VÝKŘIK DO TMY

Někdy se za svoje kamarády stydím. Takhle se třeba v sobotu ráno Václav seznámil s mou bývalou spolužačkou Bárou, která zrovna nastoupila do jeho auta a před nedávnem i do nové práce: "Tebe přijali v Oracle? No, tam vezmou každého..." odtušil. Nebýt zrovna na zasněžené dálnici, Bára by si patrně vystoupila. Možná si včas uvědomila, že by pak nestihla Zimní běh na Blaník, kam jsme se devadesátkou v pravém pruhu řítili. Než jít pěšky do Vlašimi, je lepší jet s burany v teple.

Pak oba odborníci přes "sejls" naštěstí našli společnou řeč. Hovořili o "klaudech" a my jsme s Milanem instinktivně koukali na zataženou oblohu. Z ní se posléze začaly sypat vločky zcela nepodobné těm, které jsem posnídal. Sypaly se navíc nepřetržitě, jak z nekonečného pytlíku.

V zapadané Vlašimi jsme tradičně prohráli souboj s parkovacími hodinami; řidič si místo omylem předplatil do pondělního poledne. Mohl proto být klidný a nespěchat zbytečně - na trati závodu mohl strávit osmačtyřicet hodin, aniž by ho kdokoli odtáhl.


Následovala další prohra na nedostatečně vybavené toitoice, kde musel benjamínek našeho týmu improvizovat, a málem proto nestihl start. Ten obstaral na zámeckém nádvoří jakýsi poslanec a stylizovaný rytíř - v chumelenici jsem mezi nimi vlastně ani neviděl moc rozdílů, pak ale vyrazila oranžová čtyřkolka a za ní asi čtyři stovky chrabrých půlmaratonců, přičemž nás zajímalo hlavně přibližně jedno procento startovního pole, tedy my.

Letošní Blaník byl nejzimnější, co pamatuji. Sníh se dělil na ten romantický, který střídavě křupal a vrzal pod nohama, a iritující, který padal, byl na pěst a bodal do tváří i do očí jako tisíce otravných mikrotužek. Hledal jsem nějakého dobře rostlého atleta, abych se za ním schoval před větrem, pohříchu kolem mě klusaly převážně útlé ženy a vysušení starci. Chvílemi jsem oči radši zavřel, což mělo podobný efekt jako u Václava, který zase odkládal zamlžené brýle a běžel radši poslepu.

Vašek v davu

Blanický závod by se dal logicky rozdělit na tři celky. První a třetí fáze jsou v podstatě tuctové a odehrávají se převážně na silnici. Prostředních pět kilometrů, které ohraničuje občerstvovací stanice, je extrémních, a pokud si v podobných věcech libujete, tak nádherných. Závodníci se nejprve lesem, po schodech a šutrech drápou na Blaník, aby z něj bezprostředně poté zase téměř stejnou cestou nesmyslně seběhli. Za normálních okolností je tato prostřední část očistcem, tentokrát jsem se ovšem do lesa celkem těšil, protože aspoň na chvíli zde ustal vítr a ten sníh mi přestal lítat do ksichtu.

Bára

V lese bylo sněhu ještě mnohem víc a cesty méně. U kluzké lávky přes potok čekal mrchožrout s foťákem. Vypadali jsme jako hrozně dlouhá fronta na rozhlednu, která se skoro vůbec neposunuje. Občas se někdo odhodlal a hlubokým sněhem oběhl kráčející procesí. Od rozhledny dolů jsme vesměs běželi hlubokým sněhem, protože stoupající dav neměl dost empatie ani energie uhýbat rychlejším. Pozdravil jsem se s Vaškem a Bárou a něco jsme na sebe povzbudivě houkli.

Na občerstvovačce oproti původním plánům zastavuji a dlouze hoduji. Tříchodové menu sestává z čaje, banánu a kousku energetické tyčinky. Nějaký zmatený člověk na mě křičí, že jsem třicátý. Asi upadl. Zatímco sbíháme do Kondrace a přes obec Dub k Vlašimi, pořád přemýšlím, jak to myslel.

Milan

Ve vlašimském parku mi začaly ošklivě tuhnout nohy. Naštěstí jsem zahlédl známou siluetu Čínského pavilonu přezdívaného Japonský altán - a především cedulku s nápisem 500 m do cíle. Pokusím se ještě zaútočit na šedesátníka klopýtajícího přede mnou, jenže pán to vytuší a zafinišuje jako zamlada, což myslím jako pochvalu. A chvilku po nás za velké radosti publika dobíhá i nejlepší žena.

Dostávám dřevěnou medaili, kterou mi manželka opět nenápadně vyhodí, a esemesku s časem a 32. místem, kterou si ponechat mohu. Na mě je to mimořádný úspěch, cítím i jakousi hrdost, ale možná to je jen vyčerpání a součet pižem všech doběhnuvších běžců ve vyhřívaném převlékacím stanu. Postupně dorazí unavený, ale spokojený Milan a nanejvýš roztrpčený Vašek. "Tenhle závod je takový výkřik do tmy," konstatuje a my se dožadujeme vysvětlení, co tím jako myslí.

A Václav spustí:
- jak na toitoice nebyl papír;
- jak mu na občerstvovačce nikdo nepodal pití, které si tak musel vzít sám ze stolku;
- jak chtěl do kopce běžet, ale nemohl, protože ti lidi před ním šli a víc cestiček tam nebylo;
- jak si omylem koupil parkování až do pondělního poledne.

Zkrátka, všechno špatně, výkřik do tmy, Václav byl na Blaníku naposled. Ještě ale sháníme Báru. Píšu jí; na mou zprávu mi však nejspíš zmateně odpověděly sněhové vločky anebo kapsa. Ale už je taky v cíli a má radost. V útrobách zámku je hostina. Guláš Vaškovi znatelně zlepšuje náladu. A na mém talíři mi kuchařky z výborného rizota stylově vytvořily něco jako Blaník. Dokonce ho i zasněžily eidamem.

text Řízek, foto Ř., David Karas a Renata Hulínská

PRINC BUZERANT A POHÁDKOVÝ ANALFABET

V takzvaném všeobecném přehledu se cítím celkem silný. Jako když jsem včera v Albertu poučoval prodavačku, kdo že vynalezl síťovku. Třebaže jsem Vavřínu Krčilovi zkomolil jméno, vlastně i příjmení, cítil jsem se přinejmenším jako věrozvěst.

Jenže existují oblasti, v nichž mám nemalé mezery. Často je mi to i líto, ale třeba v astrofyzice, znameních zvířetníku (a co z nich vyplývá) nebo v tom, kdo zrovna chodí s kterým hokejistou, dost plavu. A co nezvládám absolutně nejvíc, jsou pohádky.

Žena občas žadoní, ať jí před spaním povím pohádku (dobře, možná to vypadá zvrhle, ale není. Třeba když je nemocná). Jenže zatímco koukat v posteli do mobilu nebo tabletu by mi šlo (a jí také), pohádky vůbec nezvládám. Není totiž kde brát: Nepamatuju si, která princezna měla kde hvězdu a která byla pyšná, všechny mi připadají pitomé. Jsem rád, že vím, kolik vlasů měl děd Vševěd, a soucítím s ním. Nesměju se ani zlidovělým hláškám z dětských filmů, protože pro mě postrádají kontext. A už vůbec nedávám veškeré ty takzvaně moderní české pohádky, třebaže je moje žena ráda sleduje vlastně celé Vánoce.

Nevím, kde se stala chyba - jestli jsem často ikonické kusy během dětství neviděl, nebo prostě vytěsnil. Tyhle příběhy přitom prostě patří k těm našim středoevropským křesťanským hodnotám, které si musíme hrozně hlídat, a jejich neznalost tak neomlouvá. Každopádně to začíná nepříjemně ovlivňovat můj život.

Zaprvé jsem na silvestra hořel v párty verzi vědomostní hry Český film - když zhruba sedmdesát procent otázek se týkalo filmu S čerty nejsou žerty. V životě jsem to neviděl. Nevím, kdo je Dorota Máchalová. Mohla by to klidně být ta prodavačka z Alberta, nově expertka přes síťovky.

Podruhé jsem narazil před pár dny na návštěvě u rodičů mé manželky. Jejich vnoučata si poslední dobou oblíbila prastaré loutkové divadlo a dožadovala se představení. Zatímco tchyně a žena vyloženě válely (u strhujících příhod prince Buzeranta jsem ani nedýchal napětím), když přišla řada na mě a dvoučlenné dětské publikum ani nedutalo a přišpendlilo svá takřka nevinná kukadla, ukázala se moje nemohoucnost v plné nahotě, obrazně řečeno. Byl jsem fakt v průseru.

Leckterým loutkám po desítkách let nevhodného skladování chyběly končetiny, ale to nebyl náš největší problém. Ten spočíval v tom, že jsem naráz nedokázal vymyslet cokoli kloudného a přitom ještě pohybovat těmi loutkami, každou jiným směrem. A ještě zaujmout ty děti.

A tak jsem zajíkavě vyprávěl neobvyklý příběh o tom, jak bábu na poli, která okopávala řepu, sežral drak Šmak (toho jsem asi ukradl z Hobita, obávám se). Pak drak usnul na mezi - respektive jsem si ho odložil na stolečku, aby se mi nepopletl s nějakými dalšími loutkami, které jsem mohl, ale nemusel použít později. Jenže poté se vzbudil a sežral i dvě kolemjdoucí děti. Holt byly moc neopatrné a jejich zvědavost je dostala na scestí - chtěl jsem tomu dát i výchovný rozměr. Jakože se nemá sahat na horkou plotnu, strkat ruce do výběhu s tygrem, nebo co já vím, co se všechno nemá.

Naštěstí se objevil hloupý Honza, který byl ale náhodou docela chytrý. Rozpáral drakovi Šmakovi břicho klackem a z něj vyskočily baba i dvě děti, všichni živí, protože to bylo relativně krátce po pozření, a žaludeční enzymy tak ještě nedokonaly to, co bych od nich očekával. Zatímco všichni na scéně se radovali a drak počínal tlít, v sále se rozhostilo ticho a zavládla taková ta atmosféra, že už se k tomu radši nebudeme vracet. "Kdo si dá roládu s ananasem?" zachraňovala situaci tchyně.

Navíc si nemůžu pomoct: furt mi ta pohádka svou zápletkou něco připomíná.

text a fotky Řízek

ES JAKO SILVESTR

Aleš Zbořil: Vítám všechny televizní diváky speciálního silvestrovského AZ kvízu, který pro vás mimořádně nevysíláme z Brna, alébrž z provizorního studia na Šumavě v Borových Ladech.

Pan Václav: Četl jsem, že jste oslavili dvacáté výročí, tak i s Haničkou gratulujeme.

Aleš Zbořil: Děkujeme. Svoje vědomosti změří pan Václav (potlesk) a pan Lukáš (taky potlesk, slabší).

Pan Lukáš: Dobrý den.

Pan Václav: Ahoj, krásný dobrý den a díky čau.

Aleš Zbořil: Odkud jste k nám přijeli?

Pan Lukáš a pan Václav: Až z Prahy.

Aleš Zbořil: O vás, pane Lukáši, víme, že rád běháte i v desetistupňovém mrazu a že vaše kočka váží přibližně tolik jako vaše manželka. Sedí to?

Pan Lukáš: Ano.

Aleš Zbořil: A pane Václave...

Pan Václav: Já prodávám data, ve volném čase nakupuji v Lidlu paprikáš a pomazánkové máslo a vymýšlím dětská jména.

Aleš Zbořil: To je nesmírně zajímavé, co říkáte? Začne pan Václav, protože je mladší a má více vlasů.

Pan Václav: Há jako Hanička.

Aleš Zbořil: Pod písmenem Há se skrývají kopcovité a skalnaté útvary obvykle v zimě pokryté sněhem, které přitahují Pražáky natolik, že tam jezdí na silvestra, i když tam sníh zrovna moc není.

Pan Václav: Hory. To je jako o nás, taky jsme Pražáci, kteří přijeli na hory, především pít a jezdit na běžkách. Jenže na běžky není moc sněhu, viď, Luki, ale to nevadí, protože se dá chodit na procházky...

Aleš Zbořil: To je správná odpověď. Pojďme dál. Lukáši?

Pan Lukáš: Té jako turisťák.

Aleš Zbořil: Iniciály T. B. má generální ředitel české komunikační firmy, která má ve znaku kyslík, ačkoli si někteří myslí, že je to ve skutečnosti ozon. Jak se ten chlap jmenuje? Stačí nám příjmení.

Pan Lukáš: Nemám tušení. Baťa?

Pan Václav: Já to pole hrozně chci. Generál Tomáš Budník. Povídali jsme si o něm cestou na Bučinu, kde jsme si na chatě Alpská vyhlídka dali polévku. Hanička pořád reptala, že jsme si nevzali běžky, protože tam sníh byl. A pronásledovaly nás tlusté paní, které táhla smečka psů.

Aleš Zbořil: To je správná odpověď, když si tedy odmyslíme ty další řeči. Lukáši, jak odpovíte?

Pan Lukáš: Ká jako kytara.

Aleš Zbořil: Písmena K a Š zkracují moderní pálivý masitý pokrm servírovaný v lidovějších restauracích, obvykle načervernalé barvy, podávaný často s "domácími" bramboráčky.

Pan Lukáš: No... ten...

Aleš Zbořil: Čas bohužel vypršel. Václave, chcete toto políčko?

Pan Václav: Chci. Je to katův šleh. Luki, jak sis to včera dal k obědu a my jsme se ti smáli, protože jsme si místo toho dali smažák za 160,-.

Pan Lukáš: A jo. To jsem ale Ká jako kretén. Tak Chá jako Chrudoš.

Aleš Zbořil: Výrazem na CH začíná šumavský zimní areál, kudy občas probíhá Katka Neumannová. Je tam i skokanský můstek, ze kterého je teď vyhlídková věž, která se třese, když na ni vylezete.

Pan Lukáš: Tohle bude asi Churáňov. Byli jsme tam a nedalo se běžkovat, protože tam byly akorát kořeny a šišky. Maruška pak měla rýhy v nových běžkách, ale i tak jí to slušelo jako dosud nikdy.

Aleš Zbořil: To je taky hrozně zajímavé, ale čas nás tlačí. Václave, stihneme ještě jednu otázku.

Pan Václav: Es jako Silvestr.

Aleš Zbořil: Pod písmeny SsJpaK se skrývá míchaný nápoj, který se pije tehdy, když už nic jiného nezbývá.

Pan Václav: Mohla by to být skotská s jablečnou příchutí s kolou. To když nám na silvestra došel fernet. Bez koly se to pít nedalo.

Aleš Zbořil: Naprosto správně. Bohužel další otázky už nestihneme. Vítězí Václav, pro pana Lukáše tu máme encyklopedii jedovatých hub a Václav může jít k bankomatu.

text Řízek, foto Hanička a Ř.