neváhá odjet na elektrokole. Po dvaceti metrech sesedá, jako by se jeho soudnost probudila, jenže muž jen zapíná blikačku a pokračuje ze strmého srázu...

Nakonec jedeme na Šumavu. V Sušici necháváme auto a přesedáme na autobus do Železné Rudy. V autě zůstává mimo jiné mé kolo, které důmyslná soustava dek chrání před zvědavostí zlodějů, nebo naopak podněcuje jejich zájem. Nevíme, dozvíme se, až se za několik dní vrátíme z výletu.

Na hřeben s krosnami stoupáme asi dvě hodiny. Všude je spousta brouků. Někteří vypadají jako náš vůz, jsou modří a mají protáhlou karoserii kombi. V ní mají schované nezamčené kolo.

Cestou mě napadne, jestli tři trička, plecháček, dvě bomby k vařiči a především stan byly na tři dny opravdu nutné. Ale už to mám všechno na bedrech a zádech. Spíme na nouzovém nocovišti kousek pod jezerem Laka s dalšími dvěma páry. Chytřeji umístí své provizorní příbytky tak, aby je ranní slunce nechalo spát. My tím pádem můžeme dřív vyrazit a potkat rozšířenou rodinu divokých prasat. Uklidňuji ženu, že pro takové případy mám s sebou sprej proti zvěři, jen že zrovna nevím, kde přesně je.

Maruška se stejně jako Libuše Šafránková ve Svatební cestě do Jiljí dává do řeči s cizími lidmi a poslouchá jejich příběhy. Lesní dělník nebo zloděj dřeva nám vypráví, jak někde viděli vlka, jak i rys a další tvorové se vracejí. Celé si to představuji jako legendární obraz zasloužilého umělce Františka Ringo Čecha. Jen uprostřed jsme my.

V Prášilech je luxusní penzion s wellness, jen o pár domů vedle jsme odložili těžké batohy a s nimi spojené starosti do nuzné ubytovny a vyrazili na Prášilské jezero. A když už jsme tu, tak zdoláme i Poledník. Sliboval jsem občerstvení pod rozhlednou, ale bufet mě vypekl, protože zrovna ten den se rozhodl neotevřít. Vrátili jsme se do Prášil, a přestože jsem deklaroval, že jen odpočívám, krátce po deváté jsem usnul.

V chatě s námi bydlí milí lidé, kteří cvičí vyhledávací psy. My máme zase vyhledávací kočku. Vyhledává místa, kde by se zašila. Loučíme se s nimi a naposledy lezeme na hřeben. Mobilní aplikace, kterou jsme si před cestou zakázali, ale nedodržujeme to, slibuje na odpoledne bouřky. Ženu ženu k Modravě a kolem nás sviští elektrokola. Pak už i blesky a hromy. Nebe se konečně otevře na dohled od prvních domků. Pláštěnky natáhnout! Strategicky je poblíž honosná restaurace plná čerstvě zmoklých lidí. Po dlouhém až trapném váhání vybírám borůvkové knedlíky.

A to kolo pod dekou? Zůstalo tam.

text Řízek, foto Ř. a Maruška