IMERZIVNÍ JABLONĚ

I takové dny v životě - jinak velmi vyrovnaného, zkušeného a se vším smířeného - muže jednou přijdou a neklepají dvakrát. Doposud vidím svou milovanou ženu, jak vchází do dveří a ve spěchu spojeném s chaosem sobě vlastním mi oznamuje:"Miláčku, jdeš s námi na imerzivní divadlo?". Ten otazník si samozřejmě můžete odmyslet, nebyl nijak výrazně důležitý stejně jako jiné otazníky v jejích dalších, čistě oznamovacích větách.

Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.

V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Spatřuji strohou, nijak výrazně opečovávanou zahradu, ačkoliv plně postačující svému účelu. Poté vcházíme bočním vchodem po schodech dolů, kde odkládáme svrchní šatstvo.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.

Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.

Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.

K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.

Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.

Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Poslední patro, které se skládá ze dvou menších pokojů, je věnováno neveselé historii této stavby a taktéž snad ještě neveselejším osudům původních majitelů.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.

Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.

Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.

Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Příběh je relativně propracovaný a celý děj se vám doslova odehrává přímo před očima. Můžete za jednotlivými herci chodit po celé vile, a když je vhodná doba, vést s nimi i dialog. Avšak nezapomeňte se prosím nejdříve řádně představit, a to včetně všech titulů!

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.

Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.

Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.

Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.

V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.

Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.

Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.

Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.

Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.

text Petr Kop, foto manželé Kopovi

POLEZ, VOLE

"No jasně. A ty sis ty boty koupil a hned jsi v nich běžel ten závod," skočil mi Vašek do řeči. Nezlobil jsem se na něj; když spolu chodíme běhat po Vyšehradě, obvykle vyprávím ještě rozvláčněji než běžně, protože dělám mezi větami dramatické pauzy, abych se nadechl a aby mi v nich Václav mohl skočit do řeči.

"Typickej ty. Kdybych ti teď řekl: Kupuju si rack, tak si ho hned taky koupíš a jsi šťastnej, že ho máš." Nekoupím, nevím, co je rack, chabě jsem zaprotestoval. "To je taková skříň," vysvětlil mi a pokračoval v počítačově datových termínech a já jsem ho přestal poslouchat a začal přemýšlet, jestli náhodou vlastně nepotřebuju rack.

Začali jsme chodit na tréninky na pravý atletický ovál s rychlíky z SK Babice, kteří se přes zimu chystají na jarní maratony. Vyhlížejí osobní rekordy. Rovněž pořádají patrně nejhezčí zimní kros, Trailovou Závist, a jelikož jeden z nich shodou okolností bydlí o patro výš, dohodli jsme se, že na start pojedeme spolu.

Zatím tomu chybí zápletka, ale brzo se dostaví, protože soused Táda, který nejen běhá, ale pracuje jako prodavač běžeckých bot, mi ještě v předvečer závodu napsal, že si (sám od sebe) kupuje novou terénní obuv, protože to tam bude hodně klouzat. Jak Vašek správně vytušil, hned jsem zatoužil po nové náplni do botníku, ba spíš jsem vzhledem k té avizované kluzkosti považoval za nutné ji mít.

Do Zvole se mnou tedy kromě mého nového kamaráda cestovala i jeho sestřenice a dvě krabice s botami, obě pro mě. I když jsme si napsali, že si je samozřejmě nemusím kupovat, oběma nám to bylo jasné. I když v učebnicích běhu je hned za předmluvou a povinným debilním motivačním citátem napsáno, že experimentovat s čímkoli - zejména s obuví - se při závodění nevyplácí. Lepší je držet se vyzkoušeného.

Byla hrozná zima. Závist už znám určitě víc jak své boty, takže jsem se skoro nenechal vybláznit splašeným davem uhánějícím na prvních třech kilometrech tempem hluboko pod čtyři minuty. Klusal jsem po zmrzlé zemi někde daleko za Radomírem (exkolegou z Aktuálně) a pravděpodobně i za Tádou a za celou plejádou babických běžců.

Bylo mi to celkem jedno, protože jsem věděl, že se sedmnáctikilometrový závod dělí na dvě poloviny - první je hezčí, druhá zase těžší. První dva kopce jsou tedy ještě sklonově přijatelné a zároveň malebné; zmrzlé listí vydává zvuky, jako když se na večírku cestou na záchod rozšlápne křupka spadlá pod stůl, běží se potokem, přeskakují se k(a)meny a je k nevíře, že něco takového je tak dovedně schované v podstatě pod nosem Prahy a nikdo o tom neví. Chybí jen ta puma, která se tu občas toulává.

Pak se seběhne až k zoo nedaleko od Zbraslavi. Tou dobou už mám odřené paty a puchýř na palci. Veškerá sranda končí ve chvíli, kdy mineme aromatický výběh divokých čuníků a začne řehole rozdělená na tři kapitoly.

První kapitola vypráví o krpálu na hradiště. Na úpatí mě předbíhá nějaká paní a moje ješitnost nejdřív protestuje, ale pak ji umlčí odevzdanost, avšak krátce poté podle úplně stejných bot, které mi v tu samou chvíli odírají chodidla i nárty, poznávám sousedovy paty. Z nejvyššího místa se padá znovu až k řece, jsem méně opatrný než kolega, a tak nad ním mám najednou navrch. Třebaže jsme úplně vespod a začíná druhý důkladný kopec, respektive pochodové cvičení. A pak po skále zase dolů.

Finále obstarají takzvané červené serpentiny. Nejmírnější, ale vzhledem k nakumulované únavě jediné stoupání, které se blíží k nekonečnu. "Polez, vole," říkám si, pak přijde pole, Zvole a cíl. Do drůbežího vývaru bych si nejradši lehl, celý se klepu a v žádném případě tu nemohu čekat na tombolu. Mám krvavé nohy, takže ani nemůžu chodit, tím méně běhat. Ale ty boty jsou krásné.

Tadeáš sice doběhl až chvilku po mně, avšak má důvod k radosti - v tombole vyhrál batoh v přepočtu za tři tisíce. Když o tom tak přemýšlím, taky by se mi hodil.

text Řízek, foto Běhej srdcem

ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

PÁRTY V BODECH

• 34 let slaví Řízek, třebaže až za měsíc.
• 33 let slaví Jirka.
• v 18:30 je v klubovně sraz na společnou oslavu.
• v 19:30 přijíždíme a v klubovně jsou 4 lidé a 2 sudy. Tři lidé patří k Jirkovi a další je Pružan. Sudy patří všem. 
• 2,5 kila řízků, které jsme přivezli, jsme smažili celé odpoledne. Friťák mi dali na zahradu, aby eliminovali smrad. Kocourovo dilema, jestli být venku, nebo vevnitř, se tím ještě znásobilo.
• 2 chleby, které jsme k tomu měli přikusovat, byly zbytečné. Jirka donesl asi 6 vek.
• 2,5 kila česneku musela použít paní Košťálová do své legendární pomazánky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pokud se během večera někdo líbal, nepřeju mu to.
• ve 20:15 nevybíravě zaútočím na Elišku, že neposlala pozvánky.
• ve 20:16 začnou přicházet davy. Omlouvám se Elišce. 
• dorazí asi 25 lidí. Někteří až skoro ze Slivence a další až ze Stodůlek.
• zhruba ve 21:00 jeden z přátel otevírá darovanou slivovici. Hodnotím to jako předčasné.
• přibližně ve 21:30 dochází první sud, o hodinu později česneková pomazánka a krátce po ní se někdo ujme i posledního řízku. Všude jsou chleby a veky. Jestli dojde i druhý sud, tak nevím. A fakt nevím, jestli došel.
• krátce po 22. hodině můj management usoudí, že je unavený, a odjede domů. 
• těsně před 23. hodinou Jirkův management usoudí, že je Jirka unavený, a odjedou domů. 
• 1/2 pingpongového stolu připravím pro budoucí hraní, ale celý stůl se nevejde, protože v klubovně je moc lidí. 
• 100 % pingpongového stolu je instalováno ještě před půlnocí. Lidé se holt uskromní. Hrajeme obíhačku, při které vlastně nechceš vyhrát (piješ panáky) ani prohrát (piješ panáky).
• v 1:45 rozumnější část kolektivu usoudí, že už jsou unavení, a odkolíbá se domů.
• ve 2:05 odplouvá z Radotína motorák plný spících lidí.
• 905 je číslo autobusu, který na něj plynule navazuje z hlavního nádraží. Jede na Zelenou lišku.
• v 10:30 následující den je sraz u zbraslavské zoo, odkud startuje tradiční běh do kopce. Nikdo ze závodníků našeho týmu nedorazí.
• zhruba 7. 12. 2019 proběhne další narozeninová oslava, která na tuto plynule navazuje.

text a foto Řízek