KUDRNATÝ KAREL A ROZEHRÁVKA SNŮ

Tu rozehrávku si budou spoluhráči bohužel pamatovat ještě dlouho. Moje zpětná přihrávka od půlicí čáry měla bezpečně najít Jirku, který měl vzápětí rozjet útočnou akci. Bohužel však šla hrozně, nepochopitelně pomalu. A to tak, že se jí číhající protihráč pohodlně zmocnil a založil jednu z nejjednodušších akcí v dějinách. Dobře to ale dopadlo. Stejně jako poslední zápas sezony, v němž FC Forejt porazil mistra osmé ligy Buchmeister team 2:1.

Říci, že moje reputace tou výše popsanou nešikovností utrpěla, není úplně přesné. Jako útočník totiž žádnou nemám, anebo jen tu nejhorší - na hřišti se pohybuji přesvědčivě a jistě jako Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa. Do branky po vleklém zranění ještě nemůžu, ale protože jsem chtěl hrát a nikdo mě nedokázal zastavit, navlékl jsem na bolavou ruku ortézu, pokřižoval jsem se, poprosil jsem Jirku, aby na mě moc neřval, a vyrazil na zteč.

Takzvaná schůze

Začátek jsme měli já i tým docela slušný. Buchmeister totiž hrál v pohodě a s vědomím, že postup mají jistý. Dokonce jsem se díky jejich bohorovnosti dostal až do zakončení. Jelikož mou slabou střelu levačkou někdo podobně šikovný jako já tečoval, málem to skončilo gólem. O pár minut později jsem se zapsal ještě tím, že jsem nakopl brankáře soupeře do obličeje. Sice jsem se hned omlouval a snažil se okolí vysvětlit, že nejsem krvežíznivý rabiát, jen nemotorný teoretik, i tak to pro mě chvilku vypadalo nedobře. A tak jsem radši šel střídat.

A koukal jsem, jak to našim jde. Dobře jsme bránili a co prošlo, pochytal jistý Citrón (právem vyhlášen mužem zápasu), vepředu válel Tonda, který se na nás zase po čase přišel podívat. Hráli jsme obětavě a dalo se na to koukat. A mě tedy překvapilo, jak je to namáhavé.

Takzvaný Citrón a takzvaný Luboš

Druhý poločas začal tou srandovní rozehrávkou popsanou výše. O něco později jsem ze střídačky sledoval, jak Citrón nedosáhl na bodlo ze střední vzdálenosti k bližší tyči. Naštěstí jsme pak rozjeli naprosto parádní akci, která by si zasloužila minimálně Zlatou přilbu, nebo tak něco. Po neskutečné, bleskové souhře brutálně přesných přihrávek na 1:1 srovnal Jirka. Pak jsem se mohl proslavit i já, nebýt kopyto. Pokoušel jsem se jako Karel Poborský proti Portugalsku přelobbovat vyběhnuvšího brankáře, jenže celá situace ztroskotala na tom, že já nejsem božský kudrnatý Karel a branka na hanspaulku je dost nízká na to, aby se to podprůměrnému hráči povedlo. Takže to brankář nakonec vyhmátl. Místo pochvalných poplácání po ramenou, po nichž jsem téměř prahl, se spoluhráči po zápase posměšně ujišťovali, jestli jsem to tak fakt chtěl kopnout. Fakt jo, ale líp.

Tak zápas musel rozhodnout Tonda. Probil se a nekompromisně zakončil a je sakra dobře, že neviděl nikoho z volných spoluhráčů ani mě, jak jsem se nesměle hlásil o přihrávku. Protože Tonda má instinkt zabijáka, a proto nechodí střídat. Každopádně je dobře, že v tu chvíli byl na hřišti, a ne na střídačce, to dá rozum.

Přes několik nebezpečných závarů a přes moje zmatené pobíhání po hrací ploše, takzvaný Brownův pohyb, se už favorizovanému týmu nepodařilo smazat náš hubený náskok. Mohli jsme se tak radovat z prolomení ošklivé série šesti porážek v řadě a z konečného osmého místa ve skupině. Důležitější ovšem je, že se kapitán Václav na následující schůzi nechal ukecat a ponese tento těžký nevděčný kříž ještě minimálně jednu sezonu. Ta bude bezesporu postupová, jak nás tak znám. A já se pro příště radši vrátím do branky anebo na tribunu, slibuju.

text a foto Řízek

DUHOVÉ ČELO

Někdo to řeší ibalginem, valetolem a čínskou polévkou, jiný na to jde chytře a na večírek vůbec nedorazí či dá přednost čaji. S kocovinou po náročné sobotě lze však bojovat i jinak, třeba aktivní účastí na běžeckém závodě. Taková věc projasní smysly zcela spolehlivě. A pokud si v kopci potupně odložíte, můžete se tvářit, že to bylo tím enormním vypětím, ne včerejší rumovou smrští.

Takhle nějak jsem to viděl.

První kilometr Zbraslavského běhu bolí nejvíce, a to nejen ty, kteří o několik hodin dříve oslavili neúplné třicetiny. Na jeho konci je totiž běžec o 150 metrů výše nahoře na Závisti. Krpál je místy tak prudký, že se slabším jedincům nevyplatí běžet. Ověřili jsme to dokonce empiricky. Poté, co naše čtveřice společně vyrazila na trať, Lukáš a Milan (nazývaný Pražský Milan) se udrželi v závěsu za mnou, byť v těch nejprudších pasážích na rozdíl ode mne kráčeli. Přiznám se, že mě tím dost rozladili. Ne tak Pája, který hned od začátku ztrácel, což od něj bylo pozorné.

Můj o necelých patnáct let mladší jmenovec, který nebyl pochopitelně hendikepován večírkem, se za mě naopak nalepil stejně jak směs mokrého listí a bláta na mé terénní salomony - vybral jsem si je ze široké palety dvou párů bot poté, co jsem v brooksech s hladkou podrážkou nebyl schopný překonat blátivý kopeček vedoucí ke startu. Zato Milanovu pražskou moravštinu jsem zaslechl až v cíli, kde se objevil asi dvacet vteřin po nás.

Po úvodním stoupání zbývalo překonat už jen zhruba 3,5 kilometru a logicky to bylo hlavně z kopce. S Lukášem v patách, který při své druhé účasti překvapivě válel, jsme předbíhali dámy a pány vesměs staršího věku. Pach jejich úsilí a potu byl pak po asi dvaadvaceti minutách běhu konečně přebit odérem divokých prasat a dalších tvorů obývajících minizoo těsně před cílem. Sprintoval jsem mezi klecemi s kunami a voliérami s dravci a přede mnou nějaký jinoch vždy zrychlil, když jsem se ho chystal předehnat. Posledních pár metrů bylo ještě zpestřeno oraništěm, kde mladí i staří klouzali a padali a diváci na to vyjeveně zírali.

Lukáš ještě nevěděl, že je prga.

Hned jak jsem za cílem popadl dech a vychutnal si teplý čaj, zjistil jsem, že jsem střízlivý a že je vše zase krásné. Ten šedivý lesopark měl najednou zářivější barvy. Barva se vracela i do tváře ostatních. I ty čelenky, které jsme dostali darem - svítivě zelená, dvě modré a bílá s růžovým potiskem -, se mi skoro začaly líbit. Jenže než jsme se v improvizované šatně okolo laviček stihli převléct a podělit se o dojmy z tratě a rozhodnout, kdo bude muset odteď běhat se zeleným pruhem na hlavě, někdo nám ty čelenky sprostě vyfoukl. Všechny čtyři.

Příští rok se tedy budeme muset zúčastnit znovu. Lukáš bude muset dorazit obhájit prvenství v kategorii. My s Milanem umístění ve čtvrté desítce, Pája v první stovce. Především však budeme muset dopadnout lapku, jehož poznávacím znamením bude čtyřbarevné, duhové čelo.

text a fotky Řízek

JACEK BIAŁY

Už tak půl roku jsem intenzivně pozorovala zájem svého milého o muzikanta s fádním jménem Jack White. Když se ukázalo, že tenhle interpret v rámci šňůry navštíví i stověžatou matičku, bylo nabíledni, že Lukáš dostane lístky darem. A tak jsme 13. listopadu vyrazili směr Karlín.

Ve frontě, která se táhla skoro až na Florenc, jsme potkali Lukyho bývalého neoblíbeného kolegu, kterého opakovaně označuje za debila. Trochu jsem mu to záviděla, ale naštěstí i já jsem si svého idiota na koncertu našla, když jsem zjistila, že tam byl v prach se měnící hejhulák Petr Fiala.

Předkapela v podobě dvou skákacích ženštin se stejnou parukou nás zrovna moc nebrala, naštěstí to za 20 minut zabalily, jenže následovala další půl hodiny rapu z rapráků. Jack asi dlouho ladil, kdo ví. V devět se ale hvězda zjevila i se svou kapelou.

Rozjeli to ve velkém a asi se to líbilo, když jsem viděla frenetické polské fanoušky vedle nás, kteří po každé písni křičeli „Jaceeeek“. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky Wiki, Jackovy kořeny skutečně sahají až do Polska, o to větší zklamání mě potkalo, když Jack pištěl: „Hello Czechoslovakia!“. Ale intelekt se od něj ten večer vlastně neočekával.

Můj choť se bavil stejně jako natřískaná tovární hala, já se chytala u songů, které jsem jakžtakž znala. Po hodině se Jacek rozloučil, ale to jen tak na oko. Praha (a Krakov) si ho přivolaly zpět. Člověk by čekal, že vystřihne tři songy jako přídavek a goodbye North America, ale frajer to klátil dalších 40 minut. Tak jsem si šla aspoň koupit rum.

Tím jsem myslela, že to pro mě končí, ale osud tomu tak nechtěl. O Jackovi jsem si ještě ten večer přečetla, že to je docela milej blázen (svatba před šamanem, knížky o černým moru) a tyhle jeho bulvární stránky mě nakonec přivedly k poslechu jeho songů, který teď ohromně miluju. A tak hrajeme třeba hru ve vaně, kdy Lukyn předvádí Whiteovy písničky a já hádám, co to je. Pouštím si ho, když jdu z práce a když jedu v autě.

Sečteno podtrženo – ten koncert jsem děsně prokoučovala. Měla jsem si tohohle borce naposlouchat dřív, protože teď už hraje jen v Chile. A potvrdilo se pravidlo, že když se jmenujete nějak jednoduše a krátce – jako Jack White, Lucie Bílá, Michal David, tak je vaše umělecké konání předurčeno k adoraci. Proto je jasné, že já ani Xavier Baumaxa nikdy Karlín nevyprodáme, zato se třeba jednou všichni potkáme na Iblácích.

text Maruška, foto David James Swanson