JOUDOVÉ A RADOST

Na lednici je několik měsíců usilovně držely magnetky, ale když přišel jejich čas, nikdo se k nim neměl. Mám dva lístky do malé Lucerny na koncert J.A.R. – objevily se pod stromečkem vedle poukazu do barbershopu, který mě udivil podobně, jako kdybych dostal poukaz na liposukci –, jenže žena jít nechce a kamarády zjevně odkojila jiná hudba. Snad až na Václava.

"Václave, co vlastně děláš zítra? Nerodíte nebo tak něco?" tázal jsem se na konci hovoru, který byl jako obvykle dlouhý a o všem a o ničem zároveň, spíš jen tak, abych pořádně využil neomezený tarif (podobně jako jsem kdysi psával esemesky zásadně na 160 znaků). Václav nečekaně propukl v extatickou radost, a druhý den jsme tak opět pokračovali v přerušeném rozhovoru o zbytečnostech na konci fronty v pasáži Lucerna.

Během diskuse jsme například zjistili, že jsme na J.A.R. ani jeden nikdy nebyli, ač jsme samozřejmě hrozně chtěli. Oba nás to překvapilo. Jako nás překvapilo, že jsme se do sálu skoro nevešli. Respektive jediné místo bylo skoro až na barovém pultu uprostřed lidí, které jsme považovali za staré, ale oni to už asi byli naši vrstevníci a vrstevnice.

Kdesi v dálce křepčili na pódiu muzikanti a pravděpodobně předváděli i nějakou hudbu, ale z pozice, kde jsme se nacházeli, k nám doléhala spíš konverzace okolí (jakkoli zajímavá) než samotné tóny. Spíš to byl jednolitý zvuk krájený bicími a dechovou sekcí, ze kterého se občas dalo rozluštit nějaké to slovo rapujících osob na pódiu. To asi zní mírně kriticky, ale vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo. Já ty písničky stejně vesměs znám a Václav to asi taky neřešil.

Po opakované návštěvě blízkého baru se perspektiva změnila a s ní i zvukové vjemy. Pravděpodobně jsme se posunuli poněkud blíže levému reproduktoru, nebo okolní konverzace byla nudnější a tišší. Nebo se dostavil účinek lihovin a očekávané uvolnění a dobrá nálada, které se vždycky snažily vyzdvihnout reklamní spoty, než je zakázali, protože zapomínaly na ty odvrácené stránky dobré nálady.

Zazněli Bulhaři a píseň o mizející Haničce, zmítal jsem se jak po zásahu proudem, kamarád začal s telefonem nesmyslně nahrávat okolí, jako to dělají ostatní lidé, a pak u východu zamířil do fronty s propagačními předměty a poprosil o bodýčko. Jeho dcera bude fanynkou a ještě o tom ani neví. Třímali jsme kelímky a mířili domů a J.A.R. mohlo znamenat klidně Já a rum. Nebo cokoli jiného.

text a foto Řízek