NEUTOPIT, UMÝT

Našel jsem na internetu spoustu skvělých rad, jak umýt kočku. Jak jí máte pokud možno ostříhat drápky, jak máte rozmíchat trochu šamponu v mističce na jídlo a pak jí zlehka polít hřbet, aby si na vodu zvykla. Teplota vody má být 33–39 stupňů (zdroje se různí, ale spíš teplejší, aby zvíře neprochladlo). Nepoužívat šampon na lidi ani psy, nýbrž na kočky. Pokud máte kočku, která vodu nesnáší jako já porady, Maruška moje běhání a náš kocour vysavač, využijte suchý šampon (ať už je cokoli) anebo otruby (to už se ani nesnažím pochopit).

V neposlední řadě je třeba dodat, že běžné kočky se nemusí moc mýt. Naopak kočky výstavní, zejména světlých barev, je lepší umýt pro jistotu dvakrát (a s kondicionérem) a relativně brzo před akcí, aby se to přešlechtěné zvíře ještě před promenádou v plavkách nedejbože nestihlo uprasit.

Tohle všechno jsem bohužel nastudoval už s podrápaným břichem a po všestranně traumatizujícímu zážitku. Celé to nastartovala nevinná poznámka "Pepo, zdá se, že ti trochu zapáchá kožich. A pořád se tak divně drbeš" a fakt, že byl zrovna víkend, tedy čas něco udělat v domácnosti – natřít stojan na víno, uvařit dobrý oběd (roštěnky se žampiony) a umýt kočku. Naposledy jsme zvíře myli před několika lety; Pepan od té doby zmoudřel, pouto k nám zesílilo, nebude žádný problém.

Pepa se vrátil z chaty, kde se proběhl po zahradě mnohonásobně rozlehlejší, než je jeho každodenní výběh 2+kk. Sice nemá mimické svalstvo, ale tvářil se podle mě spokojeně a netušil zradu. Matně si vzpomínám, že krátký rukáv naposledy nebyl dobrý nápad, takže natahuji mikinu, zatímco si Maruška volá kocoura a snaží se mu vysvětlit situaci. Mile, ale důrazně mu sděluje, že to, co se na něm v příštích minutách chystáme spáchat, je jen pro jeho dobro.

Ale ani tým zvířecích psychologů a nejnovější vědecké poznatky a chytří lidé z internetových fór by nedokázali překonat tisícileté trauma jeho kmene, kdy jakmile se jedinec stane nepohodlným, je utopen. Nad tím se nedá vyhrát. Ve vaně, ke které si jinak sedá rád, je napuštěno pár centimetrů vlažné vody, oba jeho lidé jsou hned u něj, avšak jindy velice klidný kocour už vší silou hledá útěk ze sevření, aniž by se jeho kožich vůbec dotkl hladiny.

V ideálním světě je to práce pro dva sehrané lidi. Jeden drží, druhý myje. Vzpínající zvíře syčí a pak nasadí takový tón jak z operety, hází sebou a ostrými (neostříhanými) drápy útočí na slabá místa chovatele, ze kterého se nyní stal držitel. Všude kolem létají chomáče černých chlupů; je to jako ty stylizované záběry z westernové pustiny. Dostáváme zvíře do vany, a ač nemá mimické svalstvo, tuším, jak se jeho obličej zkřivil nenávistí. Maruška mu mydlí hřbet šamponem, na jehož etiketě je nějaký voříšek.

Kocour se celý večer snaží zbavit té chemické čistoty, celý se olíže. Srst pořád moc nevoní, ale aspoň září a je hebká. U stojanu na víno jsme netrefili barvu a je flekatý. Roštěnky jsme připálili.

text a foto Řízek