Zkrátka, zkušeností mám dost, ale naučit jezdit vlastní dceru bylo dlouho nad moje síly. Ostatně i nějak ji vychovávat, ale to teď není podstatné. "Vy jí taky všechno dopřejete. Říkala, že jí pořád něco slibujete a kupujete," povídala jednou naše paní na hlídání takovým tím navenek pobaveným, ale ve skutečnosti káravým tónem.
Začali jsme asi ze špatného konce. Přivezl jsem tehdy bezvadnou dětskou sedačku, Heda byla ještě hrozně malinká a ještě neuměla moc odporovat, takže jsme ji hned jeli vyzkoušet dolů do Braníka. V Periferii jsme koupili zmrzku a vše bylo čokoládovo-jahodové, než nás v krpálu v Mezivrší chytl slejvák. Nějak jsme dojeli, jenže zatímco já jsem si to celé uložil do paměti jako prima dobrodružství, Heda si u položky "kolo" poznačila první černý puntík. Druhý přišel záhy, když jsem si dovolil ji vzít přes Krčský les k tetě do Kunratic. Drncalo to a nečekaně rychle padla tma a zima. Tady těch černých puntíků bylo ještě víc a zcela právem.
Do třetice všeho zlého jsem ji jednou překvapil tím, že jsem ji na kole vyzvedl ze školky. Proběhla zmrzlina u památného Landova obsidiánu na Vyšehradě a vše nasvědčovalo rehabilitaci bicyklu, jenže si pak na nedalekém hřišti rozsekala ret o dřevěného koníka, kterému od té doby říkáme bourací. Řvoucí jsem ji naložil a vezl domů a lidi se za námi otáčeli a kolo za to celé nepochybně mohlo především. Takže kdybyste někdo chtěl zánovní třikrát použitou sedačku, dejte vědět.
Nevzdával jsem se a ke třetím narozeninám jsem vymyslel její vlastní, maličké kolo. Je nádherné, lehoučké a takové celkově přístupné. Ideální vstupenka do pestrého světa cyklistiky. Vybrala si modrý stroj a pojmenovala ho Pepa. A pak několik měsíců střídavě houbičkou myla rám a zapínala blikačky. Pokusům o nácvik se vehementně bránila, a když už jsme ji ukecali, trvalo to vždy jen pár minut. A bylo to tristní: nedržela rovnováhu, padala na obě strany a šlapala dozadu, protože je to jednodušší. Bylo to ještě horší, než když plavu kraul.
Snažil jsem se vzpomenout, jak se mi podařilo naučit jezdit jejího bratrance. Zpětně mi přijde, že si jen uprostřed vyprávění fantastických příběhů sedl, našel nohama šlapky a jel. A co tam máte dál?
Tohle vypadalo na daleko větší ořech.
Mám nápad. Půjdeme večer do parku a vezmeme Pepu, dojedeme jen k tomu křivému stromu a zpátky. Co myslíš? zkoušel jsem to cestou ze školky. Pro neznalé: křivý strom je fakt děsně blízko. "Já mám taky nápad. Půjdeme do DBK a ty mi tam koupíš nějakou hračku. Jen jednu, malinečkou. Ruku na to," kontrovala Heda a já jsem byl zas v úzkých: představoval jsem si, co by tomu řekla naše paní na hlídání, ale pak jsem ji zahnal a plácli jsme si.
Hrdě donesla domů naprosto nesmyslný kufřík plný plastových atrap lékařského vybavení a ještě horší než uhlíková stopa a rozmazlovací stopa na její výchově bylo těch 45 minut, kdy si v tom obchodě pořád nemohla nic vybrat. Ale moje část dohody tím byla naplněna.
Druhý den ráno překvapivě přišla s tím, že půjdeme s kolem trénovat do parku a doprovodíme mámu do práce. Rychle jsme se vypravili dřív, než si to rozmyslí. Zopakovala si sama pro sebe, že se má šlapat dopředu, ne dozadu. Zkontrolovala zvonek a dala nohu na šlapku a ruku na to řídítko a pak i druhou. Minuli jsme křivý strom, kde jsem si uvědomil, že nemá cenu ji tlačit (do ničeho a nikdy), protože už vlastně jede sama. Za povzbuzování obou rodičů objela park a vyrazila naproti naší paní na hlídání.
A když sesedla z kola, s úsměvem prohlásila: "A teď mi koupíte tu koloběžku, jo?" A jo, to jsme jí vlastně kdysi slíbili.
Jezděte všichni na kole. Vyplatí se to.
text Řízek, foto Ř. a Maruška
Žádné komentáře:
Okomentovat