KRIZE? TMA PŘED ÚSVITEM!

V uplynulých letech i v současnosti se stále hovoří a píše o realitní krizi, bankovní krizi, finanční krizi - ani nevím, o jakých všech krizích se mluví a píše. Je možné, že se dostavila i fotbalová krize? Výsledky našeho hanspaulského týmu FC Forejt by se tak mohly jevit...

Desáté místo (z dvanácti) v nejnižší lize, jedenáct odehraných zápasů a celkový počet sedmi bodů nepůsobí úplně nekrizově, to je pravda. Ale největší tma je těsně před úsvitem a já jako kapitán věřím a vím, že náš nově používaný herní styl (snaha o hraní po zemi) je cesta tím správným směrem.

V této sezóně jsme obdrželi čtyřicet sedm branek a dali jich "jen" dvacet pět z mnoha a mnoha šancí. Bohužel fotbal je o gólech, a když góly z jasných šancích nedáváte, nemůžete myslet na úspěch.

Nicméně nemůžu říct, že tato sezóna byla jen špatná, viděl jsem tam zároveň i dost světlých okamžiků. Jedním z nich bylo to, že jsme začali chodit na pozápasové hodnocení (do hospody, pozn. red.). Doufám, že v příští sezóně se to zlepší a bude nás tam chodit víc. Dalšími takovými chvilkami byla tři vítězství. Co na to říct? Škoda jen, že jich nebylo více.

Co pro příští sezónu? Je to jednoduché. Fotbal hrajeme pro radost, tak bychom k tomu i nadále měli přistupovat a dávat více gólů, protože bez gólů to prostě nejde.

Jakmile toto zvládneme, pomyslné dveře sedmé ligy se nám opětovně otevřou.

Přeji vám vše nej v novém roce a spousty nejen fotbalového štěstíčka.

Váš kapitán

text Venál, ilustrační mobilní foto Řízek

ZACHRÁNCE

Vyskočil jsem z auta a snažil se ho chytit. Byl studený, vlhký a zmítal sebou. Byla noc na 23. prosince a vedle kádě se na asfaltu po chodníku mrskal kapr. Byl to zoufalý pokus o útěk? O sebevraždu? Nehoda způsobená nedostatečnou velikosti kádě? Nebyl čas to řešit. Popadl jsem ho a hodil zpátky. Vy tu kradete kapry?! probudil se jeho hlídač a začal na mě řvát - ta otázka byla, pravda, na místě. Vysvětlil jsem mu, že jsem mu, že jsem tvorovi jen na chvíli zachránil život a prodavači jeho zisk. Tak to jó, to seš dobrej, díky, chlape, opáčil a já se cítil jak zachránce života - byť života, jemuž už moc času nezbylo.

Tohle by se nestalo, kdybychom nešli slavit Vánoce do hospody U černého vola, pořadatel akce se neopil a my ho nevezli domů - právě kolem těch kaprů.

Popořadě:

O té hospodě jsem dosud nenapsal nic pozitivního kromě toho, že tam mají dobrou sekanou. Vrchní jakoby to vycítil, anebo si to tady přečetl. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi vynadal hned poté, co jsem si pokusil objednat si první pivo. Dobrý večer, jste na mě nepříjemný, nevím, čím jsem si to zasloužil - to jsem neřekl já, ale on. Pivem o stůl mrštil taky on. Ten doutnající konflikt se konečně rozhořel naplno a běžná kalba získala nový rozměr.

Organizátor trachtace byl dvojnásob smutný. Předně že se nám jeho oblíbený podnik líbil čím dál méně, navíc proto, že místo očekávaných patnácti lidí jich s ním hodlalo adventně hodovat asi pět.

Z Vola jsme tak vypadli po pár pivech a sekaných brzy, už mě tam víckrát neuvidí, slibuji jako pokaždé. V podhradí v Žabce kupujeme vodku, zbytek týmu se houpe na zábradlí. Když se o klandr opřu i já, najednou celý svět padá a já i s láhví napřed. Jsem jako Hanzlík ve Slavnostech sněženek, nesmím tu polívku za boha vylít. Končí to šťastně; jsem potlučen a můj oděv značně zaneřáděn, ale Hanzlík dopadl hůř, a hlavně ta láhev přežila. Je to další z milníků večera: kdybych ji rozflákal, stěží by duchovní otec akce dopadl, jak dopadl.

Odpojil jsem se a spěchal jsem do Akropole na koncert. Potkal jsem Míšu a Petra, kteří na rozdíl ode mne a Marušky měli na vystoupení kapel Zrní a Květy lístky. Dnes vyprodáno, vysmála se nám cedule, tak jsme se uprostřed alternativních lidí otočili a hurá zpět za našimi přáteli.

Jenže večírek nabral mezitím nečekaný spád, šéf akce se třeba ztratil a přestože udával polohu na Malostranském náměstí, objevil jsem jej - a zachránil - před filozofickou fakultou, což je s podivem. Pruhovaná mikina, vánoční dárek od jeho milé, zářila, zbytek byl temnější. Usoudil jsem, že jeho večírek skončil - bylo půl deváté - a vydali jsme se na zábavnou cestu domů. Cestujícím v tramvaji jsme předvedli například ukázky kung-fu a spoustu nesouvislého blábolení. Na Pankráci měli ještě někteří z nás potřebu komunikovat s kolemjdoucími a prodejci kaprů, možná i těmi kapry. V téhle situaci jsme dorazili k nám, emeritní tyčkařka na televizním parketu bojovala s emeritním hokejistou; padlý král večírku to glosoval a občas decentně "zadancoval."

Když se mu začínal obzor vyjasňovat, naložili jsme jej do auta a kolem kapra na útěku jsme jej dovezli domů. Setkal se i se svými věcmi, které mu jiní kamarádi přivezli z restaurace, když se jim ztratil. Pak se mě ptal, jaké to vlastně večer bylo.

Tak jsem mu tohle vyprávěl.

text a mobilní foto Řízek

DRAČÁCI PROTI PRODAVAČKÁM

Dnes bych se zde rád zamyslel nad televizními seriály. Nepůjde však o žádnou sofistikovanou kritiku, jak už jste zvyklí - vypadám snad jako Mirka Spáčilová? Seriály totiž nejsou tak úplně moje gusto, nemám na ně trpělivost, a tak je trochu s podivem, že jsem z bohaté tuzemské produkce téměř dokoukal zrovna primácký seriál Obchoďák. Ano, ten, který kvůli tomu, že se na něj vůbec nikdo nedívá, za pár dní končí. Ten bych si dovolil porovnat s americkou fantasy sérií Hra o trůny z produkce HBO.

Tak jasně, ono to srovnání bude asi trochu kulhat, protože Obchoďák, i když mu nemůže nikdo upřít snahu, bude vždy jen ubohá papundeklová provinční sračka s vachrlatým scénářem a okoukanými herci. Oproti tomu Hra o trůny je po dvou sériích už malém legendární záležitost, při které milovníci fantasy na celém (skutečném) světě zažívají několikeré Vánoce a naplnění mokrých snů. Že jste o ní ještě neslyšeli? Já do pátku taky ne a to už máme s Maruškou za sebou osm hodinových dílů - byl to hezký víkend. Takže to bude asi jako srovnávat Ivetu Bartošovou s Amy Winehouse.

Co však mají tato díla společného, kromě toho, že nemám rád nakupování ani fantasy?

Nepřehledné prostředí. Hra o trůny se odehrává na fiktivní ploše Sedmi království Západozemí, na každém rohu se něco děje, někdo kuje pikle, souloží a vraždí zvířata a děti, jinak je to v podstatě takové Dračí doupě říznuté Heroes of Might and Magic a Tolkienem a nepřekvapilo mě, že knižní předlohy zaplnily čestné místo Vlastíkovy knihovničky. Přiznám se, že občas netuším, kde na rozlehlé mapě se hrdinové zrovna probodávají a kopulují. Obchoďák zase nepřekvapivě téměř neopustí atraktivní obchodním centrum za našimi humny, kde si ani po několika letech nejsem jist, v kterém patře je Interspar, a pokaždé marně hledám bankomat. Zkrátka a dobře, ani v jednom se vůbec neorientuju.

Moc postav. Jak autor knižní předlohy Hry o trůny, tak především stvořitelka Obchoďáku nemysleli na jednodušší diváky mého typu. Rodinná pouta jsou propletená sama o sobě, navíc to Hra o trůny komplikuje incestem a Obchoďák zase různými věkově nevyrovnanými vztahy. Abych si skoro kreslil rodokmeny! Navíc měli potřebu dostat do děje prakticky všechna bizarní jména z kalendáře - věděli jste, že existuje jméno Doubravka? A to není fantasy. Ani v tom se neorientuju.

Hlavní hrdinka je v tom. Ať už jste atraktivní Daenerys Targaryen (žena, kterou nic nepálí), anebo manažerka obchodního centra Vanda, máte především plodit děti, ovšem musíte zároveň zvládnout i celou řadu dalších úkolů - ať už je to řízení čtyřicetitisícové armády divochů, anebo obřího obchodního domu a náročný rodinný život. Zatímco Vandu oplodnil buďto nevěrný fidlálista (tak mu fakt říkají), nebo její dávný milenec, s nímž se příležitostně zapomněla onehdy po večírku (uvidíme!), v těle Daenerys koluje dračí krev (jak přesně to provedla, mi není zcela jasné) mixnutá s geny hrůzostrašně vypadajícího divocha. Zatímco Vandě je během těhotenství převážně špatně a fidlálista jí dál zahýbá, Daenerys se celkem přirozeně stává královnou barbarů, sní syrové koňské srdce a její partner jí dělá, co jí na očích vidí, třeba na jejího ne moc sympatického bratra vylije roztavené zlato.

Krutost. V tomhle ohledu vede rozhodně dílko Lucie Konášové. Ve Hře o trůny sice zabíjejí oddané a nevinné domestikované vlky, sekají lidem i koním hlavy, desetiletá dívka propíchne osmiletého chlapce a krále alkoholika nakousne divočák a všude tryská krev a asi i další tekutiny, ale zase tam nejsou v každém druhém záběru nenápadně nastražené igelitky Intersparu a další "nevtíravý" product placement, absolutně nesympatická bába (Alena Vránová), co se do všeho... co do všeho strká nos, dalších strašně moc nesympatických postav, které jsou na pěst, dementní výtahová hudba opakovaná do zblbutí, šišlající Václav Noid Bárta ve znělce a tlustá paní kopulující na kuchyňské lince. Správně by se to mělo jmenovat Obchodní doom.

Erotika. V tomhle musím opět chtě nechtě přiznat kladný bod Hře o trůny. Přestože v Obchoďáku se všechno motá kolem různých trojúhelníků i víceúhelníků (a kolem Intersparu), žádný sex tam vlastně vidět není (ano, Dagmara v kuchyni, ale tak to bylo spíš pro fajnšmekry). Ve Hře o trůny je naopak k vidění všechno a pořád, takže pak divák (já) třeba zírá s široce otevřenýma očima, jak si tam dvě pohledné kurtyzány "dlachní kačenky" (citace Marušky).

Akutní nedostatek kladných hrdinů. Fikční svět Hry o trůny i Obchoďáku je ke klaďasům nesmlouvavý. V seriálu HBO postupně vymírají - často v hrozných bolestech. Seznávají, že držet se svých ideálů bylo vlastně dost krátkozraké. Pokud na to zjištění vůbec mají dost času. V seriálu Primy nikdo žádné ideály nezastává. Dobrácký učitel češtiny a po nocích taxikář (Pavel Kříž) je soustavně podváděn svou plnoštíhlou ženou, Petr Kostka coby doktor je zas tak kladný a moudrý, až je to protivné snad i jemu, a postava dušínovského právníka v podání Davida Matáska je zcela z jiné planety - správňák, který balí prodavačku Intersparu, a ta mu pak uteče s bývalým mužem do Panamy (mimochodem, všimli jste si, jak se často v tomhle textu objevuje slovo Interspar? To jistě není náhoda). Sympatické hrdiny však Obchoďák vůbec nemá. 

Zdravotní problémy. Kromě Intersparu je nejvytíženější místnostní Obchoďáku ordinace. Vandina dcera se před maturitou předávkuje energy drinky a má z toho něco jako epileptický záchvat (!), stárnoucí fotbalista má autonehodu a pak okázale kulhá, dítě sní písmenko do spotřebitelské soutěže z obalu tyčinky, migrény, bolesti zad a infarkty ani nepočítaje. Syn Eddarda Starka (z rodu Starků) hned v prvním díle ochrne, falešnému následníku trůnu potrhá vlk ruku, Eddardu Starkovi probodnou nohu zákeřně zezadu kopím a těch šrámů a jizev z boje je tolik, že by je dobrotivý Petr Kostka ani nestíhal obvazovat.

Jak jsem na předchozích příkladech ukázal, oba seriály jsou prakticky stejné. Proč je tedy jeden naprostá krávovina fungující jen jako nosič reklamy a druhý zajímavá podívaná i pro odmítače dračáků? Úspěch toho druhého přičítám, kromě těch kačenek, hlavně faktu, že je tam vlastně poměrně málo fantastična. Sice to je celé takové středověko-tolkienovské, jinak však stále aktuální. Pořád se navzájem rubou, souloží a přemýšlí, jak ty ostatní ochcat, což je reálnému životu určitě bližší než nezajímavé peripetie těch dokonalých lidí z obchoďáku za rohem. Navíc Hru o trůny zjevně dělal někdo, kdo to umí, a měl na to i prachy.

text Řízek, koláž Milan