ČIMELICE OPEN

Jednoho slunného dne jsem se octl mezi světovou elitou, mezi níž nechyběla známá jména jako například Tygr Dřevo Kokos, Marek Dřevěná hůl Strejček či dokonce Antonín Dámtonajednuránu Gottwald se svou slavnou holí Dřevák 2011. Spolu s těmito mistry v oboru jsme se přesunuli na nejmodernější hřiště lesního golfu ve střední Evropě. Hrál se velký turnaj Čimelice Open 2011.

Velice nás potěšila zpráva, že se našeho prestižního klání zúčastní i veterán Vlastimil Jansa, ten měl paradoxně největší problémy s jamkami. U každé druhé prohlašoval, že je buďto špatně postavena, anebo že jsme mu my ostatní zaneřádili terén, a on tím pádem nemůže podat stoprocentní výkon. (Jednou dokonce použil výmluvu, že mu jeho míček zanesl vítr. Ale bylo jasné, že i kdyby ten vítr nefoukal, tak by se stejně netrefil ani na green.)

Svou první jamku jsem odehrál skvěle, během dvou úderů jsem byl na greenu, a dalších 17 úderů jsem dostrkával míček do jamky.

Hra odsýpala svižně, a to i přesto, že každý absolvoval všechny jamky dvakrát - jelikož nebylo dost míčků, byli jsme rozděleni do dvojic, v nichž se jeden zhostil role hráče a druhý caddyho. Poté, co hráč odehrál svou jamku, předal míček svému pomocníkovi a ten si šel již jako hráč tuto jamku užít také.

Mým caddym se stal Tonda, vše jsme pojali s humorem, měli jsme pravidlo, že asistent musí oslovovat hráče "sire", což po několika minutách začali opakovat i ostatní, takže atmosféra skutečně připomínala PGA Tour.

Během turnaje se stalo i několik zajímavých situací, například já jsem při svém nadlidském švihu (který můj míček konečně vyprostil z obrovské haldy větví) roztrhl své šťastné kraťasy, několika hráčům se povedlo odpálit míček do blízké obory.

V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že nebudeme mít šanci turnaj dohrát, jelikož přijel na traktoru jistý dřevař a jel přímo na naše hrací pole. Hned si však všiml, že jsme ještě nedohráli, a tak zastavil svůj stroj a ochotně počkal. Přečetl si zatím aktuální zprávy z novin.

Vítězem turnaje s nejmenším počtem úderů se stal Kokos, v těsném závěsu za ním byl Tonda a třetí místo obsadil vítěz z minulého roku Mára. Já sám jsem se držel na uzdě, a tak jsem skončil někde na sedmém místě.

text Hora Josef Horák, fotky Řízek

HLAVOU DO PÍSKU

Byl to můj velký den. Celý tábor mi ten den musel povinně ležet u nohou a poslouchat mě (konečně!), byl jsem totiž šéfem dne - kdybych tedy méně oblíbeným náčelníkům rozkázal, aby šli třeba rukama rozhrabovat latrínu, nic jiného by jim nezbylo než vyhrnout si rukávy. A tak je škoda, že v táboře vlastně celý den nikdo nebyl, poněvadž všichni, včetně nepopulárních vedoucích, byli na výletech. My jsme strčili hlavu do Písku.

Tady měli komiksy.

Původním cílem bylo hornické muzeum. To mi přišlo sice trochu podezřelé, když se v Písku nic netěží, ale mlčel jsem. Na místě nám pochyby potvrdili zaměstnanci muzea Prácheňska, když nám sdělili, že jsme si asi spletli Písek s Příbramí.

A tady všechno.

Možná měli pravdu, možná ne. Ale popatnácté jsme děti do (s prominutím) trochu nudného prácheňského muzea hnát nechtěli, byť ty kroje a další staré věci a tak jsou samozřejmě moc prima.

Naštěstí opodál nám Evropská unie postavila daleko zábavnější atrakci. Oni totiž vzali starou pivovarskou sladovnu, celou ji zrekonstruovali a dovnitř naskládali asi sedm různých galerií a infocentrum.

Protože bylo celkem nevlídno a vstupné bylo lidové, šli jsme to prozkoumat. A nutno říct, že se to unii a spol. povedlo, bylo to hravé i poučné a přiměřeně interaktivní. Akorát medailony autorů byly k neučtení, patrně to někde stáhli, což by nevadilo, ale mohli to aspoň zkrátit.

A tady mají obědy za 69.

Milé průvodkyně nás protáhly všemi expozicemi, mezi dětmi byla jednoznačně nejpopulárnější ta první věnovaná ilustrátorům dětských a jiných knížek. Protože tam byla mluvící obrazovka a soutěžní kvíz, který se dal jet pořád dokola do zblbnutí.

Ke konci to už bylo trochu únavné.

Mně se líbila i další patra, třeba výstava komiksů nebo prastaré reklamní plakáty. (Jejich prodejní kopie nám nyní dokonce zdobí kuchyni a Milanovi bůhvíco).

Dohromady jsme tam strávili několik hodin až do pozdního oběda. Děti pak měly dlouhatánský rozchod na nákup kravin a na sbírání osobních údajů od lidí na ulici, což bylo takové hravé upozornění na to, co by se mohlo stát, kdyby se dobře neučily a skončily jako otroci průzkumu trhu. Ale bavilo je to. A my jsme šli do tříhvězdičkového hotelu na hotovku za 69,-.

Tonda získává údaje. Foto: Jirka

Po slušném obědě jsme sháněli strunu a tedy i prodejnu s hudebninami, která v Písku patrně nikomu nechybí, poněvadž tam nejspíš není. Bývala tam, Vlasta zde tenkrát zakoupil své hojně využívané bendžo a různé cinkací a ťukací nástroje. Takže bohužel, Písečtí jsou amuzikální. Zato jsme našli zmrzlinu. A na konci rozchodu také všechny naše děti se spoustou rozličných osobních údajů.

Jeli jsme vlakem zpět, pěšky z Čimelic okolo rybníků a statku pána, jenž má a nemá oko. Večer jsem pak pozbyl řízení táborového chodu, aniž bych uskutečnil svůj latrínový nápad. Tak příští rok.

 text a fotky Řízek

CHLADNÁ A NÁDHERNÁ

Největší ledová jeskyně na světě je kde? V Rakousku. A aby to bylo hned každému jasné, má velmi nabubřelý název: Eisriesenwelt (asi Svět ledových obrů). Dlužno dodat, že ne nadarmo. Jestliže nelžou, měří jeskynní systém nějakých 41 kilometrů. No i kdyby to bylo třeba 39, i tak je to celkem dost.

Do jeskyně vysoko nad vsí Werfen v Salcbursku jsme se vypravili na téměř rodinné dovolené v Zell am See. Stoupali jsme autem, pěšky i lanovkou do výšky 1700 metrů, pod námi se rozprostíraly nedozírné propasti - a to doslova, jelikož byla mlha. Došli jsme jen 3 - Maruška, Julie a já, Tomáš to kvůli obavám musel otočit.

"Máme tu i ledovou jeskyni, je v ní zima...," mohl by Wolfi, průvodce ve stylové červené bundě a kulíšku, začínat každou prohlídku. Kdyby tedy uměl česky a znal Českou sodu. Tak ji zahájil tím, že vybraným pětiletým dětem a mně rozdal plynové karbidky, jimiž se při troše neopatrnosti dalo velmi hravě podpálit šatstvo okolních dívek a žen.

Plamen ovšem vzápětí sfouknul poryv větru u vstupu do obří chodby jeskyně - a nejenom mně, i těm capartům! Naštěstí si Wolfi umí vždy poradit a ihned nám znovu připálil. Přivítal nás obrovský prostor podobný strmě nakloněnému vestibulu metra. Akorát ze stropu či ze země občas trčely homole z ledu, který se tu každoročně na jaře vytváří. A taky tam tedy nejezdilo metro a na rozdíl od podzemky to bylo okouzlující.

Wolfi pálil jakési hořčíkové pásky, kterými to celé pěkně osvětloval, a jeho angličtina byla tak německá, jako kdyby to někdo schválně parodoval. Podle Marušky to ale byl kunďák, což je rozhodující.

Teplota byla asi na nule. Fotit se tam nesmí, tak jsem si udělal jen pár špionážních snímků, ostatně tam stejně byla tma. Stoupali jsme po chodníčku vestibulem příkře vzhůru, jako kdysi jakýsi pan Posselt (patrně ne tento), který to tu celé objevil. Došel až k dvacetimetrovému ledovému valu, na ten si netroufl, tak udělal na zdi křížek a valil zpátky. Na webu píšou, že to bylo v roce 1879.

Dál se dostal až pan von Mörk, v roce 1913. Po něm je pojmenovaný velký dóm, který podle Wolfiho měří asi 40 metrů na výšku a 70 na délku. Naneštěstí si pan Mörk své "milované jeskyně" příliš neužil, o rok později padl ve válce. Předtím ale projevil přání, aby jeho popel skončil právě v jeskyni. A tak se i stalo. "Chudák vdova," glosovala to Maruška, ale Wolfi na to nic neřekl.

Mimoděk jsme opravdu vystoupali sedm set schodů, viděli různé další ledové útvary včetně opravdického eisbära a s trochou fantazie slona. Dokonce jsem se i ilegálně sklouzl na pár tisíc let starém ledu - jezdilo to pěkně. Nikoho jsem bohužel nepodpálil. A sedmdesátiminutový zážitek z prohlídky zhruba dvacetiny celého komplexu vhodně zakončila sekaná v housce na dolní stanici lanovky.

text a špionážní foto Řízek

TŘASOŘITKOVA PROMĚNA

Z naší domácnosti mám k oddílovému táboru veskrze pozitivní vztah jen já. Přesto jsme letos na čimelickou louku načas dorazili všichni - kromě Marušky mající oddíl za sektu jsme s sebou měli i hlídacího kocoura. Jeho názor na tábor bohužel neznám.

Zvíře je už poměrně ostříleným táborníkem: jeho obří svítící oči plaší děti na nočních hlídkách už třetím rokem a jeho ofenzivní výpady vůči mnohonásobně větším, ale i drobnějším psům jsou pověstné. Tentokrát však byl Pepan nečekaně zatáhlý.

V prvních dvou dnech o sobě prakticky nedával moc znát. Nejedl, nepil a schovával se před světlem a před křičícími dětmi, jako by měl nonstop kocovinu. Chvílemi jeho majitelé dokonce nevěděli, kde vůbec je. Ale byl jim nablízku. Jouda si totiž vykutal doupě v ležící krosně v předsíňce stanu.

Nápadně pohyblivý batoh nakonec přeci jen neušel naší pozornosti. Po odhalení však Pepan brloh z fuseklí a mikin odmítal opustit, nechal si dokonce nosit pokrmy až pod nos, jako by to byla vlastně normálka. Když se trochu osmělil, nechtěl, jako správný táborník, vylézt ze stanu.

Jeho táborový blok však najednou skončil dva dny před naším odjezdem. Pepan byl najednou jako vyměněný. Chodil za námi zase jak pes, labužnicky ochutnával různé druhy trávy a pozoroval a lovil bzuky, což je krycí jméno pro hmyz. Při naší hudební produkci dokonce poslouchal opodál. Odvážil se i na večírek do holčičí kuchyně a třeba i jemu bylo líto, že nakonec žádný nebyl. Snad se mu nakonec ani nechtělo domů. Dočista se s táborem sžil.

A Maruška? Kdyby místo latríny byly třeba aspoň toitoiky, třeba by se jí tam taky líbilo.

text a foto Řízek

NA TÁBOR ZDLOUHAVĚ

Vzal jsem si týden volno v práci, a tak jsem v sobotu sbalil krojovku, koupil nový spací pytel a ešus - spacák mi před rokem a půl ukradli a už i mně bylo trapné půjčovat si jej - a za soumraku vyrazil za dětmi na tábor do Čimelic.

Zvolil jsem chtě nechtě nejdražší a nejdelší možnou cestu, když ovšem nepočítáme třeba parník, který by tam podle všeho plul ještě déle. Jel jsem podivným vlakem - takzvaným březnickým rychlíkem. Prastarou dieselovou lokomotivu natřeli namodro, odhlučnili a přidali jí namodralé jakobyxenony, připřáhli tři modré vagony a vyslali ji z pražského hlavního nádraží směrem k betonové krychli nádraží v Březnici.

Tento vlak končí jízdu ve stanici Protivín.

Ve vlaku kromě mě a posádky jeli asi tři lidé, přesto si do kupé přisedl neznámý starší muž. Luštil křížovku v Metru a nešlo mu to. Ve Zdicích nám nahlásili 15 minut zpoždění, načež se vlak kupodivu rozjel. A to nás spojilo - nadávali jsme na dráhy a po zvláštním oslím můstku naopak vlastenecky velebili tenistku, která zrovna vyhrála stříbrný talíř, a taky dovolenou na chatičce, když chlap může chodit jen tak v trenýrkách a nemá tam elektriku ani ženu (to on).

"Furt je tam ale co dělat, že jo," vyznal se a pokoušel se vyzrát aspoň nad osmisměrkou. Já si četl knížku od Mariusze Szczygiela, proč podle Poláků Češi nepotřebují Boha a proč si Pawlowská umí dělat srandu ze svého objemného těla. Lokomotiva bublala a cesta za okny neubíhala, spíš ucházela. Ale příjemně. V Příbrami pán bohužel vystoupil.

Opuštěná nádražní budova v Čimelicích -
zmizeli výpravčí i karafiáty za okny.

Z Březnice jsem pokračoval motorákem se dvěma podnapilými Rusy či Ukrajinci a průvodčím, který se je česky snažil přesvědčit, že tento poslední dnešní spoj opravdu končí už v Protivíně, a že se tedy do Budějic nedostanou, i kdyby se na hlavu postavili - což by vzhledem k jejich stavu a zatáčkám na trati patrně nebylo snadné. Šéf vlaku rusky neuměl, nebo nechtěl. Mně tykal a bylo to příjemné.

Byl mi odněkud povědomý. "A kde máš teda děti, když jedeš na tábor?" ptal se mě nakonec, když jsem vystupoval na peron v Čimelicích. Ukázal jsem někam do tmy, přes několik rybníků, polí a přes les a vydal se za nimi.

text a fotky Řízek