COCO

Mládě kočky domácí, někdy laicky přezdívané kotě, se dá pořídit třeba za 16 tisíc korun. Za tu cenu získáte jednoho ukňouraného živočicha a štos dokumentů potvrzujících skvělý zdravotní stav i dokonalý původ nového člena domácnosti, jejž tím pádem téměř jistě čeká skvělá budoucnost. 

Ale kdo si koupí kotě za 16 tisíc? Rád bych takového člověka viděl. Jak asi vypadá? A jak asi vypadá takové kotě? říkal jsem si, když jsem krajinou proslavenou filmem Vesničko má, středisková, v níž se teď člověku při kochání ztrácí mobilní signál, jel pro obyčejného vesnického mourka za nula korun, tak jako vždycky. 

Holky mě přesvědčily, že by to po dvou černých kocourech a po dvou smutných osudech chtělo změnu, tak jsem ustoupil a (jejich) volba padla na šedivou kočičku. Prohlédli jsme si ji jako úplně mrňavou, jak si tam v klubíčku žila v nádherné symbióze s celou řadou reprezentantů dalšího zvířectva na typickém středočeském dojemném dvorečku. Uzavřeli jsme smlouvu o smlouvě budoucí a sepsali ji na neviditelném psacím stroji a pak jsme se začali těšit, až si ji za dva měsíce budeme moct odebrat. 

Tvoreček na vetchých nožkách, ale s pěkně napapaným bříškem se ani moc nebránil, když jsem jej naložil do přepravky. Hovorná starší paní se dušovala, že zvířátko bylo včera odčervené, a zkušeně mi zkoušela přihodit ještě zábavného sourozence, kterého si kupodivu zatím nikdo nevzal (jestli to nebude tím zahnisaným okem, ptal jsem se v duchu). Na chvilku mě to vábení znejistělo, ale pak jsem si představil naježenou ženu a zase jsem ty úvahy opustil.

Kočička už předem dostala jméno Coco a cestu domů prospala. Ty oči taky nevypadaly úplně čistě, takže ji Maruška rovnou objednala na veterinu. 

A tam jsme teď každý den, protože se ukázalo, že ty oči jsou vlastně celkem detail, protože se do toho malého tělíčka vešlo opravdu neuvěřitelné množství různých parazitů a neduhů. To bříško nebylo napapané, ale nafouknuté. V uších svrab, nízká teplota, podvýživa, anémie, úporný průjem a podobně. Vlastně úplně všechno a cokoli. Asi jako zajet na technickou s mým někdejším favoritem. To v naší nepsané smlouvě jaksi nebylo.

Každopádně bojuje a třetí den už vypadá trošku lépe. Dobře jí, teplota se srovnala, zbavili jsme ji nejméně 120 blech. V klasifikaci průjmu jsme se prý posunuli z nejhoršího na druhý nejhorší stupeň. Hustý. A třeba už žádné další špatné zprávy nepřijdou. A je opravdu krásná, to jo. 

U veterináře to máme zatím zhruba za čtyři tisíce (mysleli si, že jsme to kotě někde našli; říkali, že by bez nás nepřežilo) a já už vím, jak vypadá majitel zvířete za 16 tisíc: šťastně a bezstarostně, tedy úplně jinak než my. A už takové lidi asi chápu trochu víc.

Nicméně kdybyste někdo chtěl zachránit zablešeného brášku naší Coco, rád vás s paní propojím.

text a foto Řízek

ABSOLUTNĚ JÓ

Jako když klidně jedeš delší dobu po prosluněné dálnici vedoucí malebným, pravděpodobně i voňavým lesem. Možná je tam trochu únava z toho, jak je člověk pořád trošku ve střehu, ale zároveň uspokojení, že to tak nějak plyne a že to máš pevně v rukou. A pak přes středový pás přiletí z protisměru kamion.

Máma nám odjela na víkend na dvougenerační dámskou jízdu, takže jsme si s Hedou zbyli. Ona od toho asi neměla přehnaná očekávání, ale já mám přesto vždycky bůhvíproč tendenci nám organizovat na poměry dramatický program. To se pak samozřejmě nerealizuje, protože místo večerního výletu na Signal Festival čumíme na šmouly (ale jo, jsou celkem dobrý).

Tentokrát ale běží všechno jako po drátkách. Hlavně díky tomu, že nej kámoška Eliška a její máma Míša na nás mají čas. Stihneme akvapark (divoké řece říká elektrická voda), pizzerii a druhý den i divadlo s herničkou – to nám ta dálnice pěkně utíká pod koly. 

Pojďme ještě na sváteční oběd do restaurace (žízek s buambouem). Kreslí si pastelkami (Eliška pečlivě vybarvuje, Heda tvoří chatrné, ale strašně roztomilé H), přehazují si nakrájené maso mezi talíři a neděje se nic, co by jakkoli vybočovalo ze společensky tolerovatelných mezí, dokonce absentuje i obvyklý raně fekální humor. 

Zatímco okolní stoly (jako obvykle) patrně řeší hádanku, jak mohou být ta dvojčata tak vzájemně nepodobná – vždyť mají i úplně jiné oblečení, ta jedna dost nevkusné –, Míša odvážně pronese šokující dotaz: Tak co v práci? a já si na chvíli pomyslím, že už je to tady, jsme mistři rodičovství. 

V dobrém rozmaru neuvážlivě navrhuji přesunout se po jídle ještě někam na chvíli na hřiště, vždyť venku je tak pěkně (a taky se Maruška vrátí asi tak za 28 hodin a aspoň nám to uteče).

Krátce poté se volume dětí poprvé dostává nad snesitelnou hladinu, na zemi se opakovaně octnou pastelky, což nebude náhoda, a okolní stoly se zvědavě natáčejí naším směrem, což mě přiměje přerušit napínavý monolog o vývoji předplatitelského kmene. Rychlou analýzou seznám, že to z dvojčat, které je moje, je původcem výrazně větší porce bordelu, což je politováníhodné, a hlavně bych to asi měl nějak začít řešit. Jestli nepřestaneš, na žádné hřiště nejdeme, slyším se nesměle říkat, zatímco letící kamion vztekle odsekne: CHCI NA HŘIŠTĚ!  (Nebo možná spíš hžiště, ale to už je fuk.)

CHCI NA HŘIŠTĚ! CHCI NA HŘIŠTĚ! a furt dokola a celé se nám to rozpadá pod rukama, najednou nevěřícně vidím sám sebe, jak táhnu nevychované dvojče, které se začalo ještě celé nějak podivně zmítat a divže se neválí po zemi, ven z lokálu a cenu pro tatínka roku zas hanebně vracím, zatímco Míša platí, nese nám zapomenutou koloběžku a odvádí nechápající Elišku domů. 

Tady někde jsem měl asi odvést pozornost nebo to zkusit jinak. Každopádně jsme se moc neposunuli a ve Vodičkově mezi turisty vedeme plodný dialog: CHCI NA HŘIŠTĚ - Nemůžeš jít na hřiště, podívej, jak se to chováš. JÁ CHCI NA HŘIŠTĚ! - Ne, nepůjdeme na hřiště. - ABSOLUTNĚ JÓ! 

Heda ani neví, kde nějaké hřiště je. Vydává se náhodně různými směry a vztekle se ohání rukama nohama. Nemám lepší nápad než pokusit se odnést svůj kříž (batoh, foťák, koloběžku a momentálně nespolupracující dítě) někam blíže k naší tramvaji a přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy řešil a jak. Buď jsem to vytěsnil, nebo to bylo hrozně dávno. Vím, že se do toho občas měly tendenci s různou měrou empatie zapojovat kolemjdoucí, především starší ženy. Nebály se a oslovily zuřící dítě a někdy to i mírně pomohlo. Hrdost stranou, beru cokoli. 

Támhle jedna přichází. Na empatickou starší ženu je, pravda, poněkud mladá, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. "Jako dítě mi rodiče nechtěli koupit psa, i když jsem ho hrozně chtěla," začne vyprávět a Heda zmlkne a oba čekáme, co bude. "A tím mě psychicky týrali. Ve třiatřiceti jsem kvůli tomu dostala rakovinu," vysvětlí nám. Pěkně poděkuju, že mi to moc pomohlo, Heda zařve CHCI NA HŘIŠTĚ a jdeme dál.

Na Karlově náměstí po sérii přesvědčovacích rozhovorů ne nepodobným Dohodám z Osla Heda zmlkne. Ostentativně se mnou nemluví a otočila se ke mně zády a v této pozici vytrvává. Je to posun, byť paradoxně statický. Po další čtvrthodině jdeme na tramvaj a mlčky dojedeme domů.

Omlouvám se ti, tati. Mám tě moc ráda. Je to první věc, kterou mi po té celé show řekne, a zároveň ta nejlepší. Řekl jsem jí, že ji mám taky moc rád. A hrozně bych chtěl, abych příště nebyl moula a dokázal to jakkoli zastavit nebo uřídit včas, než nás to semele. 

To sice neřeknu, ale vymyslím, že ještě zajedeme za dědou, prokecáme celou cestu tam i zpět, budeme pouštět draka, i když nefouká, a mámě upečeme dort. Bezlepkovej.

Jo a té paní přeju brzké uzdravení.

text a foto Řízek

BOSTON

Moje Achillova pata je moje Achillova pata. Zároveň je to také jeden z důvodů, proč v poslední době ubylo hrdinských kousků, jimž bych se zde i jinde chlubil. 

To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl. 

Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.

Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea. 

Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic. 

Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály. 

Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval. 

V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.

Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.

Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září. 

A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru. 

Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.

S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.

Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.

text a foto Řízek