DVĚ DUŠE, KOPCE A VLASTIVĚDA

Ve filmu by mi z té scény asi čelist nespadla, ale tvůrcům bych přiznal kladný bod za snahu. Zvlněná středočeská krajina náhle pobledla, červené střechy vesniček i žluť řepkových polí tmavly pod obrovským mrakem, který najednou ukryl zbytek nebe. Začaly sršet blesky a režisér a scénárista nám tím vším chtěli říct, že se blíží pořádný slejvák. 

Došlo nám to, ale nedalo se nic dělat, jen se ještě víc opřít do pedálů a doufat, že tomu ujedeme. Do nejbližší hospody v Březnici jsme však dorazili úplně durch a zmrzlí a štamgasti si od nás štítivě odsedávali.

Bouřka a přívalový déšť byly trestem za zpupnost a za akutní nedostatek pokory. O den dříve jsme totiž s Jirkou vyrazili na horských kolech na bezmála stokilometrovou terénní cestu na tábor a vyšlo nám úplně vše, včetně počasí. Zatímco všude kolem nás, před námi i za námi pršelo, nám se dešťové nesnáze vyhýbaly. Jenže nám to nestačilo a chtěli jsme se i podobným způsobem vrátit. A tak, jak jsem už nakousl, jsme neslavně po dvaceti kilometrech skončili u piva v Březnici, naše zadky znehodnocovaly čalounění tamních židlí a domů nás potupně vezla Nikol svým sporťákem.

O den dříve jsem vyrazil z Budějovické v půl jedné a upoutalo mě, že fouká silný vítr přímo proti. A to jsem se s Václavem chtěl vsadit, že nejpozději v sedm budeme v Čimelicích, abychom v klidu stihli tradiční táborový fotbalový mač nezkušených proti legendám. Tak to nedáváme ani omylem. V Radotíně jsem nabral kolegu vybaveného mapami a znalostí trasy a také celoodpruženým kolem Scott. Za stálého nadávání jsme vyrazili proti proudu řeky a proti větru o síle snad orkánu, který nejenže znesnadňoval konverzaci, ale hlavně šlapání.

Úleva přišla, když jsme od Berounky uhnuli. Z Všenor do Černolic je to totiž takový krpál, že je úplně jedno, jestli ještě fouká. Už jsme v podstatě v Brdech, libovali jsme si, fotili jsme se a po frekventované brdské cyklostezce to po hřebenech valili na Dobříš.

Tam přišla první nesnáz, pro mě typická. Ve sjezdu pod Kazatelnou jsem píchnul, nový plášť osvědčeného typu Racing Ralph si nedokázal poradit se špičatým šutrem, ale na takové věci jsme byli přichystáni. Přišli jsme o jeden život, ale ještě pořád nám zbývaly dvě rezervní duše. Servisním technikům oprava trvala sotva pár minut včetně telefonátu doprovodné Marušce.

Kolem Dobříše obloha vypadá podobně apokalypticky jako o den později. Jenže se nám ta spoušť vyhne. Šlapeme otravně podél dálnice, protože jinudy to moc nejde. Kupuju minerálku v sámošce v jakési absolutní díře a prodavačka se mě pokouší okrást, což je taky nějaká součást folklóru.

Dál už mi to trochu splývá. Kopcovitá krajina a často náročný terén nám nedává šanci si vydechnout. Podle plánu najdeme modrou značku, která vede nemilosrdně ne zrovna prochozeným lesem - a hle, píchá i Jirka. Druhá zastávka v boxech je snad ještě rychlejší než ta první. Jím všechno, co mi zbylo, jablíčko z Alberta, tatranku, hroznový cukr. Dochází mi, že když všechno sním, už mi nic nezbude, ale nedá se s tím nic dělat. Kilometry přibývají hrozně pomalu, naopak toho začínáme mít docela dost.

V jedné anonymní vesnici, snad to byly Smolotely, nelze minout hospodu. Výčepní pult je velkoryse vybaven logy snad sedmi různých piv, načež dostaneme na výběr ze dvou. Je mi to jedno, vypil bych i ten gambáč.

Zelená značka je moc pěkná. Potkáváme dvě děvčata na kolech, zdraví nás Dobrý den, což mě uráží. Nazdár, zahlaholí Jirka. Bylo jim asi třináct. Nebo maximálně patnáct a půl. Chvíli to řešíme, pak najednou cesta zmizí. Značka sice tvrdí opak, ale projíždíme krokem metr a půl vysokou trávou. Ze zbylé trasy si pamatuju akorát rozcestí s asi osmi duby, každý z nich měl jméno. Josef, Alois, Eva a tak. Nemáme čas po tom pátrat, spěcháme na fotbal.

Směřujeme jakoby k Orlíku, ale už se to snažíme maximálně zkrátit. Přesto se ještě chceme podívat na památník romského holocaustu, především tedy proto, že je to při cestě.

Smrad z onoho profláklého nedalekého vepřína nebyl zas tak hrozný, daleko horší byl nenápadný krpál. Vlastivědu a moderní dějiny zvládneme rychle a přes Královu Lhotu a Laziště přijíždíme v 19:30 vstříc nejlepšímu segedínu, milujícím ženám, Václavově zapomenuté sázce a trapné porážce legend. Na tachometru mám necelých 100 a v očích smrt. Ale jsme hrdinové.

A druhý den chceme vstoupit podruhé do stejné řeky, a to se nevyplácí.

text Řízek, fotky Jirka