
Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.
V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.
Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.
Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.
K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.
Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.
Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.
Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.
Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.
Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.
Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.
Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.
Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.
V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.
Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.
Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.
Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.
Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.
text Petr Kop, foto manželé Kopovi