JDI ZA ČERVENÝM SVĚTLEM

V půl desáté usnula, otevřel jsem unavený po celodenním tátování notebook, protože tohle byla poslední šance a nikdo jiný to za mě neudělá.

Podobně jako před lety na vejšce mě druhý den čekala těžká zkouška a úplně jako tenkrát jsem přípravu odsouval až na nejzazší možný termín, jako bych pokaždé čekal, že se něco stane, někdo vnoří do kalendáře nějaký dodatečný přestupný den, kdy to všechno doženu, onemocní zkoušející anebo ten rozhlasový pořad kvůli jiným událostem zruší.

Měl jsem tedy mluvit do rádia, což je prekérní situace. Zároveň mi bylo trochu jasné, že tam jdu právě kvůli tomu, že je to pro mě prekérní situace: můj šéf Pavel se mnou občas se střídavými úspěchy rozjíždí takový Pygmalion. Staví přede mne nepříjemné výzvy zcela mimoběžné mému naturelu anebo v přímém rozporu s ním, které si (jak to chápu) nemohu dovolit odmítnout, čímž se pravděpodobně mám kamsi posunout. Tipuju, že se tomu říká osobní rozvoj. Tentokrát mi řekl, ať jdu za červeným světlem.

Co je na tom tak hrozného, řeknete si. Jenže já opravdu velmi nerad mluvím, nadto před větším množstvím lidí. Mám takový slabý hlas a mám tendenci se v tom jaksi zamotávat. Třeba ta pitomá Mitra, co jsme dělali v oddíle, to pro mě bylo vždycky peklíčko (a to lze předpokládat, že Český rozhlas Plus, možná i Vltavu poslouchá o něco víc lidí, než tehdy sedávalo v radotínské Traktorce).

Nemám pocit, že by se to moje mluvení zrovna zlepšovalo. Taky proto dělám v novinách - v novinách není potřeba mluvit.

A taky jsem trémista: dokážu sám sebe vystresovat jen tím, že si do dokonalých detailů představuju, jaké to asi bude, až. Až se tam někde rozsvítí červené světlo a já rázem nebudu schopen slova. Chlácholil jsem se tím, že snad v takové situaci promptně pustí nějakou písničku. Až bude na sociálních sítích trendovat video "Idiot dvacet pět minut mlčí v rozhlase, nezkrácená verze". Až mi bude Pavel blahosklonně a ne zcela upřímně psát "nebylo to na první pokus tak špatné, byly tam dobré momenty, věřím, že to natrénuješ."

Blbé je, že mezi "nikdy nemluvit do rádia" a "poprvé mluvit do rádia" není žádný záchytný bod. Tak to ještě pojďme vylepšit: dám si to dvakrát, dopoledne na Plusku, odpoledne na Vltavě. Prostě to tak vyšlo.

Zamlčel jsem, co mělo být tématem. V obou případech mírně kontroverzní rozhodnutí našeho Deníku N, který se od nového roku rozhodl zrušit přechylování cizích ženských příjmení. Když jsem hledal důvody, proč o tom mám zvědavým posluchačům povyprávět zrovna já, kromě nevyřčeného argumentu o osobním rozvoji zbýval už jen ten, že jsem vlastně jako jediný z vedení při interních debatách zastával názor, abychom to zrušili.

Na druhou stranu, mně vlastně vůbec nezáleželo na tom, co je to za téma: nepovažuju se za experta na nic. Tedy, abych k sobě byl spravedlivý, napadají mě asi tři témata, k nimiž bych bez okolků a radostně přišel vyprávět. Bohužel o osmou hanspaulskou ligu, marnou snahu o maraton pod tři hodiny a o pokusy o výchovu senzační dvouleté dcery dramaturgie veřejnoprávního rozhlasu neprojevila zájem. Je tedy potřeba pokusit se o nemožné. 

V půl dvanácté jsem zaklapl notebook, vybral tu novou košili, co si vezmu, zhasli jsme lampičky a šli spát. Jenže hlava se nechtěla nechat vypnout (prý je to normální, ale nemyslím si to): dost mě překvapilo, jak věrně jsem si dokázal představit průběh pořadu, který jsem nikdy neslyšel, a kolik různých scénářů vlastního ztrapnění jsem v průběhu celé noci vymyslel. I tohle se mi stává, třeba před maratonem často špatně spím, protože si hlava potřebuje proběhnout celou trať a ta je celkem dlouhá. Nicméně tentokrát to byl extrém.

Nechávám si hodinky na ruce, protože měří kvalitu spánku a baví mě to sledovat, tentokrát jsem po zásluze dostal 0 bodů ze sta a asi tak jsem se ráno cítil.

Tohle nedám, napíšu jim, že nepřijdu, rozhodl jsem se kdysi na fildě po obdobné probdělé noci, když jsem měl jít na poslední termín z anglické fonetiky, a nechal jsem se vyhodit.

Tohle nedám, rozhodl jsem se i teď. Napíšu paní dramaturgyni, že... nevím, rodinné důvody. A Pavlovi, že si hledám práci, kde není potřeba mluvit. Marušce se takové vyústění, pravda, moc nelíbilo. Takže jsem si oblékl košili a holt šel.

V divných mrákotách a uvnitř sevřenej jsem dojel na Vinohradskou a samozřejmě jsem tam byl naprosto nesmyslně brzo. Tak jsem vlezl do nějaké kavárny a objednal si kapučíno a znovu vytáhl telefon a snažil se ještě něco vymyslet a připravit a tchyně mi psala V KOLIK A KDE TO MAS? a já nejdřív zvažoval, že jí napíšu NIKDY nebo že to aspoň zatajím, ale pak jsem si říkal, že by to bylo dětinské. 

Až po dvaceti minutách jsem si uvědomil, že mi to kafe vůbec nepřinesli.

O necelou hodinu později jsem zase zapnul telefon a začal dýchat. To červené světlo mi nakonec vadilo mnohem méně než představa červeného světla. A to jsem se asi o sobě dozvěděl a to mě asi osobně rozvinulo. 

Ale nepouštějte si to!

text Řízek, foto ČRo Vltava