Tu rozehrávku si budou spoluhráči bohužel pamatovat ještě dlouho. Moje zpětná přihrávka od půlicí čáry měla bezpečně najít Jirku, který měl vzápětí rozjet útočnou akci. Bohužel však šla hrozně, nepochopitelně pomalu. A to tak, že se jí číhající protihráč pohodlně zmocnil a založil jednu z nejjednodušších akcí v dějinách. Dobře to ale dopadlo. Stejně jako poslední zápas sezony, v němž FC Forejt porazil mistra osmé ligy Buchmeister team 2:1.
Říci, že moje reputace tou výše popsanou nešikovností utrpěla, není úplně přesné. Jako útočník totiž žádnou nemám, anebo jen tu nejhorší - na hřišti se pohybuji přesvědčivě a jistě jako Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa. Do branky po vleklém zranění ještě nemůžu, ale protože jsem chtěl hrát a nikdo mě nedokázal zastavit, navlékl jsem na bolavou ruku ortézu, pokřižoval jsem se, poprosil jsem Jirku, aby na mě moc neřval, a vyrazil na zteč.
 |
| Takzvaná schůze |
Začátek jsme měli já i tým docela slušný. Buchmeister totiž hrál v pohodě a s vědomím, že postup mají jistý. Dokonce jsem se díky jejich bohorovnosti dostal až do zakončení. Jelikož mou slabou střelu levačkou někdo podobně šikovný jako já tečoval, málem to skončilo gólem. O pár minut později jsem se zapsal ještě tím, že jsem nakopl brankáře soupeře do obličeje. Sice jsem se hned omlouval a snažil se okolí vysvětlit, že nejsem krvežíznivý rabiát, jen nemotorný teoretik, i tak to pro mě chvilku vypadalo nedobře. A tak jsem radši šel střídat.
A koukal jsem, jak to našim jde. Dobře jsme bránili a co prošlo, pochytal jistý Citrón (právem vyhlášen mužem zápasu), vepředu válel Tonda, který se na nás zase po čase přišel podívat. Hráli jsme obětavě a dalo se na to koukat. A mě tedy překvapilo, jak je to namáhavé.
 |
| Takzvaný Citrón a takzvaný Luboš |
Druhý poločas začal tou srandovní rozehrávkou popsanou výše. O něco později jsem ze střídačky sledoval, jak Citrón nedosáhl na bodlo ze střední vzdálenosti k bližší tyči. Naštěstí jsme pak rozjeli naprosto parádní akci, která by si zasloužila minimálně Zlatou přilbu, nebo tak něco. Po neskutečné, bleskové souhře brutálně přesných přihrávek na 1:1 srovnal Jirka. Pak jsem se mohl proslavit i já, nebýt kopyto. Pokoušel jsem se jako Karel Poborský proti Portugalsku přelobbovat vyběhnuvšího brankáře, jenže celá situace ztroskotala na tom, že já nejsem božský kudrnatý Karel a branka na hanspaulku je dost nízká na to, aby se to podprůměrnému hráči povedlo. Takže to brankář nakonec vyhmátl. Místo pochvalných poplácání po ramenou, po nichž jsem téměř prahl, se spoluhráči po zápase posměšně ujišťovali, jestli jsem to tak fakt chtěl kopnout. Fakt jo, ale líp.
Tak zápas musel rozhodnout Tonda. Probil se a nekompromisně zakončil a je sakra dobře, že neviděl nikoho z volných spoluhráčů ani mě, jak jsem se nesměle hlásil o přihrávku. Protože Tonda má instinkt zabijáka, a proto nechodí střídat. Každopádně je dobře, že v tu chvíli byl na hřišti, a ne na střídačce, to dá rozum.
Přes několik nebezpečných závarů a přes moje
zmatené pobíhání po hrací ploše, takzvaný Brownův pohyb, se už favorizovanému týmu nepodařilo smazat náš hubený náskok. Mohli jsme se tak radovat z prolomení ošklivé série šesti porážek v řadě a z konečného osmého místa ve skupině. Důležitější ovšem je, že se kapitán Václav na následující schůzi nechal ukecat a ponese tento těžký nevděčný kříž ještě minimálně jednu sezonu. Ta bude bezesporu postupová, jak nás tak znám. A já se pro příště radši vrátím do branky anebo na tribunu, slibuju.
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat