PODÉL KRÁSNÉHO MODRÉHO DUNAJE

Na dokonalosti údolí zvaného Wachau pracuje mocný Dunaj už řadu let. Krátce poté, co vyhladil veškeré terénní nerovnosti, na stráních nad řekou vyrostly hrady a zámky, réva, penziony a meruňky. Pak o tom Strauss složil notoricky známý valčík. Následně se na hladině objevily obrovské remorkéry a podél břehu natáhli silnici B3. Na ní, schováni za stánkem s grilovanými rybami, se s Vaškem natíráme vazelínou.

Na začátku

Maratony jsou utrpením takřka pro všechny zúčastněné. Řidiči na převážnou část dne přišli o tepnu spojující Kremži s Melkem a naše manželky zase o možnost trávit víkend jakkoli jinak. Stejně tak naše klouby. My jsme si své vytrpěli dokonce už předem.

Málo známý rakouský maraton byl Vaškovým dárkem k třicetinám; dárkem nechtěným, motivačním, jehož součástí jsem byl i já. Spolu jsme proto dva týdny před závodem absolvovali cvičný třicetikilometrový běh. Nepovedl se: došla nám slova, vlekli jsme zničené nohy podél krásné modré Vltavy ve tmě a v hrozné krizi, které obě padly příliš brzo. Na startu si přejeme, ať je to jiné.

A je. Klušu vedle nevidomého kluka. Toho jeho vodič drží na krátké šňůrce. Mají nádherné pravidelné tempo, jako by dohromady tvořili jakousi dálkově řízenou čtyřnohou soupravu, jíž uvádí do pohybu mocný zpětný setrvačník anebo skryté lano s navijákem. Vodič najednou posílá lahev s vodou, slepý kluk mi ji podává do prázdna, kde mě tuší. Krása a dojemnost té chvíle je prchavá, mizí v tom šíleném kvapu.

Obsluha přívozu

"Běžíš moc rychle," volá na mě manželka. Já vím, jenže nemohu jinak. Mám strach, že kdybych zpomalil, zastavím. A když zastavím, dostanu křeče. Pak bych se opřel o svodidla, předběhl by mě nejdříve funící pán v modrém, pak Vašek a pak tisíc plnoštíhlých dam, které bůhvíproč jdou část trasy s námi a trekovými hůlkami nekompromisně bodají do asfaltu. A to nechci.

Údolí je trochu podobné tomu, které si vybrousila Berounka. Jen je tu méně bizarních chatiček a více nazdobených hasičáren. Před jednou z nich řinčí krojovaná dechovková kapela. Hraje z partesu a jako z partesu. S údivem zjišťuji, že nic nenakopne unavené smysly lépe než tříčtvrteční žesťový rachot.

Na konci

Neodbytné umcaca mi duní hlavou další hodinu. Je to hudební podkres pro teleshopping místní cestovní agentury, který se živě odehrává okolo nás: navštivte Wachau, právě teď. Odpočiňte si na konci léta, svezte se na lodičce, dejte si meruňkové knedlíky a zapijte je ryzlinkem.

Anebo si můžete v poklusu dát banán, kousek spolknout a zapít ionťákem a zbytek nechat válet na patře, než se úplně rozpustí. Kremže je blízko (legendární hořčice se už tu vůbec nevyrábí), pozná se to podle zvýšeného počtu diváků, bab s hůlkami i projíždějících sanitek. I podle toho, že funění kluka v modrém, s nímž jsme se celou dobu míjeli, se vystupňovalo a konečně přebilo dechovku. Pak zmizel někde za mnou. On i vinice a meruňky a malebné údolí.

Silnice se loučí, trasa se z posledních sil klikatí městem a v dálce se zřejmě rýsuje cíl. A svítí čísla časomíry. 3:18:13! Největší euforii rychle vystřídá zima. Nedali mi tu blyštivou fólii, potácím se v koridoru a hledám Marušku. Marně, protože je s Hankou Vaškovou zdržel převozník přes Dunaj. "Půjčila byste mi prosím telefon? Ztratila se mi žena," zkouším německy na nějakou dívku a její asi otec mi gratuluje. Ne ke ztrátě, ale k tomu, že jsem v cíli. A pak se všichni (Vašek za 3:28) najdeme a je to zase dojemné, po schodech se vlečeme ke sprchám skrze stovky podobných příběhů.

A dechovka to balí, na silnici B3 pustili nakvašené řidiče a z oken voní meruňkové knedlíky.

text Řízek, foto a video Maruška a Hanka