JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.

BLANÍK PO REKONSTRUKCI

Máloco jsem nechápal tolik jako mobilní telefony. Opovrhoval jsem jimi. Kvůli povinně zamilovanému telefonátu z tábora jsem třeba neváhal přemluvil kamaráda, aby mě odvezl k telefonní budce na motocyklu. Ani už nevím, o čem jsme tenkrát mluvili a s kým.

O pár let později telefon odkládám sporadicky, třeba jen tehdy, když jdu běhat na ovál. Ten jsem dlouho nechápal podobně jako ty mobily. Připadalo mi to bezduché jak běhat na pásu. V mých očích se to lišilo jen absencí debilní hudby, barvou povrchu a potřebou čas od času zatočit.

Stejně jako telefonům jsem přišel na chuť i oválu. Je rychlý, férový a zcela prostý jakýchkoli terénních nerovností. Dá se na něm naučit spoustu věcí. Třeba pravidlo, že se nekluše v první dráze.

Na Zimní běh na Blaník však ovál člověka nepřipraví. Zvlášť ne na ten letošní, který společnými silami vysochali pořadatelé společně s přírodou. V neděli bylo ve Vlašimi slunečno a holá zem, jenže závod se tradičně běhá v sobotu.

Radomír

To bylo ještě všude bílo. Jeli jsme tam divným způsobem - ve Vaškově autě, ale bez Vaška. Ten měl ráno na sobě své nové žluté terénní boty, jež si právě s vidinou tohoto náročného závodu zakoupil. Byl bledý, smutný a nejel nikam, neboť si o den dříve si při pokusu ošálit gravitaci zakroutil krkem tak, že si ho zablokoval. Na pohotovost jel metrem, protože auto jsme naléhavěji potřebovali my. Neznám mnoho kamarádů, kteří by něco takového udělali. (Proč by to taky ostatně měli dělat? Vždyť je to celé postavené na hlavu. Měl se na nás jednoznačně vykašlat.)

Ale už jsme tu. Je to celé jiné než dřív, Blaník prošel důkladnou rekonstrukcí. Na nádvoří zámku už nestojí nevyhřívané stany ani fronty před toitoikami, zůstal jen nebožák převlečený do těžkého kostýmu rytíře a moderátor-vyvolávač, který z repráků vyhrával málem tak, až se hory zelenaly. Vše ostatní se přesunulo do nedaleké sokolovny, která byla vyhřátá, součástí rekonstrukce tedy bylo zateplení.

Vylepšení zázemí pro dobrodruhy bylo velmi vítané, radikálnější změnou však prošla samotná trasa závodu. Vlastně jediné, co zůstalo na svém místě, byl začátek (vlašimský park), prostředek (výběh na Blaník a padání z něj) a konec (vlašimský park a uřvaný moderátor). Organizátoři dali vale rovné, férové silnici a hned po dvou kilometrech poslali běžce do lesa a polí.

Zatímco můj kolega pádil vstříc čtvrtému místu, já jsem se zařadil na konec hada asi dvaceti pomalých běžců na úzké lesní pěšině a sám sobě jsem lhal, že si tu jen chvilku odpočinu, než to konečně rozjedu svým novým oválným tempem.

Jenže to vůbec nešlo. Veškerá tartanová příprava je k ničemu, nohy mám olověné a boří se do sněhu. Nedaří se mi zrychlit. Už na občerstvení na čtvrtém kilometru všem plánům navzdory sotva popadám dech a pohárek s pitím.

Následuje aspoň parádní výhled na Blaník. Ze silnice tak pěkně vidět nebyl. Blíží se, dorůstá a už je přímo nade mnou. Samotný výstup patří k mým silným stránkám, jsem jako ozubnicová železnice, když na to přijde. Běžím, když ostatní už jen kráčí. Navíc pořád ještě doufám, že nahoře u rozhledny přijde ten zlom a že druhou polovinu 23,5 kilometru dlouhého závodu ozdobím parádním výkonem.

Jenže cestou z rozhledny je mi úzko z neviditelných hrbolů, které se skrývají pod zákeřným sněhem. Tak úzko, že zase běžím hrozně pomalu, až mě předbíhají i zdatnější dívky a týpek, jehož jedinou pokrývkou horní části těla je masivní kérka na zádech.

Kolem dvacátého kilometru na kluzké pěšině, kterou rozbahnilo dvakrát pět set nohou, konečně seznám, že to prostě dnes není můj den a že kolegu Radomíra, zdá se, nedoženu. Ten zhruba tou dobou zřejmě dorazil do cíle, o propastných jedenáct minut dříve než já.

A tak o dva dny později opět vyrážím na ovál. Nasněžilo, je kluzký a bílý, ale zcela prostý kopců. Zvolna se rozednívá a ze zatáčky rozmazaně vyráží skupinka běžců, v jejich čele poznávám uzdraveného Václava. Dám krk za to, že by se mu to letos bývalo líbilo.

text Řízek, foto Antonín Kříž a David Karas

SHOW PRO ≥ PĚT LIDÍ

 
Spousta dobrých nápadů se už v našich částečně vypitých a ze zbytku uhlavičkovaných mozcích urodila; bohužel, jen málokterý byl uskutečněn.

Vymysleli jsme tuningové svítící lyže, které by i z průměrného sportovce udělaly zářivou hvězdu nočního lyžování, jenže než jsme v realizaci pokročili dál než k debatě, v jaké pražské čtvrti si po nepochybném komerčním úspěchu postavíme haciendy a jestli bude vířivka u mě, nebo u Vaška, někdo to opravdu sestrojil a úspěšně prodával. Já osobně jsem zase ohromoval své známé myšlenkou na internetový prostor, kde by se lidi mohli beztrestně urážet (říkal jsem tomu Seznamy lidí), jenže pak někdo vynalezl Facebook. Aspoň že ten nápad na Trsáčův koncert Milan dotáhl do konce.

To bylo tak: Milan tak dlouho naléhal na emeritního písničkáře Trsáče, že mu uspořádá koncert, až muzikant souhlasil - pod podmínkou, že přijde aspoň pět lidí.

Trsáče, který se dnes už spíš jmenuje Jakub, jsem jako jinoch obdivoval, protože dokázal slova a tóny proplést do písniček, aniž by tyto byly trapné. Tohle se mi nikdy nepodařilo, i když jsem to zkoušel: tak jsem aspoň působil jako popularizátor talentovanějších a několik jeho skladeb na našich večírkových vystoupeních zlidovělo. Respektive jedna. Jen doufám, že mi to jednou OSA nenaúčtuje.

Do klubovny jsem dorazil přibližně jako pátý. V šatně fronta nebyla, protože nebyla žádná šatna. S úžasem jsem sledoval, jak na improvizovaném neviditelném pódiu probíhá zvuková zkouška a zapojování mikrofonů a kamerového systému (audiozáznam z koncertu najdete zde), jak kolega oblečený do mundúru bedňáka, ve kterém chodí i normálně, zprovozňuje reflektor, jenž mění barvy jak chameleon, a především jak se klubovna zaplňuje celou řadou lidí, o jejichž existenci už jsem často pochyboval. Několik lidí dorazilo i v košili a namalováni, což už mi přišlo přehnané, každopádně už jsem byl na řadě opravdových koncertů, kde bylo publika výrazně méně. Čert ví, co jim všem Milan slíbil.

Sám promotér s kolegou basistou hlavního interpreta v některých písních doprovázeli. A mělo to vše, co patří k folkovému koncertu. Sympaticky nejistého muže, který váhavě vypráví historky a vysvětluje okolnosti vzniku té které skladby a občas i něco zahraje. Dramatické ladění, které publikum považuje za zbytečné, ale vypadá efektně. A hlavně asi dvacet skladeb, které prořízly dosavadní tvorbu umělce, jemuž jen o pár esemesek onehdy uniklo vítězství v anketě Česko hledá písničku. Pro zajímavost, tehdy se radoval o něco kypřejší a méně sympatický a tehdy naprosto neznámý Xindl X.

Trsáč zpívá o životě, těžko říci, o čím vlastně. Asi o svém, ale stylizovaném. O depresi a o lásce. V čase se posunul a dospěl, jako všichni kolem. Začal s analogovým Dopisem, kdy někdo na druhé straně marně čeká na zprávu. A končil s písní o vztazích v době Facebooku a chytrých, ale telefonů, kdy někdo na druhé straně postele marně hledá cestu pryč a modré světlu jim oběma září do obličejů.

Mělo to všechno a každý si v tom všem našel to, co chtěl. Celý koncert navíc efektně zakončilo zašlápnutí pejska, k němuž došlo při odchodu umělce. Nic se mu nestalo, ale bylo to vtipné.

A kdoví, třeba se zrodila tradice, která k tomuto období v roce bude časem patřit jako novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků nebo vánoční vystoupení Petra Kotvalda.

text a foto Řízek