DOBRÁ ZPRÁVA

Na postup myslí kdekdo, ať už se jedná o kariéru, životní situaci nebo o nějaký sport. Postupem času jsou zpravidla očekávání utopena v realitě a člověk je rád, že aspoň nesestupuje.

Proto je skoro zázrakem, když se ve vašem okolí něco podobného stane. Že někdo převeze gravitaci a jde nahoru. I když se to týká tak zbytečné oblasti lidského konání, jako je šestá lokální bowlingová liga na Proseku, mělo by se o takových věcech mluvit. Vždyť jedna z opakovaných výtek čtenářů médií je, že je obecně málo dobrých zpráv.

A co může být lepší zpráva, než že dva úředníci, učitel a novinář dokázali společnými silami v ostré konkurenci sedmi dalších uskupení, z nichž některá měla i dresy v jednotné barvě, zvítězit a zvednout nad hlavu plastikový pohár pro vítěze? Asi ledacos, ale buďme rádi za ty dary.

Kdo vlastně vyhrál a proč si řada lidí zřejmě oddechla, že jsme konečně postoupili někam pryč? Učitel a novinář jsou méně nápadní členové týmu a ostatní mužstva nemají důvod na ně mít jakýkoli názor. Věnují se výhradně svým drobným starostem, soustředí se na výkon. Že by nějak řvali nebo mávali rukama, to se stává spíš výjimečně. Komentují vizáž některých hráček, to ano. Ale to pravidla nezakazují.

Něco řešíme I.

To druhá polovina manšaftu zbytek herny výrazně polarizuje. Část hráčů, určitě menší, je má za svěží vítr v jinak nudném prostředí. Ta zbývající by si pravděpodobně vybrala raději jiné soupeře. Bude to pro ně asi kruté zjištění, ale Radek s Vlastou jsou trochu hluční. První je obdařen znělým hlasem, který se z dráhy 1 donese možná až někam k dráze 8, která zrovna nefunguje, a místo normálního rozběhu často praktikuje něco, co vypadá jako Jan Železný při světovém rekordu. Je s podivem, že se z dráhy pokaždé dokáže zvednout, aby mohl znovu řvát. Druhý zase mluví pořád a má tendenci cizím lidem říkat věci, které je nezajímají, i když by samozřejmě měly, třeba že Vlastovi zůstaly kuželky divně stát nebo že se Vlastovi minulá hra moc nepovedla.

Když o tom tak přemýšlím, asi jsme trochu kontroverzní i my dva méně nápadní. Prožíváme každý hod, gratulujeme si při sebemenším náznaku úspěchu, ukazujeme na nespadnuvší kuželky vulgární gesta poté, co pokřik "Spadni!" nezabral. Celkově vzato pravděpodobně působíme dost mentálně nevyrovnaným dojmem. Já navíc občas vztekle zahazuji svou umělou ruku, kterou si zpevňuji zápěstí, aniž by mi to jakkoli pomohlo. A jsem roztěkaný: při jednom ligovém klání hořela v Paříži katedrála. Na turnaji se to projevilo tak, že to bylo každému jedno. Vůbec nechápali, proč tam mezi nimi pobíhám s očima navrch hlavy, a dál si řešili ty svoje žlábky a koule.

Něco řešíme II.

Postupně jsme navyšovali svůj náskok. Poráželi jsme silné, slabým jsme rozdávali. Jsme takový Robin Hood nebo Andrej Babiš z Radotína. Poslední hru jsme prohráli 0:5, ale už nás nikdo nemohl předhonit. Sem s tím pohárem a vyšší ligou! Nejužitečnější hráč, dva hráči s největším náhozem večera a Vlastík pak posbírali individuální ceny, za vlažného potlesku zbytku herny.

Slibujeme si, že budeme přes léto trénovat, abychom v páté lize neudělali ostudu. Ale dejte na mě, že na to ani nesáhneme. Přece v tom horku nebudeme hrát bowling.

Jedeme domů. Kapitánovi, který ten pitomý periferně-pornografický název Amatéři Radotín vymyslel, jsem věnoval svá dárkově zabalená piva. "Hrál jsi dobře, zasloužíš si je," loučím se s Vlastou. Oba lahváče mu doma vypadnou na zem a rozbijí se. Tak je to v našem týmu se vším.

text Řízek, foto tichý pořadatel bowlingových turnajů a Ř.