INSTITUCIONALIZACE

Je to ošklivý modrý hranatý barák na kraji panelového sídliště, ale uvnitř je celkem vlídně a teplo, na stěnách visí plakáty s přeškrtnutými klíšťaty, spokojenými batolaty s plným bříškem dětské výživy a reklamy na léčebné preparáty.

V kočárcích odpočívají děti a jejich okolní rodiče koukají do mobilů. Heda se na ně všechny směje. Než ze dveří vykoukne sestřička, to pak okamžitě začne srdceryvně plakat. Jako kdysi spustila, když jsem ji na dvě minuty nechal pohlídat Frantovi, který u nás budoval skříň, a sám jsem šel na otočku do auta. Nic podobného jsem donedávna neslyšel (ale to se změnilo).

Úplně stejně reaguje na robotický vysavač, který je tak, chudák, momentálně univerzálně v nemilosti. Nebožtík Pepan ho nesnášel, žena na něj nadávala od prvního dne a dokonce už i já jsem byl nucen uznat, že ta věc nejenže absolutně neuklízí a už to snad ani nepředstírá, navíc není ani za mák chytrá, jak slibovali. Vlastně jen žere proud, zabírá místo a hučí. Na druhou stranu, reagovat na to srdceryvným řevem je trochu moc. 

Co mají společného Franta, vysavač a sestřička od dětské lékařky? Patrně nic moc, kromě toho, že donedávna tvořili kompletní seznam Hediných nepřátel a vytvářely situace, které z jejího pohledu měly jediné řešení - pláč (řev). 

Než k nim přibyla školička. Je to krásný, vlídný domeček na kraji vilové čtvrti, ale v docházkové vzdálenosti, navíc s blízkou kavárnou, kde mohou rodiče problematických potomků usrkávat latté na žal.

Školička, byť útulná a v hezkém prostředí, má jako nepřítel na rozdíl od těch předchozích i nějaké opodstatnění.

Heda totiž není hloupá a brzo pochopila, že to je celé past: že ty hračky, hodné tety a dokonce i chlupatí pejskové (máme hodně podbízivou školičku) jsou jenom jedna strana mince. Ta druhá je naprostá absence maminky, jež je momentálně nedostižně na žebříčku popularity ("Mimi. Mami. Mamimimi. Mami? Mimi. Mami! Mami!!" + neodbytné bušení na dveře od záchodu), nebo sporadicky doprovodného tatínka na nesnesitelně dlouhou dobu. Ta v současnosti čítá zhruba třiceti minut, neboť jsme právě ve zkušebním režimu, jestli si to sedne. 

Zatím si to nesedlo ani v nejmenším, což je při mém kvapném odchodu slyšet, neboť školka nemá dostatečně zvukotěsná okna. Dělám, že to neslyším, a odcházím do kavárny, pít kafe na žal. Sleduju ručičky hodinek, poslouchám cizí rozhovory znuděných baristek a představuju si, jak to tam probíhá.

Když si Hedu vyzvedávám, nedozvím se to, protože není nic slyšet. Paní, ještě před půlhodinou usměvavá a rázná, jako by zesinala a smích ji přešel. Loučím se velmi chvatně, ona něco povídá, oba se snažíme odezírat. Ale bojujeme dál a kdoví, třeba se dceřin postoj změní na: "Jesle? Yes!".

Zatím ji akorát "rozsadili" od kamarádky Elišky, na kterou měla špatný vliv: bezproblémová Eliška se inspirovala a řvala taky, a tak teď chodí každá jindy. To mi přijde v patnácti měsících jako slušný výkon a cítím jako někdejší potížista náznak hrdosti.

text a foto Řízek

SPINKÁRNA

Usnul jsem v pracovní době a bylo to příjemné.

Nejdříve jsem si říkal, že to za této situace není možné, ale to hučení bylo natolik monotónní, že to možné bylo... 

Zkraje spánku se mi ale stalo to, co někdy zažívám i ve své domovské posteli: zdálo se mi o tom, jak nakřivo došlápnu a otočí se mi kotník. Vždy sebou pak trhnu, protože ta v tomto případě domnělá bolest, jak ji mám za ty roky natrénovanou a zažitou, je dost autentická. Tady jsem se aspoň nepraštil hlavou o pelest.

"Vy jste se nám hnul, musíme tu poslední sérii udělat znova. Zkuste být úplně v klidu," zavolal na mě radiolog a sice jsem se cítil malinko trapně, ale ten kratičký šlofík na lehátku magnetické rezonance byl velmi příjemný.

(Připomnělo mi to dávný nápad na startup: takový hodinový hotel pro osamělé kravaťáky, kde by se přes den ve vší počestnosti spalo. Řekl bys prostě svému CEO, že jdeš na důležitý meeting, ve skutečnosti by sis na půl hodinku pronajal postel v centru a vrátil se čerstvý, připraven vytvářet hodnoty v podstatně vyšším tempu = benefit pro kravaťáka i nadnárodní společnost. Jmenovalo by se to Spinkárna, asi by to fungovalo na bázi franšízy a dalo by se to třeba vybudovat na místě zkrachovalých čajoven. Nevím, proč jsme to nerealizovali).   

O týden dříve se mi o výronu kotníku nezdálo. Odevzdal jsem Hedu babičce a dojel jsem na start Hubáčkovy dvacítky, nečekaně překrásného závodu ve zprofanovaném prostředí Prokopského údolí a téhle zvláštní polodivočiny obklopené prakticky ze všech stran paneláky. Kámoši měli lepší program a/nebo neodpovídali na zprávy, takže ze známých tváří dorazil akorát můj CEO Pavel, jejž jsem před časem infikoval běžeckým nadšením a pořád se kvůli tomu cítím trochu blbě, třeba i proto, že on mě (například) svým divadelnickým ochotničením nenakazil ani v nejmenším. 

A taky tam bylo snad patnáct lidí v dresu SK Babice, kam tak trochu patřím, i když nechodím moukou značit trať a příspěvky platím se zahambujícím zpožděním. 

Čekalo nás dvacet kilometrů, jak název napovídá, v prudkém větru a ve vlezlém chladu, takže i obvyklí otužilci vesměs navlékli dlouhé rukávy a čepice. V triku jsem vyrazil jen já, jenže než jsem se stačil začít radovat, že jsem to vychytal (po čtvrthodině kupodivu vysvitlo slunce), objevily se nějaké problémy. 

Předně: utekli mi ti nejrychlejší, takže jsem se hned po prvním napáleném kilometru octl na ocet: přede mnou prázdno a za mnou se shromažďovala skupinka rachitických lidí, kterým jsem s husí kůží na holých rukách dělal větrolam. Pak mi ve stoupání skoro k nohám padl babický kolega a někdejší zelenoliškový soused Táda a působilo to přinejmenším podezřele, ale o kolaps mladého sportovce se nejednalo, jen ho zradila pata a vzápětí koordinace pohybu.

Zatímco mě rachitičtí lidé míjeli, po asi dvanácti minutách závodu, někde těsně před třetím kilometrem vidím louži a bahýnko a chci se tomu elegantně vyhnout, ale kotník se mi na celkem rovné cestě zničehonic otáčí úplně naruby tak, že poprvé opravdu přemýšlím o tom, že to zabalím. Nakonec to zkusím. Vychází slunce a ostatním je nepochybně vedro, zatímco mě jen šíleně bolí každý druhý krok. 

Z průběžně desátého místa mě na konci Dalejského údolí sesadil kdosi, koho jsem zvoláním "Vpravo!" jemně upozornil na to, že moučná šipka najednou uhýbá z široké cesty do prudkého kopce. Pak jsme se nahoře všichni otočili a vítr zadul do zad. Na funkci kotníku to nemělo vliv, ale byla to příjemná změna.

První desítka se v podobě výše zmíněného závodníka vzdalovala a kousek od druhého hřbitova jsem zahlédl babický dres a v něm nejspíš Vojtu, mého tréninkového souputníka. Nic moc to se mnou neudělalo, ale asi ani s ním, takže mě na polích zpátky u Hubáčkova vysílače už nedohnal, i když jsem už mlel z posledního. Na druhou stranu, nakonec jsem neměl o tolik horší čas než při svých předchozích účastech, kdy jsem dobíhal s oběma nohama.

V cíli jsem si povolil botu, což jsem neměl dělat, protože se mi pak velmi špatně řídilo, a v dalších dnech jsem běhání vyměnil za belhání po bytě a kostivalovou mast. A místo nějaké pointy jsem se prostě zašel prospat na magnetickou rezonanci a uvidíme, co dál. Zatím mi poslali zprávu plnou latiny, ale možná je to šifra: že když se vezmou první písmena a přečtou pozpátku, vyjde z toho něco jako "VYBODNI SE KONEČNĚ NA TO BĚHÁNÍ A SEĎ DOMA NA ZADKU".

text Řízek, foto David Yadel

NA SPADNUTÍ

Necelých pět měsíců (anebo spíš o kousek víc než čtyři měsíce), které jsem strávil na rodičovské dovolené, bylo rozhodně jedno z nejhezčích období mého života – s tím, jak postupně zapomínám na tu nekonečnou únavu a občasnou bezmoc, navíc v žebříčku postupně stoupá.

Od poloviny prosince sbírá rozházené kostky či rozmatlané mandarinky z koberce a předčítá z obrázkových knížek pořád dokola totéž moje žena a já vím, že na to sice bude taky časem vzpomínat jako na jedno z nejhezčích období, nicméně že to vždycky tak úplně idylické není.

Akorát že teď je pryč, protože vyrazily s kamarádkou na víkend do lázní. S Hedou jsme doma sami a je to taková zkoncentrovaná a podstatně intenzivnější repríza našeho společného dlení. A brzy zjišťuju, že kulisy jsou sice plus minus stejné, jenže hlavní postava už je úplně jinde. Už to vůbec není mimino.

Takže ani naše společná klasika, na kterou se nejméně polovina z nás těší, tedy plavání miminek, už není, co bývala. Paní učitelka, šest dětí, šest maminek a my - to je ještě původní.  Ostatně i to, že instruktorce nejde exotický tatínek přes pusu a vytrvale velí: "Otočíme si miminko čelem k mamince."

Jinak je to úplně jiný sport. Heda se třeba už té vody vůbec nebojí. Vlastně tam docela řádí a působí (klamným) dojmem, že ví, co dělá. V disciplíně, kterou interně přezdívám "catwalk", protože vyděšená mimina mají "v plavkách" "přejít" po molu a zahučet do vody, k údivu všech nasazuje svou specialitu: chůzi známou především z úspěšné reality show mapující život goril v pražské zoo. Tchyně říkává: Hele, gorilí samec Richard. A je to celkem přesné. 

Takže Heda ještě nechodí, ale je to asi opravdu na spadnutí. Ona celá Heda je na spadnutí, jak naplno zjišťuju po zbytek své druhé, dvoudenní rodičovské.

A taky pořád něco povídá, jenže z 98 procent není moc jasné, co to je. Třeba je pro mě zatím záhadou, proč k nedávno objevenému výrazu "mämä" přidává takový drsný dovětek, jako když nějaká šelma zavrčí. Naopak zdá se, že rozumí všemu, respektive tomu, čemu rozumět chce. Nechce třeba vzít na vědomí, že v jídelní židličce se nestoupá a že zahájit snídani tím, že v pěstičkách rozmačká cokoli a pak si to s úsměvem od ucha k uchu rozmaže do vlasů, není tak docela žádoucí. Tělesné tresty nadále ze zásady odmítám, ale je to někdy kurva těžký. 

Zpět k těm pádům. Velice populární je teď jakékoli šplhání, jenže zárodky pudu sebezáchovy zřejmě přijdou až s dalším upgradem firmwaru: momentálně je nejatraktivnější kótou opěradlo gauče, které sousedí s radiátorem (plným ostrých hran) a parapetem, z nějž je tak krásný výhled na lidi, psy a auta dole na ulici. A taky se odtamtud dá parádně spadnout do propasti mezi pohovkou a stěnou, ideálně takhle po Večerníčku a pár minut před večerkou... 

Chytil jsem ji, ale fakt jen těsně. Ona, vysmátá od ucha k uchu, absolutně nic neví, protože je to přece jen pořád ještě mimino. 

Usnula hned a já bych taky mohl. Ale jsem ještě napumpovaný adrenalinem. Je potřeba se nějak odreagovat, například odvápnit kávovar. Třebaže 98 procentům toho, co to po mně chce, nerozumím, aspoň zatím odnikud nepadá. A nevstává v pět.

text a foto Řízek